FORFEST Kroměříž poprvé ve 21. století

Music Works, Canada

Pravidelní čtenáři MusicWorks si možná vybaví můj první článek o Forfestu před šesti lety. Forfest, tento především hudební mezinárodní festival současného umění s duchovním zaměřením, pořádá  od roku 1990 pravidelně ve druhé polovině června v nádherném, historií a parkovou zelení provoněném moravském městě Kroměříži v České republice Artistic Initiative Kroměříž (Umělecká iniciativa Kroměříž). Ve článku jsem tehdy informoval o okolnostech vzniku festivalu, jeho organizátorech, o právě ukončeném 6. ročníku.

Snad abychom dodrželi šestiletý cyklus a pověděli si, jaký byl ten letošní, 12. ročník?              

Mottem letošního ročníku bylo: „The European cultural and artistic climate nowdays lives from the resurrected spirituality of contemporary arts vhich is finding its roots in the thousands years long tradition of Christianity.“

Sestával z 8 festivalových dnů (od neděle do neděle), 17 koncertů, z mezinárodního kolokvia na téma: „Spiritual streams in contemporary arts“, 3 veřejných bohoslužeb, během nichž zazněly v živém provedení mše tří současných českých skladatelů, koncertu z děl českých a amerických vysokoškolských studentů oboru skladba.

Uskutečnily se také 3 „maratóny“, kdy začátky posledních koncertů namísto v obvyklých 20.00 hod. byly od 22.00, jednou dokonce od 23.00 hod. Zvláště noční koncerty měly nádhernou intimní atmosféru, jakou může vykouzlit vlahá noc začínajícího léta, ticho maloměsta přerušované jen křikem zámeckého páva a jakoby odosobněná živá hudba.

I přes stále se prohlubující tristní nedostatek finančních prostředků (letos musel být zrušen jeden koncert zahraničních umělců jen proto, že trvali na  honoráři překračujícím možnosti Forfestu) se bohudíky nezhoršuje kompoziční úroveň dramaturgie. Interpretační úroveň má za poslední leta dokonce trvale vzestupnou linii.

Vskutku, vypadá to, že na Forfest si dnes nedovolí přijet nedostatečně připraveni ani vynikající čeští a zahraniční umělci a soubory. Jmenujme některé: znamenitě disponovaný mladý britský pianista Andrew Zolinsky, Ensemble Damian ze starobylého moravského města Olomouc, pianista a skladatel Eduard Spáčil z Plzně, dvě znamenité a půvabné mladé instrumentalistky – houslistka Marie Gajdošová s violoncellistou Pavlem Šabackým z Brna a flétnistka Monika Štreitová-Popelářová z Ostravy s mladým slovenským varhaníkem Markem Vrábelem, soubor Ars Cameralis s uměleckým vedoucím Lukášem Matouškem z Prahy specializující se na jedné straně na hudbu 13.-15. stol., na druhé straně na hudbu současnou, perfekcionisticky připravení Rakušané – barytonista Gido Ebi a neuvěřitelně citlivě doprovázející pianista Branko Czuberka, temperamentní a vzoroví Slovinci – houslista Volodja Balžalorsky a klavíristka Marina Horak, špičkový dětský pěvecký sbor Permoník (znamená kobold) se sbormistryní Evou Šeinerovou z hornického města Karviné.

Páteří festivalové dramaturgie jsou autorské a dvojautorské koncerty a koncerty orientované na tvorbu některého národa či geograficky vymezené. Letos se uskutečnily 4 monoautorské a 2 dvojautorské koncerty a 3 koncerty regionálně a národnostně orientované.  Zmínil bych se alespoň o nejzajímavějších.

Zahraničními hosty, kterým na letošním ročníku vyhradil Forfest samostatný autorský koncert, byli francouzský skladatel řecko-ruského původu Nicolas Zourabichvili de Pelken a skladatel, muzikolog, dirigent a univerzitní profesor z USA William Toutant.

N. Zourabichvili de Pelken se představil pěti skladbami z let 1975-1989. Zatímco některé ještě svědčily o autorově zaujetí avantgardními technikami z konce 50. až počátku 70. let, některé už směřovaly od postaleatoriky a témbrů k jazzovým intonacím a vůbec k syntéze. Zvláště působivá byla orchestrální kompozice Mtskheta (1976) se svou opojnou orchestrací, smyslem pro detail a zvláštní tektonikou a 2. smyčcový kvartet (1989) s dokonale prokomponovanými hlasy v 1. větě a s osobitě použitými netradičními způsoby hry, barvitým reliéfem, impulsívností až dravostí ve 2. větě.

William Toutant zaujal propracovaností a invencí v kompozici Údiv pro dva smyčcové orchestry, dva dechové kvintety a bicí, hravostí, barevností a jemně vytvarovanou kinetickou složkou ve spíše oddechové skladbě Bagatelle I (1993) for alto flute and marimba, nebo naopak dramatismem a ostinátním allegrem ve 3. části z Four Characteristic Pieces for clarinet, bassoon, and piano (1992).

