Ohlasy v tisku

Ve dnech 17.-24. června 2001 se v Kroměříži uskutečnil již 12. ročník mezinárodního festivalu současného umění s duchovním zaměřením Forfest. Jeho členství v asociaci European Conference of Promoters of New Music z něj činí prestižní událost. Na jeho letošní ročník přispěli, případně převzali záštitu Ministerstvo kultury ČR, Nadace Český hudební fond, Hudební nadace OSA, pražská pobočka Open Society Fund a další instituce a firmy. A také Město Kroměříž, jehož primátor osobně přijal významné zahraniční hosty festivalu spolu s organizátory. Z mého pohledu příkladná byla také ochota ke spolupráci ze strany vedení Arcibiskupského zámku a Muzea Kroměřížska a církevních otců z chrámů sv. Mořice, sv. Jana Křtitele, Panny Marie a ze Sboru Jana Blahoslava.

8 festivalových dnů. 17 koncertů. Převážná část koncertů tematicky či dramaturgicky profilovaných. 4 monoautorské koncerty předvedené živě nebo z nahrávek. 2 dvojautorské koncerty. 9 interpretačně monolitních koncertů (1 až 2 interpreti nebo 1 soubor). 3 koncerty sestavené podle regionální osy, z nich dva monolitní i interpretačně. 1 koncert ze skladeb začínajících skladatelů ze 2 vysokých škol a 2 zemí. 1 kolokvium s dopolední a odpolední částí. 3 katolické bohoslužby, během nichž zazněly mše 3 současných autorů. 3 „maratóny“ s koncerty do pozdních nočních hodin. Pouze 4 dny s „normálním“ počtem a začátky koncertů, většinou od 17.00 a 20.00 hod. Spočítat celkový počet autorů, skladeb, interpretů a total time bylo nad mé síly a chuť.

Že Forfest berou dnes vážně už i vynikající čeští a zahraniční umělci a soubory, potvrdili svými skvělými výkony například znamenitě připravený a disponovaný mladý britský pianista Andrew Zolinsky, olomoucký Ensemble Damian, pianista Eduard Spáčil se západočeskými kolegy, znovu – poněkolikáté brněnská houslistka Marie Gajdošová s cellistou Pavlem Šabackým, znamenitá česká flétnistka Monika Popelářová - Štreitová s mladým slovenským varhaníkem Markem Vrábelem, pražský Ars Cameralis, perfekcionisticky připravení Rakušané – barytonista Gido Ebi a neuvěřitelně citlivě doprovázející pianista Branko Czuberka, temperamentní Slovinci - houslista Volodja Balžalorsky a klavíristka Marina Horak i špičkový karvinský dětský pěvecký sbor Permoník se sbormistryní Evou Šeinerovou.

Autorské koncerty, spolu s dvojautorskými, jsou něčím, co od počátku považuji za významný dramaturgický a informační počin.

Ze zahraničních skladatelů představili tentokrát svůj samostatný program francouzský skladatel řecko-ruského původu Nicolas Zourabichvili de Pelken, ve skladbě žák L. Boulangerové a M. Deutsche, nositel řady skladatelských cen, v letech 1986-88 ředitel pařížské konzervatoře S. Rachmaninova, a profesor kompozice na California State University v Northridge, Los Angeles a současný děkan její fakulty umění, médií a komunikace William Toutant. Na George Washington University a Michigan State University vystudoval u R. Parrise, G. Steinera, H. O. Reeda a J. Hutchesona skladbu, hudební vědu a dirigování.

N. Zourabichvili de Pelken se prezentoval tvorbou z let 1975 – 1989. Byli jsme svědky výběru z tvorby ovlivněné ještě plně avantgardními technikami 60.-70. let, stejně jako děl už spíše syntetizujících a směřujících do jazzujících intonací, posttémbrů či jinam. Mne osobně nejvíce oslovily dvě skladby z krajních údobí retrospektivy, orchestrální Mtskheta z roku 1976 a 2. smyčcový kvartet z roku 1989. Mtskheta svou báječnou orchestrací, motivky zkušeně traktovaných sól, které se vynořovaly z masy zvuku a zase v ní zanikaly, formálním uspořádáním, které se blížilo až klasickému rozvrhu, témbrovostí, naléhavostí, a dokonce i občasným symfonismem připomínajícím Šostakoviče. Oproti tomu dvouvětý 2. smyčcový kvartet s vymodelovanými hlasy ve spíše tragické a bolestné 1. větě a s barevným reliéfem, osobitě použitými netradičními způsoby hry a až s janáčkovskou impulsívností a dravostí ve 2. větě.

