Forfest 2004
Ateliér 18/2004
Participace americké formace GROUP BOSTON na XV. ročníku Mezinárodního festivalu současného umění FORFEST CZECH REPUBLIC 2004 byla pojata jako série volně na sebe navazujících performancí prostupující celý festivalový týden. MOBIUS má své stejnojmenné centrum experimentálního umění v Bostonu, každoročně produkuje a podporuje kolem stovky nových projektů v národním i mezinárodním měřítku. Multimediální aktivity zahrnují hudbu,tanec,performance, zvukové i vizuální instalace, videoart. Soustřeďuje osobnosti mající úzké vazby na nejdůležitější instituce a organizace v zemi – / řada členů vyučuje na prestižních školách, univerzitách – např. Marilyn Arsen zakladatelka Mobius Artist Group /MAG/ vyučuje na The School of the Museum of Fine Arts , která v současnosti soustřeďuje největší tvůrčí potenciál perforačního umění v USA /. Na festival přijela nakonec po dlouhém jednání skupina experimentálních umělců v sestavě čtyř performerů: Milan Kohout /Massachusetts Collage of Art/ známá osobnost bostonské umělecké scény, multimediální umělec českého původu, který byl zároveň pověřen dramaturgií celého projektu, Jed Spere /co-ředitel Mobius /ve svém videoartu zpracovává filozofické náměty umělých prostředí, Mari Novotny Jones / The School of the Museum of Fine Arts /pracuje s relativitou času a nestálosti hodnot, Tom Plsek /Berkeley Jazz College Boston/ se věnuje novým přístupům v práci s hudebními nástroji a jejich zvuky. Pro FORFEST připravili premiérový program zahrnující sérii performancí, instalací, workshopů a videoartu komponovaných pro exponovaná i odlehlá místa historického města.
Série ve svém celku napověděla především mnohé o rozdílnosti amerického myšlení vzhledem k středoevropské tradici. Z týdenního bloku akcí se jevil jednoznačně jako nejsilnější umělecká osobnost Milan Kohout /1955/. Jeho práce se soustřeďuje na lidská práva – v poslední době zvláště na práva Romů – kritiku totalitního kapitalismu a náboženského fundamentalismu. Sólo výstupy svědčí nejen o neomylném smyslu pro dramatický čas, ale také vizuální, zvukovou a emoční působivost, což se u politicky exponovaných performancí málokdy zažije v tak šťastné rovnováze. Téměř hodinová kreace pro Rotundu Květné zahrady vyprávěla v ponurém příšeří příběhy o ztrátách, brutalitě a násilí. Kohout promyšleně využil oválného půdorysu Rotundy k pomyslnému rozšíření divákova obzoru symbolikou světových stran, do kterých křičel oblečen v černém svá vášnivá obvinění. Minimálními zásahy proměnil podstavec v centru stavby na černý katafalk plný magické přitažlivosti. Také slavné Foucaultovo kyvadlo zavěšené v pětadvacetimetrové výši kopule Rotundy se v jeho ruce stalo meteoritem osaměle letícím vesmírem. Napětí výjevu dále stupňoval použitím velkého bubnu, jehož repetiční dunění mělo až hypnotické účinky ve výjimečné akustice prostory.
Na Velké náměstí města ve středu týdne umístil Kohout svoji odlehčenou „fotbalovou branku“ s romskými dětmi. Hravý vtip spočíval ve střílení „mičudy“ namočené v černé barvě proti bíle natřeným panelům, ze kterých se postupem času stával černobílý obraz /rozměr cca 220x500cm/. „Brankář“ Kohout v bílém oděvu potřísněný černými zásahy vyhlížel potom obzvlášť malebně - zašifrovaný podtext této podívané ovšem rozhodně už tak bezstarostný nebyl…
Zatímco kolegové Milana Kohouta vsadili výhradně téměř vše na koncept a přímém sdělení svého“message“ stávalo se toto poselství občas paradoxně tím méně transparentní – „stavbařská“ kreace Jeda Speare /1952/situovaná do skutečného staveniště uvnitř města zůstala pravděpodobně pro většinu diváků nečitelnou hádankou vzdor nasazení dobrovolníků a vypůjčených zvířat z blízké veterinární nemocnice. Také počítačově manipulovaný video-záznam stejného autora - let sportovního jednoplošníku nad Velkým zálivem v Bostonu s názvem „Single Engine“, k němuž trombonista Tom Plsek živě simuloval zvuk motoru, vzbudil poněkud rozpačitou reakci. Dojem napravil pozdější „environment“ pro Květnou zahradu a workshopy s více přesvědčivou videoprezentací. Rovněž hudební spolupráce Jeda Speare a trombonisty Toma Plska vyzněla docela dobře zejména po hudební stránce.
