Ďábel v Estonsku

Fíííí… tenhle zvuk se možná ozve odkudsi z vašeho auta, když s ním jezdíte po Estonsku. Fííí. Budete zkoušet, jak se ten zvuk změní, když pohnete volantem. Budete si myslet, že vzniká tak, že pohnete volantem. V autoservisu vám nejdřív opraví brzdy, s tou uklidňující sebejistotou, která nedovolí o ničem pochybovat. Auto píská dál. Fíííí. Při druhé návštěvě servisu s vámi mechanik nasedne do vozu a vyrazíte po staré, naprosto rovné silnici. Fííí. Mechanik pokývá hlavou. Vysvětlí, že důvodem jsou prašné estonské cesty, bohužel. Zrnko písku, kamínek proniklo do mechanismu kola. Někam, kde nemá být. Jsem to zrnko. Dostal jsem se mezi dokonale hladká soukolí. Jsem tam, kde nemám být. Zpívám.

Zmrzlá řadicí páka v dlani
je pravda
Vedle říjnového moře
které není ani ultramarínové
ani tyrkysové, ani zrcadlové, ani šedočerné,
které je
Pruh svítání znamená
že jsme už na druhé straně
a že to víme

Estonsko leží v brázdě vysoké sebevražednosti, která se táhne od Lotyšska přes Finský záliv do Finska. Nejbližší taková zóna u Čech je snad v Salcburku, když začne vát vítr fén, smutkem trpí lidé na jihu Francie, když začne foukat mistral…Ne, ten estonský vítr žádné jméno nemá. Možná tu ani žádný vítr neduje. Možná stačí ten klid, ten relativní klid. Otevřenost těch prostor. Fén protahuje Salcburkem, protože za ním naráží na svahy Alp. V Estonsku se jakýkoliv vítr nemá o co zarazit, a tak táhne všechny za sebou. Jak asi vypadá hranice onoho pásu zvýšené sebevražednosti. Překročí snad člověk určitý bod, a padne na něj tíseň? Ale estonská krajina, zvlášť ta v severním Estonsku, žádné varování nedává.  Je rovinatá, nerozlišitelná. A to je možná na ní právě to děsivé. Podobně jako působí děsivě rozlohy moře. V Estonsku ďábel obchází schlíplé hlavy jeho obyvatel jako námořníky na nekonečném moři za nekonečného bezvětří. A ani se nemusí moc snažit. Stejně není co jiného si počít.

Zábava chudých

Na omdlévajícím svahu
vylitý pruh zmrzlé vody, na šířku člověka
a desítky penumatik
a postav koulejících je vzhůru
aby se na nich sklouzly
pod šokovou terapií únorového slunce
Rusové v horších
Estonci v lepších kombinézkách -
sem tam bez rukavic, všechno jedno 
Ať je chudoba sebechudší
vždycky je dost
reprodukovaného popu z nějakého neviditelného rádia
Protože všechno je jenom propůjčeno
jako služební byt, auto, mobil 
každý okamžik
klouže z těch zčervenalých rukou s růžemi ekzému
popadajících kus překližky, linolea
nebo prázdnou pneumatiku - střed, který tě vystřelí
nahoru v okamžiku štěstí

Vysoké hromosvody na estonských stodolách. Je to jasné, v ploché krajině musí být přece  vyšší, aby přivábily blesky přicházející z větší vzdálenosti, z větší výšky. Hromosvody jako jako dráty, na nichž se griluje nic jiného než vzduch. Je to jasné. Těmi hromosvody jako kotevními lany je připoutáno nebe. Jinak by odletělo a nad Estonskem by zůstala už jenom naprostá prázdnota. Lepší to nízké, celou zimu zatažené nebe, lepší to nebe vypouklé v létě až kamsi do prázdna, lepší takové nebe než nic. Než nic, kterého je i tak dost.

Šlemy na nebi snášejícího se podzimu
klidném jak úsměv nože
(cáry za
tryskovými motory cest vykonaných
i nevykonaných...)
Skřípění rozladěných bárek v přístavu
s jejich nadrcenými diamanty
na palubě
- nebo opravdu zbyly rybí šupiny
ze všech těl vylovených
i nevylovených?
Hučení agregátů u plechové chladírny
uchovávající těla i...
To všechno v sobě mají
A jsou tím napěchované
jak bradavky
okamžik před explozí

Trosky katedrály na návrší v Tartu. Oproti nedalekému pohanskému obětnímu kameni, který zkrátka leží, působí daleko zbědovanějším dojmem. Něco jiného než líbezné antické ruiny na obrazech romantických malířů, něco jiného než nedokončený kostel v Čechách… Rozpadávající se cihly. O katedrálu, která byla kdysi největší v severní Evropě, se tu přestali starat během livonské války v 17. století. Otlučené nápisy v ruštině varují před pokusem projít pod oblouky. A je zřejmé, že cosi se tu stalo. V nějakém okamžiku nebyl nikdo, kdo by zasadil zpátky první vypadlé cihly. Nebylo dost lidí, anebo nebylo dost víry? Ďábel někdy vchází otevřenými dveřmi, rozhlíží se a zachvívá. Jako by i jemu byla zima. Možná proto nechal katedrálu být. Katedrála jako místo opuštěné dokonce i ďáblem.