Znamenitý byl večer, který byl vyhrazen komorní opeře Coronide (Ensemble Damian s uměleckým vedoucím Tomášem Hanzlíkem) pětatřicetiletého moravského skladatele Víta Zouhara. Ten své dílo zkomponoval podle upraveného libreta neznámého kroměřížského barokního tvůrce (autorství se připisuje Páteru Arcadovi), jež doplnil citáty z Ovidiových Metamorfóz. Vznikl tak pozoruhodný a posluchači nadšeně přijatý tvar integrující stylové a druhové barokizující a minimalistické postupy. Koncertní provedení doplnily kostýmy a strhující mimický projev účinkujících.

Ze skladatelů prezentujících se na dvojautorských koncertech se určitě musím zmínit o dvou skladatelích starší generace, Ilju Zeljenkovi ze Slovenska a Josefu Rutovi z Prahy, a o skladateli mladší střední generace Karlu Šimandlovi z Karlových Varů.

I. Zeljenka je v evropském regionu znám svým invenčním a nezaměnitelným rukopisem. Široká škála výrazových prostředků, živelné gradační vlny, polyvrstevnatost a zniternělá melodika byly charakteristické i pro skladby Monodrama a Poema pro sólové housle a pro různými nástrojovými delikatesami nabitá Houslová dueta. J. Rut se už v minulosti proslavil nejen skladbami, ale také teoretickými publikacemi a statěmi o dvanáctitónové tonalitě a bitonalitě a o novém diatonickém řádu. Ten se snaží důsledně aplikovat ve svých dílech komorních, orchestrálních i ve větších formách vokálně-instrumentálních. Zvláště přesvědčivě vyzněly Duo pro housle a violoncello a klavírní Sonáta. Z tvorby o generaci mladšího K. Šimandla doslova uchvátila elektroakustická skladba Snění se zajímavými echovanými plochami, se strukturami řetězenými a mixovanými do složitějších celků, s odvíjejícími se a překrývanými vrstvami.

Velmi zajímavé srovnání nabídl koncert ze skladeb studentů Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a California State University Northridge, L.A. Překvapila míra propracovanosti, invence a instrumentační zručnosti například v orchestrální kompozici Water Damona Kellehera či drsnější témbrové plochy konfrontované formou koláže s pásmy až klasické sazby ve 2. větě Smyčcového kvartetu č. 2 „Melancholy“ Jonathana Peterse. Ze skladeb brněnských studentů doslova uchvátily živě provedené týmové produkce Markéty Dvořákové a Jana Kavana „FP01“ a „Problémy komunikace“, a to především osobitým pojetím velké aleatoriky a témbrové hudby.

Na národnostně nebo regionálně zaměřených koncertech (Slovinská tvorba, Německá, rakouská a česká varhanní moderna, Rakouská a italská klavírní moderna) zaujal snad nejvíce Jiří Laburda z Prahy, z jehož díla zazněla skladba pro baryton, dva ženské hlasy a varhany. Žádné excesy, žádný l´art pour l´art. Tiše, pokorně, očistně plynoucí  tok tónů a hlasů. Zajímavá byla také sonda do tvorby slovinských autorů. Ty se sice stylově pohybovaly mezi neoklasicismem až umírněnými témbry, ale všechny byly napsané zručně a invenčně, a ovšem znamenitě provedené.

Není v možnostech tohoto článku zmínit se o každé mimořádné kompozici. Proto si dovolím vyzdvihnout jednu, která mě doslova ohromila. Flétnistka M. Štreitová-Popelářová jakoby symbolicky sestoupila s kůru před oltář chrámu sv. Mořice, aby předvedla Luminiscencii pro flétnu sólo Petry Bachraté ze Slovenska. To, co znělo, přicházelo jako zjevení – jemnými tahy vymodelované, dýchající, éterické sónické plošky s tóny přeznívajícími do ultrajemných flažoletů, místy synchronní hra s interpretčiným vokálním projevem, dvojzvuky excelentně provedené, sonomelodika vytvářená jen klapáním klapkami atd. Kdo ví, do jaké míry to byla i interpretčina zásluha, že ve skladbě zaznělo i ono pověstné cosi navíc, co dokáže posluchače znenadání, nevysv ětlitelně a neplánovaně elektrizovat, zvednout ze židle. 

Na závěr se zmíním o dvou myšlenkách, které spolu s dalšími zazněly na kolokviu. Myslím, že vhodně uzavřou tento článek.

Prof. Toutant se zamyslel nad paradoxním fenoménem dnešní doby: Lidé jsou ochotni dát mnoho peněz za hudební produkce amatérů pochybné až nejhorší úrovně. Za utkání sportovců podobné úrovně by takové peníze nedali.

Jeden z organizátorů Forfestu, pan Václav Vaculovič, zase připomněl: „Po pádu komunismu ne každý mohl sáhnout do šuplíku, ne každý byl připraven, mnohý prošel komunismem bez-nadějně. Stejně tak je otázka, kdo bude připraven, až přijde Den, kdy padne diktatura trhu.“ Otázka nesloužení diktatuře režimu trápila většinu idealisticky, neservilně tvořících autorů v bývalém komunistickém bloku. Otázka nesloužení diktatuře trhu a konzumnímu, materialistickému životnímu stylu se už týká všech umělců, jejich uměleckého a lidského přesvědčení a svědomí. Je to otázka o skutečném smyslu života.

JAN GROSSMANN