W. Toutant mě zaujal především propracovaností a invencí v kompozici pro dva smyčcové orchestry, dva dechové kvintety a bicí (název a vročení jsem přeslechl) a velice také v Bagatelle I z roku 1993 pro altovou flétnu a marimbu, která působila hravě, barevně, s jemně vytvarovanou kinetickou složkou. Naproti tomu například Pieces pro klarinet, basklarinet a klavír byly dramatické a spontánní. Prof. Toutant zaujal i na kolokviu, když se dotázal, kdo mu vysvětlí rozpor mezi tím, že lidé jsou ochotni dát mnoho peněz za hudební produkce amatérů pochybné až nejhorší úrovně, ale nebyli by ochotni vydat stejné peníze za utkání sportovců podobné úrovně – samozřejmě v analogii s hudbou. Připomenul také údajný výrok Ionescu: „Bůh ne – existuje, On – je.“

V souvislosti se zmínkou o kolokviu se nedokáži nezmínit ještě o jednom pozoruhodném výroku. Václav Vaculovič: „Po pádu komunismu ne každý mohl sáhnout do šuplíku, ne každý byl připraven, mnohý prošel komunismem bez-nadějně. Stejně tak je otázka, kdo bude připraven, až přijde Den, kdy padne diktatura trhu.“

Z českých autorů byly vyhrazeny samostatné koncerty rovněž dvěma skladatelům: in memoriam Daliboru Spilkovi a uvedením celovečerní komorní opery Vítu Zouharovi.

Moravský skladatel D. Spilka (1931-1991) byl připomenut výběrem z děl donedávna nepříliš známých. Pořad moderoval autorův syn Vít Spilka a jako náš špičkový klarinetista na koncertě sám vystoupil. V jeho podání zaznělo například báječné Solitudo pro sólový basklarinet. Vít Spilka znamenitě frázuje, má měkký kvalitní tón, podařilo se mu vymodelovat obdivuhodné plochy a jeho ppp bylo jak vlásek. Podobně výborně vyzněla Reminiscence pro varhany v podání Vratislava Bělského.

V. Zouhar zkomponoval svou komorní operu Coronide podle libreta anonymního kroměřížského barokního „pastýře z Arkádie“ z 1. poloviny 18. stol., jež bylo podkladem pro operu. Ta byla sice na kroměřížském zámku provedena, ale hudba se poté ztratila. Zouhar si libreto upravil do zkrácené podoby (sám to nazval „listování operou“) a doplnil citáty z Ovidiových Metamorfóz. Vznikl tvar s lamenty a moralitami, posluchačsky vděčný, pulsující, který v sobě spojil barokizující a minimalistické postupy. Koncertní provedení doplnily barokně stylizované kostýmy a vedle hudebního výkonu Ensemble Damian strhnul i jejich mimický projev.

Sešli se vedle sebe dva z dnes už různých zemí, geograficky i generačně vzdálení, skladatelé od Pánaboha.

I. Zeljenka se svým invenčně a strukturálně nezaměnitelným jazykem, s polypásmy, s širokou škálou výrazových prostředků, živelnými gradačními vlnami i zniternělou melodikou. Strhnul jak skladbami pro sólové housle Monodráma a Poema, tak výrazově rozkročenými a rozličnými nástrojovými delikatesami nabitými Houslovými duety.

Ze dvou Šimandlových skladeb mě doslova uchvátila EA skladba Snění (původní anglický název jsem přeslechl). Zajímavé plochy s meditativními echy, strukturky řetězené a mixované do složitějších modelů, odvíjející se a překrývající vrstvy.

Josef Rut, autor řady hudebně teoretických publikací a článků, se řídí ve skladbách tezemi, že „struktura hudebního prostoročasu není dána, ale musíme ji teprve vytvořit svými vlastními možnostmi a v souhlase s vnějším světem... zákony hudebního pohybu vybírají spontánně ze všeho slyšeného znění jen tonálně organizované tóny… tónina je nevyhnutelná: relativně vymezený klid oktávových tónů je neodstranitelným centrem pohybu a prostoročasové tonální struktury, je také jediným daným centrem společného hudebního myšlení“. Na jejím základě pak staví princip: „Dvanáctitónová bi-tónina nevyžaduje závaznou metodu kompoziční práce, smysl je… v realizaci nového, očištěného a důsledně diatonického řádu“. Sám jsem terén jeho skladeb vnímal spíše jako rozšířeně tonální kombinovaný s atonálním a snad až /poly/modálním. Všechny tři skladby, Duo pro housle a violoncello, klavírní Sonáta a Duo pro housle zkomponované mezi lety 1976 až 1996 vyzněly jako výrazově silné, propracované a přesvědčivé. Snad jen poslední z nich mohla být ve své 2. a 3. větě lépe tektonicky vyvážená.

Půle vyhrazená nestoru moravské tvorby P. Blatnému ve mně vyvolala, žel, silné rozpaky. Jednak výběr skladeb byl, až na ukázku ze Dvou vět pro žestě, podle mě nešťastný. Jednak prokládání hudby četbou svých fejetónů spojenou s nabídkou prodeje jejich tištěné podoby mi připomínaly spíše komerční TV s reklamou na Pampers než pódium Forfestu.

Organizátoři Forfestu dali tentokrát prostor skladbám studentů ze dvou rozdílných typů vysokých škol – JAMU a California State University Northridge, Los Angeles. Skladby „jamáků“ uvedl doc. I. Medek, skladby kalifornských studentů prof. W. Toutant.