V červenci
léto končí
plné červů jak měsíc sýru
podobné křečovitému úsměvu vstříc přísavce kamery
tady
kde se opukové zdi naklánějí
aby bez konce padaly na mou hlavu
Tady: lodi nekotví u tohoto města
toto město kotví u svých lodí
protože pořád chce odlétnout
Chloupky na hřbetě tvé ruky
se elektrizují
Vlastně o nich nemůžu nic říct
Přesnost je zkáza
Končící léto je samota na přeplněné lodi
A slovo opuka jsem použil, aby mi rozuměli
v přeplněných autobusech Čech, ve skutečnosti
je to vápenec
a nikdy nebudeš sám

Moře je v Estonsku většinou klidné. Finský záliv je mělký a uzavřený. Estonské moře se na první pohled podobá spíše jezeru. To největší estonské jezero Peipsi na hranici s Ruskem daleko víc odpovídá představě moře... A navíc, moře. V Estonsku není jediné moře. Jedu kolem něj každé ráno, a vím, že představa, že moře je modré, je žalostně nedostatečná. Estonské moře má barvu šedou – šedomodrou – nazelenalou – zelenkavou – zelenomodrou – tmavě modrou – jasně modrou – ještě o něco víc jasně modrou – bělavou… Všechno v závislosti na tom, jak se v něm zrcadlí propastné, anebo naopak mraky totálně zavíčkované estonské nebe. Nebe se překlápí do moře a moře se překlápí do moře. Vzniká závrať. Vír jako při prudkém pohybu. Estonská závrať ovšem přichází v naprosté nehybnosti. Jako by sevřela člověka právě tehdy tehdy, když k ní chybí jakákoliv příčina… Závrať na lodi uvízlé ve vnitrozemí.

Koncem října se v Estonsku definitivně setmí, jako by slunce nemělo už nikdy vyjít. K ubývajícímu dennímu světlu se přidá setrvale zatažená obloha. Ledový vzduch se zahustí, a v lednu lidé přestávají chodit do hospod. Někdy v květnu se objeví ono zvláštní chvění – anebo si člověk vnutí myšlenku, že cítí ono chvění – které v jiných zemích znamená jaro. Jaro přichází koncem května a během několika dnů se přehoupne do léta. Světelné podmínky se drasticky změní. V červnu slunce vůbec nezapadá, panuje pološero a nad obzorem probleskuje neúnavné slunce. Ptáci a děti reagují zvýšenou aktivitou. V zimě je člověk v  depresivní, v létě manický. V zimě si říká, co by měl udělat, a není toho schopen. V létě si říká, že by si měl odpočinout, a není toho schopen. Obloha je příliš vysoká, funguje jako vývěva. Pumpa na erekci ducha. Při cestách ve vykloubeném světle jara nebo podzimu člověk přestává chápat, jestli je ráno, odpoledne nebo večer, jestli je v Estonsku nebo v nějaké zemi z obrazu. V nějaké zemi ze snu někoho jiného? Podle některých se při pobytu v Estonsko člověk změní. Možná změna spočívá v tom, že začne na sebe samého pohlížet jako na cizího člověka. Ďáblovi to usnadňuje práci.Vždyť co také s cizími lidmi.

Architektura kupeckého města
se skrytým chrupem jeho faktur
architektura dortíků, gotická strmost jejich chuti
architektura náhrobků
s co nejmělčími reliéfy
aby je neroztrhl led nejvzdálenější Evropy
a „architektura“ židovských „hrobů“
zase ti židé
přilepení jako zbytky jídla k hraně stolu
a jejich nejmělčí hřbitovy
Jak se asi svlékalo
v trošku chladném zářijovém ránu
tam nad pohyblivými písky času
tam kam se chodí na houby tam
Architektura jeřabin
zmrzlých v nekončícím dopoledni
ozářeného září zhrouceného do sebe jak do masového...
Smrt je džem
který si namaže na chleba někdo jiný

Po návštěvě Kalevi-Liiva u Tallinnu, kde byl 5. září 1942 vyvražděn transport českých židů

