Velká prostora zámeckého Sněmovního sálu prakticky zaměřené současníky mate svými rozměry. Zdá se tak přirozené zaplnit ji zcela posluchači, muzikanty, zpěváky. A je to klam. Symfonický orchestr tu nepříjemně hlučí, brilantní škály pěvecké techniky se slévají v rozmazaná glissanda. Posluchači v posledních řadách bloudí zrakem po obrazech na stropě, když je už omrzelo hledět na záda těch co sedí před nimi. Sněmovnímu sálu kraluje zvuk smyčcového kvarteta stejně dobře jako zvuk jediného nástroje. Méně je tady skutečně víc. A posluchači? Rozesazeni volně s prolukami mezi sebou jsou každým vzácným hostem o němž ostatní vědí a pro nějž se především hraje a zpívá.