Private performance Milana Kohouta

Opus Musicum 4/2004

Milan Kohout je americký performer českého původu. Po podpisu Charty 77 byl vyhoštěn z Československa, nyní vyučuje na Massachusetts College of Art, členem renomované umělecké skupiny Mobius Group Boston je od roku 1994. V hektickém Forfestovém ovzduší se mi podařilo oslovit jej s několika otázkami:

Jak se daří soudobé hudbě v Americe, jaký je život profesionálních hudebníků, jak je soudobá hudba v Americe financována a podporována?

M. Kohout: Mobius Group je skupina asi dvaceti lidí, počet se mění rok od roku, někteří přicházejí, někteří odcházejí, a financováni jsme z různých zdrojů. Všichni se snažíme živit jinde, já třeba učím na Massachusetts College of Art, takže já se živím učením, Mary Novotny-Jones je učitelka, Tom Plšek, ten učí léta letoucí na Berkeley Jazz College, to je slavná jazzová akademie, tam byl i Viklický nebo Martin Kratochvíl, a řada dalších, Jed Speare je ředitel Koppelman Gallery at Tufts University. Máme - odhadem - desítky různých finančních zdrojů. Například my jsme přijeli na FORFEST a mimo jiné jsme žádali grant od US Artists Abroad. A tam jsme nakonec nedostali nic. Pro příklad. Konkrétně na tento FORFEST jsme si nakonec platili letenky sami, když už jsme slíbili, že přijedeme, abychom dodrželi slovo. Takže to financování musí být komplexní, je to “noční můra”, šíleně složitý proces se propracovat k těm fondům. Mobius Group funguje nicméně už od roku 1977.

Při představeních nevybíráte peníze, neprodáváte lístky?

Například když jsme v Kroměříži přišli do muzea, začali jsme hledat, kde budeme vystupovat, napřed jsme byli posláni do sálu, ale to byl naprosto základní omyl, nepochopení konceptuálního principu performance, že to není prostě “přinést něco do sálu”, to bychom museli pracovat s tím sálem, třeba začít např. luxovat koberce, které tam jsou, nebo je vyjímat z toho prostoru... To není tak, že si soubor to představení přiveze hotové “jako v kufru” s sebou. Dělali jsme třeba až na Taiwanu projekty, ale to jsme tam museli malinko pobýt, než jsme vstřebali prostředí, než jsme se tam setkali s lidmi a prohlédli si prostor, zažili ho, vstřebali, pak jsme to intelektuálně přetransformovali do nějaké formy, která by vedla potom k té performanci. To se nedá normálně prodávat, bohužel. To není hotové “divadlo”.

Jak často vystupujete, a kolikrát asi za rok jezdíte v zahraničí?

V poslední době jsme vždycky v létě měli nějakou mezinárodní výměnnou akci, byli jsme v Polsku, na festivalu, který se jmenoval “The Castle of Imagination”, předtím jsme byli v Zadaru v Chorvatsku, tam jsme byli třikrát, pak v Makedonii, jednou na Taiwanu. Přibližně jednou za rok máme velkou mezinárodní akci, a hodně místních vystoupení, v okolí Bostonu, v muzeích. Toho je během roku spousta.

Jak fungují v Americe jiné podobné umělecké skupiny? Jsou vůbec jiné srovnatelné skupiny, nebo jste spíš “bez konkurence”?

Ve Spojených státech je ještě několik takových skupin, ale Mobius je velice unikátní délkou svého trvání, že ta skupina přežila i ve velice nehostinných podmínkách. Spousta dalších skupin, třeba v New Yorku funguje tak, že spíš jsou určité prostory, galerie anebo nějaká minidivadélka atd., a ty si udělají jeden program, na kterém se účastní umělci individuálně, dají se dohromady do takové dočasné skupiny a pak se zas rozpadnou. Třeba v New Yorku taková skupina jako my neexistuje. Svým způsobem je Mobius unikátní tím, že je v Bostonu, a Boston je univerzitní město, je centrum vzdělanosti Spojených států. Tam je asi dvacet vysokých škol, údajně z celého světa nejvíc vysokých škol v jednom městě. Takže se tam všichni živíme učením. A to “intelektuální ovzduší” alespoň zase malinko dovolí existenci skupin, jako je naše. V New Yorku, tam jde většinou tvrdě “vo prachy”.

A jaká je současná kulturní atmosféra ve Spojených státech, je Amerika soudobé hudbě nakloněná?

Za posledních 10 - 15 let se ve Spojených státech společnost neuvěřitelně polarizovala. Asi zestonásobil se počet příšerně bohatých lidí, a zrovna tak se asi zestonásobil počet strašně chudých, tedy došlo k veliké polarizaci. Fungování takové organizace, jako je Mobius Group je v současnosti velice těžké, poněvadž forma umění, které my děláme, je neprodejná. Nedá se krásně zabalit a odnést, do nějakého supermarketu a tam dát do regálu, nalákat na to zákazníky... Je to umění nekomerční, je to pátrání po novém uchopení stavu věcí veřejných, snaží se reagovat na nové životní podmínky. A vyjadřuje se zvukovým uměním, videouměním, pohybem, performancemi, i mluveným slovem. Z těch našich dvaceti lidí v souboru každý dělá trošičku odlišný obor umění, různou formou, ale spojuje nás společná idea experimentálního umění.

Vidím, že jste pro svou věc nadšení. Ať se vašemu umění daří, i přes všechny nesnáze.

Jan Vrkoč