Kalevi-Liiva není vůbec děsivé.  Z Tallinnu se vyjede po záplatované výpadovce, a po nějakých dvaceti minutách jízdy se odbočí do utěšených borovicových lesů. Prašná cesta zabočí na plácek, na jakém nechávají auta houbaři. Krajina s nízkým horizontem přímo vybízí k tomu, poklidně kráčet, lehce se hrbit a hledat cosi na zemi. Na toto místo v září 1942 dovezli starší lidi a děti z židovského transportu z Československa, nějakých osm set bytostí. Poručili jim svléct se a pak je postříleli do jámy v písku. Exekuci provedla estonská bezpečnostní policie. Návod poskytly německé okupační orgány. Poválečné výzkumy ukázaly, že popravčí ani pořádně nevěděli, koho vlastně střílejí. Proč se čeští židé octli v Estonsku, zůstává nevysvětleno. Nejpravděpodobnější se jeví, že bratrská centrála bezpečnostní služby v Estonsku se domáhala na centrále lotyšských služeb, že by také chtěla něco mít z bohatství, které plynulo popravčím po zavražděných… Ďábel musel znuděně zívat. Zlo páchané z obyčejné zlodějny má prázdnou příchuť. Je to víno bez chuti. Krajina v Kalevi-Liiva to utrpení neskousla. Vane z ní děs. Právě proto, že vůbec děsivá není. I ďáblovi tady snad musel chybět nějaký pořádný motiv…

Ostré slunce si v Estonsku uvědomí každý řidič. V létě sluneční světlo nabyde na intenzitě, přitom ale dopadá na zem pod překvapivě ostrým úhlem. Je totiž nízko nad obzorem. V některých okamžicích se proto pohybujeme po Estonsku naslepo. Tušíme projíždějící vozy, tušíme krajnici. Tak jako nás v létě oslepuje tma, teď nám krade oči světlo. Krajina si nás bere svou prázdnotou, nebe nás vtahuje svou výškou, světlo nás protíná svou ostrostí. Slunce dopadá na Estonsko a podetíná ho. Holí nás jako vousy, a zůstane ještě víc zvětšený prostor, kde něco chybí.

Znovu v Kalevi-Liiva,
já asi po šesté, ale hlavně, po šedesáti
letech od chvíle, kdy se tu trhaly před střílením
ještě živým zuby -
tentokrát se mi chtělo
skákat, ječet, vydrápat se na oponu
báječně modré oblohy.
Dnes jsem se nechtěl uklonit,
když jsem položil kytici k pomníku,
ale vrazit do brady protivníkovi hlavou,
udělat něco.
Meditace se zdála pokračováním vraždy.
Odpadlé květy v kufru diplomatického auta vypadaly,
že už je nikdo nepotřebuje.
Nepotřebné jak slova “nikdy”, “navždy”.

Kostel dominikánského kláštera v Tallinnu je rozdrobený v koláči zástavby. Současný kostel stojí, krabice nijak zvlášť zajímavá, krabice od bot z Kalevi-Liiva. Ale původní kostel, obrovitá stavba, skončil ve fragmentech. Postaven ve 13. století, do 16. století byl největší kostelní stavbou severní Evropy. Po reformaci sloužil jako skladiště střelného prachu, ale na nadlouho – nešťastný výbuch kostel těžce poškodil a stavba už nebyla obnovena. Trosky se začaly rozpouštět v moři domů. Se zasvěceným průvodcem lze obejít dvorky a dvory přilehlých domů a říkat si, toto byla severní zeď, toto byla zeď té a té lodi… Kostel dominikánského kláštera v Tallinnu, ten původní, je estonskou zdí nářků. Chybějí však lidé, kteří by se u těch zdí modlili. Kam se poděli ti, kteří plnili kostel tehdy před staletími? Dominikánský bratr, jeden ze dvou, kteří klášter dnes obývají, má džíny a džínovou bundu, a výraz člověka, který už ví příliš mnoho na to, než aby si myslel, že bude někdy něco vědět doopravdy. Ďábel si pronajal byt v jednom z těch domů přestavěných z presbytáře, ale vlastně se tu nudí. Vítězství, která si nikdo ani nepamatuje

“Irina Žirinovskaja
ať si vezme své věci a vystoupí”
řekl hlas
a vzápětí se ozvalo vzlyknutí
Podíval jsem se
ale to jen procítěně zaštkal
David Duchovny
v americké srágoře nabourávající do nás emoce
na nekonečném videu na řidičem...
Z Iriny jsme uviděli
jenom sponu v týle
jak vedle policajta mizela v budově
Pak se autobus konečně hnul
byli jsme za lotyšskou hranicí
a necítili jsme nic.

