DUCHOVNÍ UMĚNÍ JAKO HLEDÁNÍ ZÁKLADNÍHO TÉMATU FUGY

Roman Szpuk /CZ/

1. Základní téma

1.1 Poezie je způsob, jak vstoupit do mlčení, podobně jako hudba prochází tichem a obraz neohraničeným územím.

1.2 Fuga je forma, kterou nejlépe se odpovídá na Veliké Pozvání, kdy oním prvotním mlčením - jak z hory na horu přes propast - nese se hlas: Základní téma.

1.3 Život lidský je prostoupen zákonitostmi fugy. První tón je okamžikem početí. Duchovní tvůrce hledá v sobě člověka a v člověku toto téma, pravdivě chce navázat na první tóny dalšími, dokud není naplněno. Základní téma nelze přeslechnout. Kdo křičí, vypovídá o tom, co chce v sobě přehlušit jako šat krvavý přehozený přes ramena Krista.

1.4 K základnímu tématu duše vztahuje se všechno hledání v umění i životě. Poslech vyžaduje trpělivosti: Až do konce. Základní téma je zvěstováno jako tajemství jen v nás zodpověditelné. Nebuďme lásku, slovo, tón, tvar, dokud samy se nedokonají, nevysloví, neprozradí. Touha už už vlastnit je zhoubná. Důležitá je zdrženlivost, „ten ladící střed uleknutí a ostychu, základní rys základní naladěnosti, v níž se sladí po-byt (das Da-sein) s tišinou (auf die Stille) kolem kráčejícího posledního Boha.“ (Martin Heidegger). A základní téma je skutečně téma poslední.

1.5 Ale ono už v prvním hlase dávno nastoupilo, toto do uměleckého tvaru vtělené tajemství, které pochází odjinud. Je diktováno jako verš, který už byl hotov dříve, než jsem na něj pomyslel. Pták, jehož jsem si všiml na obzoru, ale už tam musel být, když jsem se díval poprvé.

1.6 Někdy je to broušený krystal, který se ve světle otáčí a vydává kolem sebe hlasy spektrálních barev, ty odlesky připomínající zápas barev v okamžiku zjevování se světla. Ale krystal tu byl už ve tmě, ve tmě Lůna, ve tmě počátku všech možností.

1.7 Také by to mohl být první ze spících, rytíř již probuzený v nitru hory, který hledá a naráží na zdi zevnitř a jen to, jak hledá, budí ostatní jeho druhy ve zbrani, ptají se ho, proč tak náhle je vyburcován ze spánku. Ale on - neví.

1.8 A nebo: Za mrazivé noci pozoruješ proud říčky, a ráno na kameni objevíš nádherný led v mušličkách a věnečcích, kaskádách a voláncích. Ta krása tu ale musela vznikat v noci, v nejskrytějších hlubinách, nepozorována, pod neviditelnými prsty mrazu či Boha.

1.9 Proč, proč muselo povstat základní téma? Proto, že povstal i nářek, ta čirá víra v Boha - nevidím jej, ale věřím, že mě slyší. Stejně tak jsem povstal já, že Bůh mě vidí, a ústa mám, že Bůh mě slyší. Tak jsem stvořen a jako existující se projevuji v uzlovém bodě dvou věr, víry Boha ve mně v době, kdy jsem ještě preexistoval a vírou mojí v Boha, že mě slyší, že tedy nářek i základní téma má - smysl.

1.10 Základní téma našlapuje. Po celou skladbu či život sestupuje do hlubiny, v níž je pohlcen všechen neklid duše i těla. Je každému z nás připravené od Počátku. Já jen slyším, jak se rozvíjí a nevím, kterak na tak dlouhé téma najdu protihlasy a zda se v něm neztratím. A jindy si říkám: Tak krátké? Tón za tónem se rodí. A pokaždé se ptá: Mám pokračovat? Sneseš tak dlouhé závažné téma?