Snad mé hodnocení nevyzní příliš „projamácky“, když prozradím, že o poznání více mě strhly například týmové kompozice Markéty Dvořákové a Jana Kavana „FP01“ a ve druhém případě navíc Ivo Medka v „Problémech komunikace“, nebo třeba svou jemnou kresbou flétnová Suita Lucie Vitáskové.

Z americké části však byla vynikající Water pro orchestr Damona Kellehera, která mi nápaditou a polyvrstevnatou kompoziční prací a orchestrací asociuje Mtskhetu N. Zourabichviliho de Pelken. Velmi mě oslovila také 2. věta ze Smyčcového kvartetu č. 2 „Melancholy“ Jonathana Peterse, působivě konfrontující drsnější témbrové plochy s pásmy až klasické sazby.

Z nich bych zmínil především koncert se skladbami slovinských autorů, které přivezli houslista V. Balžalorsky s pianistkou M. Horak (stojí za to si přečíst jejich umělecké curriculum vitae). Předvedené skladby Janeze Matitiče, Uroše Rojka, Uroše Kreka, Nenada Firšta, Marjana Lipovšeka se sice pohybovaly mezi klasickou prací s tématem, paganinsko-brahmsovským romantismem, bartókovsko-prokofjevovským barbarem až témbry (různé byly cesty hudby 20. století…), přesto byly nápadité, v rámci stylové orientace dobře napsané a ovšem znamenitě provedené. Nejpůsobivější z nich, a přitom – kupodivu - nejmoderněji pojaté bylo patrně Firštovo About Remaining Borders s množstvím dobře zpracovaných témbrových nápadů, expresivity, fantasticky znělých pizzicat, a přitom vyváženou formou.

Ze dvou zbývajících koncertů bych vyzvedl jen nejzajímavější díla. (Omlouvám se, kvůli značným změnám jsem nezaregistroval všechny názvy skladeb a jména interpretů.)

Skutečně nejsilnější byla pro mě na koncertě Německá, rakouská a česká varhanní moderna skladba pro baryton, dva ženské hlasy a varhany Jiřího Laburdy. Přitom - co to vlastně bylo jiného než jen hudba prostá, tichá, pokorná, s přirozeně plynoucí polyfonií?

Nevím, zda u Rudolfa Růžičky jsem už tak zvyklý na myšlení plynoucí z matérií EA a počítačové hudby, že jsem je slyšel i v devítidílné varhanní suitě Madona. Zaujaly mě kontrastní, ale v tiché či střední dynamice použité klastry, a proti nim akordy s přeznívajícími vybranými tóny jako echem. Zaujalo mě tiché střídání strukturálně odlišných plošek, a do nich jak idée fixe stále se připomínající klastry.

Ve snad varhanní meditaci, snad partitě se Widmaru Haderovi podařilo vytvořit působivé dvouvěté dílo s tichým počátkem, se stále ostřejšími vstupy, barevně a akordicky proměnlivé, s nečekaným použitím vokální skupiny v závěru.

A pak už snad jen na koncertě Rakouská a italská klavírní moderna (Eduard Spáčil) Šest invencí pro klavír Wolframa Wagnera, které byly ostře vykonturované, krátké, svěží, a vedle nich, se zajímavými robustními, temnými údernými rytmy, zaujaly vtipnou zvířecí charakteristikou dvě části z Příběhů zvířat Horsta Ebenhöha.

Bylo by spravedlivé a poctivé, abych přiblížil i ostatní koncerty, zvláště když na řadě z nich nezazněla jediná méně kvalitní skladba (Ars Cameralis, M. Popelářová-Štreitová/M. Vrábel, A. Zolinsky, M. Gajdošová/P. Šabacký, G. Ebi/B. Czuberka, Permoník).

Stejně poctivé by bylo zhodnotit a srovnat mše V. J. Kvapila, F. Emmerta a I. Hurníka, které nezazněly na koncertních produkcích Forfestu, zato přímo v životě – před „lidem“ při bohoslužbách a „lid“ je ocenil nepředstíraným uznáním a vděkem.

Budiž mi prominuto, že na závěr se zmíním jen o jedné skladbě, která však byla pro mě zjevením, o Luminiscencii pro flétnu sólo mladičké slovenské skladatelky Petry Bachraté. Jakoby symbolicky sestoupila jen kvůli ní s kůru před oltář M. Popelářová-Štreitová. Ale nebyla to asi jen interpretčina zásluha, že v té skladbě zaznělo i ono pověstné cosi navíc, (nedefinovatelné, neanalyzovatelné, nenaprogramovatelné, nenaučitelné), co ohromí, ztiší, nedovolí dýchat, vtáhne do svých čar. Skladbu se dá sice popsat: bohatě vytvarované, tektonicky vyvážené sónické plošky s tóny přeznívajícími do ultrajemných flažoletů; místy synchronní s flétnistčiným vokálním projevem; dvojzvuky; sonomelodika vytvářená klapáním klapkami s konkrétní výškou tónů; další efekty. Ale v čem bylo to navíc?