V dominikánském klášteře v Tallinnu je připevněný na zdi úlomek kamenné desky s čertí hlavou. Čert má růžky podobné hlemýždím a tváří se trochu rozpačitě. V Estonsku byl prý obyčej připevňovat k vnějším zdím kostelů čertí hlavy - aby ďábel uviděl sám sebe a leknul se. Ukazuje se pevné přesvědčení, že čerti obcházejí mezi námi a že chtějí proniknout do našich příbytků. Je jasné, že čerti nevědí, jak vypadají, protože jenom tak se mohou polekat. My to víme. Víme toho o čertech víc, než oni sami. Jsou nám bližší, než oni sami sobě. Ďábel obchází se svými otázkami, ale není koho se zeptat. Hlavu s růžky na zdi pokládá za člověka, možná stavitele tohoto chrámu.

Estonsko má 1 370 000 obyvatel, z nichž dvě třetiny jsou Estonci, třetina Rusové. Po válce nastal masivní příliv ruskojazyčného obyvatelstva. Měl vzniknout jednotný sovětský člověk. Přicházeli však také ruští intelektuálové, kteří se uchylovali do Estonska jako do azylu s liberálnějšími poměry. Po znovuzískání nezávislosti v r. 1991 Estonci předpokládali, že ruské obyvatelstvo odejde. Neodešlo, a zhruba polovina z těchto lidí dnes nemá občanství, a místo pasů prapodivný doklad – takzvaný pas neobčana Alien Passport, do nějž potřebuje vízum při cestě kamkoliv… Až potud je vše jasné. Estonsko je země Estonců, a aliens – mimozemšťané – mají zůstat někde ve svém vesmíru. Dál už není jasné vůbec nic. Estonci však žijí s Rusy natolik dlouho, že si rozumějí. Rozumějí si ve své jazykové odlišnosti, a v odlišnosti svých temperamentů. Jde o mužský a ženský princip, principů racionality a emocionality, pořádku a chaosu, rigidnosti a kreativity, rozprostraněnosti a přímosti. A nejpodivnější je, že ti ruskojazyční se často již v Estonsku narodili a pokládají ho za svou vlast se stejnou samozřejmostí, s  jakou to ti druzí odmítají uznat. Estonsko, Izrael severu… Rize se říkalo Jeruzalém severu… maličká Říše římská na březích Baltu, bez jednotícího jazyka…ďábel si, tak jako Stalin, jistě mne ruce a čuje příležitost. V neporozumění, kdy jazyk je jenom záminkou. Jsou země, kde se jazyky sčítají a násobí. Tady se odčítají k jedinému mlčení.

 Estonská města mají proměnlivé názvy. V průběhu staletí se mohla jmenovat zcela jinak. Například Tallinn prošel vývojovou řadou Kolovan – Reval – Talin (s jedním l a jedním a v ruské transkripci) až po nynější Tallinn se dvěma l a dvěma n. Podobným příkladem je Tartu: jmenovalo se Tarbatu, Dorpat, Jurijev a nyní Tartu. V proměnách jmen je znepokojivá prázdnota. Příliš mnoho pauz, kterými se sune dovnitř cosi cizího. Co přimělo lidi přejměnovat město, a jak se město přejmenováním změnilo. Muselo začít jakoby od začátku. A to se líbí ďáblovi, který vchází dovnitř pauzami mezi jednotlivými jmény jako mezi zřícenými oblouky katedrály v Tartu a znalecky se rozhlíží. Oproti obyvatelům měst s měnícími se názvy má jednu zásadní výhodu: pamatuje si. Pamatuje si všechno zlo. To lidé si nepamatují. Ani jméno svého vlastního města.

Hořký a chladný pach oliv
ového listí
a příliv a odliv
přisouvající záchranné kruhy ran, modřiny jistot
Příští vlna snad zjistí otázku
na niž odpovídá… Ale
mohou růst v Estonsku olivy?
Nepravděpodobné
jako hladké pecky ruštiny
v marťanském martini ugrofinštiny…?
S každou příští vlnou
neostrov Estonska vyplouvá na sever
ní pól aby našel svůj jazyk, ránu, směr
jizvy
až nějací koalové smutku
snědí všechno to matoucí listí…

Ďábel není nic děsivého.
Ďábel není nic, co se něčemu podobá.
To, co jsem tu říkal, byla jenom říkačka. Něco jako estonské klení Kuradi kurat. K čertu.
Ďábel není z pohádek – pohádka, to právě znamená, že ďábel není.
Ďábel není nikde.
Ďábel není zlo.
Ďábel je, kde není dobro.
Nebo jinak a lépe: Ďábel je tam, kde něco chybí.
Ďábel je něco, co je někde, kde by něco mělo být, a není.
Ďábel přichází dveřmi, jen když to žádné dveře nejsou.
Ďábel je tam, kde něco chybí.

 

MAREK TOMAN