1.11 Duch je jedinečný. Nelze mu předepsat pro nikoho žádné téma, nikdo si nemůže takové téma vyprosit. Může jen postupovat k pravdivosti, jako by byl sám a jen na odhalení toho nejpravějšího tématu závisel jeho život. A on závisí. "Význam patří těm, kdo píší jen proto, že kdyby tak neučinili, zahynuli by... Takoví spisovatelé vyjadřují božské - ať už píší o čemkoliv." (Anthony de Mello)

1.12 Základní téma nemůže být vystavěno jako hrad mnohá léta budován a zabezpečován velmi důmyslně, pojištěn jaksi, když pak stačí jediné lsti, aby během noci vyhořel. Základní téma je spíše diktováno jako průhledy okny ve zdech ticha: Jdu podél ní a vyhlížím do kraje a do každého okna odpovídá mi obzor jinak a přece, jako celek po doušcích se dávaný.

1.13 Základní téma je zranění. Nepatrná branka do duše, do hradu pootevřená. Někdo známý vejde dát smysl krvácení.V celém lidském životě stačí opravdově pochopit a přijmout jedinou zkušenost, zdánlivě nepodstatnou maličkost. A může to být schůdek k Bohu, z nějž už se nesestupuje, malé zdokonalení v pravý okamžik, jako když se člověk poohlédne z okna ve chvíli, kdy blikne první paprsek slunce. Tohle je totožné jak v životě, tak v umění, což je totéž.

 

2. Další hlasy a protihlasy

2.1 Základní téma však prošlo zapomněním, neboť zaznělo ve své úplnosti a osamělosti jen na počátku života. Kdybych byl zavřen na samotce a neměl bych papír ani tužku, mohl bych po propuštění napsat jen: Vše se mi vypařilo z hlavy. Toto propuštění z paměti je nutné, aby pak básně, hudba i obraz vystoupily na světlo skrze střet předchozí zkušenosti s novými životními situacemi.

2.2 Základní téma je ve své plnosti poznatelné v nitru. Myslí, slyší, vidí je vnitřní člověk, jestliže se konfrontuje s člověkem vnějším a s jeho světem. Jako když si malá holčička máchá klacíkem v zrcadlově klidné hladině. Vlny jak další hlasy se rozbíhají, odrážejí se od břehu a jdou naproti svým následovníkům. To jsou protihlasy.

2.3 Základní téma je velikým symbolem osamělosti. Hle, pírko unáší teplý proud vzduchu - dlaň je rozevřena k poznání, že tam nahoře je prázdno - po pírku. Avšak základní téma je též hlasem burcujícím k pospolitosti. Základní téma je jedinou cestou milencovou. On následuje po ní, po té jediné cestě milenku, v níž rozevírá na tisíc cest, hlasů.

2.4 Až s příchodem protihlasu dochází k tomu, k čemu ve chvíli, kdy vlak vyjede z tunelu dokonalé tmy do volné krajiny, dochází v jeho oknech: Odrazy stromů a mračen běží zpět, vlak se řítí vpřed, to hlavní téma, jež se nemůže ztratit, vždyť v něm žijeme, dýcháme a milujeme. Někdy se ztrácíme v jiných tunelech svých soukromých bludišť, ta však už nic na hlavním tématu nezmění, jen doplní.

2.5 Dokud má základní téma čas hovořit samo, ještě se nezrodilo. Ještě neokusilo ze stromu poznání. Teprve protihlas přináší ono pokušení, současně i s podlehnutím mu. Člověk pojí zakázané ovoce a samotný hlas - vůdce proplouvá velkolepou vícehlasou řekou, která přináší radost z krásných souzvuků. Další hlasy i protihlasy ukazují na plody poznání. Ó blažená vina, která dala zaznít kontrapunktu dobra a zla. Rajský stav je monofonie. Stav po vyhnání polyfonie, další stupeň Krásy.

2.6 Čím je hlubší Krása, tím menší je rozdíl mezi světlým a temným spirituálním uměním. Tím více je dobro a zlo spolu v křížku či ve spolutvorbě a tím více jde o život i v tom, co nás přesahuje. Ztrácíme však obezřetnost: V tomto hrozném boji jako každý člověk v stadiu svého vývoje, ve svém tématu mám moc nad přicházejícími i nad odcházejícími. Těm, které zabíjím v lůně matky, nedovolím prodrat se k sobě. Těm, které zabíjím v lůně smrti, nedovolím se rozloučit a nenechám je pokračovat dál, skrze druhé lůno mateřské.