Samostatný sólo recitál trombonisty Toma Plska /1954/ v Muzeu Kroměřížska byl mistrovským autoportrétem technicky mimořádně disponovaného hráče – hra plná virtuózních fines včetně tzv.“věčného dechu“, frulát a odvážných skoků byla provázena škálou konkrétních zvuků / simultánně vyluzovaných samotným hráčem/ jak ji známe např. z avantgardy 6O. let. Sympatická byla též asistence studentů brněnské konzervatoře, s nimiž sólista v závěru předvedl celkem slušnou ukázku aleatoriky. Tajemná „Mytologie Havranů“ jak zněl název této závěrečné performance
Performance rituálního mytí nohou Mari Novotny-Jones /1947/ v chrámu sv.Mořice zaujala myšlenkou posunutím významu křesťanského rituálu do všelidské roviny odkazem na novozákonní příběh Marie Magdaleny. Rozvíjí tak širší konotace známé spíše v evropském prostředí – postava Matky / Marie je v jejím případě nepopisně cítěným symbolem, který se jeví skutečně nosným ve snaze postihnout změny v chápání spirituality dnešního multikulturního světa. Její postava Matky personifikující oběti válek se pohybuje na křehké hraně spirituálního a sekulárního světa – pro českého čtenáře bude asi zajímavé sdělení, že autorka stejnojmennou hru našeho Karla Čapka nezná…
O společném vystoupení Mari Novotny-Jones s Milanem Kohoutem v nádvoří Muzea se dá hovořit bezpochyby v superlativech. Díky pochopení vedení Muzea /této jediné výstavní instituce na půdě města/ vytvořili oba protagonisté z podloubí potřebnou „sluj“ - k dokreslení atmosféry neváhali použít světel, zvukových samplů, kostýmů, rekvizit i předmětů všeho druhu nalezených v okolí. Samozřejmě že toto genius loci bylo pouhým předpokladem k rozehrání náročné symboliky vin a odpuštění tak jak ostatně v názvu „Weight“ sami autoři uvedli.
Atraktivní hudebně-vizuální performance Markéty Dvořákové /1975/ Hudební automaty přemístěná pro nepřízeň počasí do Památníku Maxe Švabinského se nesla v několika rovinách: pro děti to byla jistě vítaná příležitost „vyhrát si“ spolu s účinkujícími-automaty,které po „naprogramování“ publikem hrály a tančily v nepravidelných sekvencích, čímž vznikal dojem stále se měnící hudební „clony“. Náročnější publikum pak mělo možnost vychutnat si „na vlastní uši“ principy týmové kompozice, což byl očividně záměr autorky. Záměna exteriéru za interiér /akce byla připravována pro Podzámeckou zahradu/ sehrála možná pozitivní roli v lepší zvukové koordinaci a také neplánovaného dialogu s vystavenými díly velkého klasika. Mezi patnácti aktéry bylo možno rozeznat pod silně nalíčenými maskami i známé tváře brněnského hudebního života/Medek,Kaván/
Rozsah této zprávy o FORFESTU 2004 bohužel nedovoluje věnovat náležitou pozornost všem aktivitám /celkem 28 samostatných akcí, koncertů, performancí, výstav, workshopů ad. / proto se omlouvám, že blíže nezmiňuji výstavu francouzského malíře českého původu Ladislava Schovance /1942/, ačkoliv jeho meditativní krajinomalby by si to rozhodně zasloužily, rovněž velké formáty Václava Vaculoviče /1957/nechávám na později…
Muzeum Kroměřížska ve spolupráci s festivalem uvedlo výstavu obrazů holandského malíře Walther Smeitink-Mühlabachera /1963/. Myslím, že Smetinkova tvorba se stává zajímavou nejen odkazy na čínskou a japonskou kaligrafii /kurátor Ivo Binder – Moravská galerie/, ale také např. znovuoživením některých prvků informelu - zdá se, že ne všechno bylo z této podnětné doby vyčerpáno - příkladů bychom na současném mezinárodním fóru snad našli dost. U Smeitinka nenajdeme prvoplánovou spiritualitu, přesto je zde „na pořadu dne“ hlubší ponor do smyslu věcí – projevuje se nejen v práci barvenou hmotou, vnitřním světlem, lazurami využívající starou holandskou tradici šerosvitu atd. To co však považuji u jeho malby za zásadní je ještě někde jinde: je to vytrvalé sledování vnitřního modelu zpracovávaného vysoce mnohoznačnou, abstraktní formou, která zároveň nepostrádá množství fantaskních odkazů k viděné realitě. Autor tím samozřejmě riskuje „neaktuálnost“ - viděno z postmoderního pohledu -- pokud však současná malba nemá jen netvůrčím způsobem rozmělňovat počítačové postupy nebo roli fotografie, nabízí Waltherův přístup jedno z možných řešení do budoucna.
Václav Brodský