2.7 Základní téma je osudem každého z nás. Lze jej jen pochopit a přijmout, to je největší dobrodružství duchovního usilování i tvorby. Jako ten, kdo dostal do vínku téma Šostakovičovy fugy Des dur, přijme pozvání k výstupu i sestupu po mystickém žebříku. A kdo zaslechne v okamžicích toho nejpůvodnějšího ticha Velkou fugu Ludwiga van Beethovena, bude stržen k tomu, aby překonával bolest s energií tance. A koho překvapí mladická vášeň fugy Alfreda Schnittke pro sólové housle z roku 1953, ihned ucítí předurčení k novým a novým návratům na prahy bývalých neúspěchů.

2.8 Základní téma je jako život zabezpečený manou, o niž ani neprosíme, přichází v pravý čas. A čas prochází kolem tváře jak věčně se nezastavující kameník: Těch návratů je mnoho a každý zvlášť zná svůj úkol: I nejmenším vrypem přispět k podobě oné tváře a pak zhasnout za obzorem jak hvězda už se nenavracející. Potkat pravý tón v pravou chvíli. Notu proti notě. Punctum contra punctum. Jde o setkání tváří v tvář a jen ti, kterým není zakryt smysl nezměnitelného, pochopí, zda jde o setkání dvou pomáhajících si či odporujících.

2.9 Protihlas vstoupil do hudby i života, aby je trvale zpřítomňoval. Udržuje nás bdělými. Bdění však je více záležitostí intuice než soustředění. Stejně tak nemůžeme být připraveni na všechny životní alternativy, ani je nezaslechneme, ta mrtvá ramena proudu fug. Jediný tón, který procítěně vložíme na místo, které mu náleží, na to jediné možné místo do mozaiky, je vším. I jediné slovo. Můžeme čekat až do smrti. Kéž nejsme výřeční!

2.10 Mlčení a bdění jsou dvě cesty, které otevírají paměť mezi slovy, tóny a obrysy. Paměť mezi slovy není paměť slov, ten prostor kolem sebe staví pavučinu, něžná tenata pro mysl a anděly. A právě jí se napovídá téma. Protihlas pak vymezuje a zdůrazňuje jedinečnost hlavního tématu. Zároveň mu i oponuje. Jím podstupuje základní téma zkoušku. Avšak v tomto vyhranění objevuji pravdu o své ubohosti a bídě a to mne rozechvívá. Ta obvinění jsou dlátem osekávajícím zbytečné, dlaněmi, které hnětou moji konečnou podobu. Neboť pak budu schopen sám sebe přijmout a k sobě uvést, abych bych se zděsil: „Což tohle jsem já?“.

2.11 Nelze ulpět celým smyslem své existence na protihlasech, najít zalíbení jen v jejich rozvíjení. Neboť protihlas zrcadlí v sobě hlavní hlas a osamostatní-li se, začne zacházet do noci, v níž představa nezná své hranice. Jde dál a dál a s každým krokem se rozvíjí až do neudržitelnosti toho, co si svůj význam může ponechat jen v mezích počátku a konce. Podržet si svůj význam znamená vědět, kde už je šikmá plocha času podivně zlomená do děsivě příkrého srázu a posléze do kolmé stěny převracející se v opak všech cest, v převis, podobně jako hudba může se převrátit v opak ticha - hluchotu.

2.12 Toto je jedna z odpovědí na klíčovou otázku po Duchu, jak ji známe z Fridricha Bridela: Co Bůh? Člověk?: Existuje skladatel fugy a interpret. Skladatel je Bůh, interpret Člověk. Může přijmout fugu po svém, buď geniálně (jako Svjatoslav Richter, jak pojal prostou fugu cis moll z Prvního dílu Bachova Temperovaného klavíru), či svévolně (jako Glenn Gould, když násilně uzavřel nedokončenou fugu z Umění fugy od téhož skladatele: Je to příšerný obraz euthanasie. Svou lidskou snahou dokončit zničil vše, co Bohem zůstalo nedokončeno. Což nepochopil, že hlasy běží dál a dál a závěrečné akordy jen po lidsku chtějí dokončit, co mizí za obzorem a teprve tam dozní?) Přísně řečeno: Podepsat se pod dílo a označit je tak za hotové je druh rouhání.

2.13 Jako je jedinečný Duch, tak i Interpret. Duch se ukrývá, aby interpret měl svobodu. Ten, veden základním tématem, tvoří sám. Každý je tak tím, jak interpretuje, zároveň i skladatelem své životní fugy. V samotě, střízlivosti a tichu hledá. A každé hledání už v sobě obsahuje nalezení, nalezení úžas a úžas odpočinutí. Všechna duchovní tvorba je tímto nalézáním. Svět kolem nás je nalézán, po paměti, po základním tématu každého z nás.

2.14 Tvůrčí činnost přináší vypjetí, jak se linie blíží skutečnosti, soše skryté v kameni, hudbě skryté v tichu, slovům skrytým ve zkušenosti (náčrtky v nehotových dílech velikánů vykazují tuto schopnost člověka - interpreta - linie se sbíhají, hledají a nalézají.) V každém okamžiku hledání jsou duchovní obraz, hudba, báseň, život hotovy. Tak i jakékoliv torzo je šém k oživení fugy a jejího základního tématu. Je důkazem, že téma už žilo a samo vdechlo život. Co z něj se dochová, je dílem prozřetelnosti. Duchovní tvorba tedy může přenechat jiným - ctižádost. A duchovní tvůrce může na sebe přijmout roli pokračovatele.

2.15 Pohleďte na černou křídou načrtnutou Madonu s Dítětem z roku 1560 od Michelangela . Vidíte, jak se chvějí linie kolem Madoniny postavy? Jsou to ponechané stopy hledání, lešení kolem ideálního tvaru, základního tématu. A co je tím základním tématem? Člověk. Boha nelze vyjádřit lépe, než jeho obrazem, je tedy pravá duchovní tvorba hledáním člověka a obhajobou jeho existence. Kdo vyjadřuje lásku k Bohu útěkem od lásky lidské, bojí se doteku. Duchovní tvorba nevylučuje dotek. Naopak, hledá jej, i když člověku, který tak činí, hrozí smrt. Michelangelo jako by toto vše tušil, nechává vrypy na sochách, aby tu zbyl dokument hledání, nehotovosti a samozřejmě i doteku. Zachovaly se i sochy jen zpola probuzené z mramoru. Veliké svědectví o ruce natažené skrze hmotu. Pravá duchovní a zároveň lidská tvorba nepřináší definitivní, tj. neměnný tvar. Ten je skryt až v Bohu a jako nevypověditelný i nezávislý na tvorbě lidské tekoucí v čase a s časem. Fuga podléhá témuž zákonu. Je jí vzdálena jakákoliv sterilita.

2.16 Témuž jinými prostředky učí i verbální, básnická fuga. Kupříkladu daktylská "Fuga smrti" básníka Paula Celana: Několik obrazů vrací se ve variacích, přičemž každá další vlna - je uvedena invokací „Černé mléko jitra pijem tě navečer“, následně pak „v noci“. Nejde o to porozumět syntaktickým celkům a veršovým přesahům. Interpunkce jsou jen oblázky omílané na dně onoho jediného, základního proudu. Jiná je mistrná úderná "Fuga" polského básníka Rafala Wojaczka, anaforická, vždy se rozbíhá k novým a novým obrazům plným zběsilé hudby. Čtenář má odkud vyjít, vrací se na počátek a koná tutéž pouť za jiného osvětlení a jinými kulisami hluku, bouchání, skřípotu, třískání, vrzání a dunění. Poslední verš pak připomíná závěrečné ticho po doznění mohutného akordu rozléhajícího se v echu: „Někdo nahlas si čte, hlásky hltá a mě smaže.“

 

3.Závěrečné provedení

3.1 Nastupuje třetí závěrečné provedení. Zatím, co předtím umělec - interpret jako by odpovídal na hlavní téma svými protihlasy, pln síly jako by odvážně zasahoval augmentacemi (tématem ve zvětšené verzi), diminucemi (tématem ve zmenšené verzi) a inverzemi (obratem) do samotného základu fugy, nyní se přiklání často k těsnám, kdy základní téma nastupuje za sebou v kratičkých intervalech. A pak se ozve návrat tématu v hlavní tónině, závěrečná kadence v basu. Dochází tak k opravdovému sestupu až na dno, vážnému a přitom na výsost velebnému. Jako by se spojil hlas Tvůrce i interpreta, člověka a Boha, který tu dává sílu k posledním mocným akordům.

3.2 Připomíná se hlas potoka, který už našel své údolí, zmohutněl a celkově se proměnil. „Starý člověk, který neumí naslouchat zurčení potoka stékajícího z výšin do údolí, je nesmyslná postava, duchovní mumie, která je jen strnulou minulostí." (Karl Gustav Jung). „Náš dech vydává jasnější zvuk, když jej trubka propustí dlouhým úzkým průchodem a na druhém konci nechá vyjít širším otvorem.“ (Seneca). To, co zde platí pro sevřenost verše, platí i pro řád života. Tato sevřenost je často totožná s hranicemi, které nám stanovilo utrpení. Omezení tu bývá zhusta ziskem a hlavně, má nejblíže k pravdě, léčí naši změkčilost a budí v nás způsobilost rozevřít plachtoví svého nitra. Fuga má své vlastní zákony a netřeba je porušovat, netřeba extravagance tam, kde základní téma učí umělce věřit své výpovědi.

3.3 Z ákladní téma není předchůdce, ten, který připravuje cestu Pánu a pak ustoupí do pozadí. Základní téma je vůdce, Dux, který je stále poblíž, ba co více, je v nás, je nám bližší a neposlechnout jeho hlas je totéž, jako odvrátit se od samotného tvůrčího Ducha, který oživuje. Konec fugy pak nastává v osudovém střetu krásy a bolesti: Zatím, co bolest zvučí všemi hlasy, vzdechy a voláním za mými zády, přede mnou stojí krása tak tichá a propastná, že není už možno činu. Jediné zbývá, udělat krok dopředu, to jediné, co má v tu chvíli smysl, co člověk může přidat ke svému životu - korunu pokory smrti. V tu chvíli budoucnost i minulost vtělena je už beze zbytku do přítomnosti.

3.4 Smíření je však ještě součástí boje. Závěrečné akordy jsou tímto smířením, za zády uhasíná velkolepý zápas. Ten, kdo přestává usilovat, má k tomu zajisté důvod: Hluboký mír v duši. Ale to už není poezie, i když slova jsou ještě na dohled. Proto také svatý Jan od Kříže nedokončil svá díla o Noci Ducha, opustil je před svítáním.

3.5 Rozvíjí-li se otázka do absurdity, je třeba se vrátit k odpovědi: Základní téma je zranění. Jizva po něm je oslavené tělo rány. Základní téma umlkající fugy je matka, jíž usnulo děťátko. Vyhlédne z okna na hvězdy, změní se opět v Pannu.

3.6 Na konci poezie je mlčení, neboť už neexistuje mysl, která by chtěla či mohla chápat. Na konci hudby je ticho, neboť neexistuje ucho, které by chtělo či mohlo slyšet. Na konci obrazu je neohraničenost, neboť už neexistuje oko, které by chtělo či mohlo linie sledovat.

 

Poznámky:

Zmiňované básně: Fuga smrti z publikace Sněžný part - Paul Celan (Odeon 1986)

Fuga - Rafal Wojaczek (Revolver revue 14/1990)

Michelangelovy náčrty a nedokončené sochy otroků k Juliánově náhrobku jsou publikovány v knize ???????????? (???????????? „????????“ 1983)

 

K poslechu:

J.S.Bach - Das wohltemperierte Klavier BWV 846-893; Sviatoslav Richter (BMG Music 1972-73)

J.S.Bach - Die Kunst der Fuge BWV 1080; Ars rediviva Milana Munclingera (Supraphon 1979) a Glenn Gould (Sony Classical 1997)

L.v.Beethoven - Grosse Fuge op. 133 ze smyčcového kvartetu B dur op. 130; Smetanovo kvarteto (Supraphon 1965)

Dmitrij Šostakovič - 24 preludií a fug op. 87; Konstantin Šerbakov (Naxos 1999)

Alfréd Schnittke - Fuga pro sólové housle; Mark Lubotsky (Naxos 1999)