FORFEST Kroměříž

COMPOSER USA 3/2005

Mezinárodní festival současného umění s duchovním zaměřením Forfest se konal už po šestnácté v historickém moravském městě Kroměříž na středovýchodě České republiky.

Ten úrodný kraj s Olomoucí na jednom konci a Kroměříží na druhém se nazývá Haná. Má svůj specifický dialekt a svéráznou mentalitu. Může se pochlubit příjemně vlnitým panoramatem, krásnou krajinou, pohostinnými obyvateli a historickými památkami, z nichž řada je na seznamu UNESCO. Ne nadarmo se městu Kroměříž říká pro jeho krásu a starobylost „hanácké Atheny“. Neznámý geograf na přelomu 18. a 19. stol. zakreslil Kroměříž do své mapy na jižní okraj oblasti, kterou nazval „Terra promissa vulgo sacra Hana”.

Čtenářům časopisu Composer není Forfest neznámý, informovali jsme o něm už dříve. Neznámý není ani řadě amerických skladatelů, muzikologů, sólistů, souborů, performistů a vizualistů, kteří jej od 1. ročníku v roce 1990 po 16. ročník v roce 2005 navštívili.

Forfest 2005 proběhl ve dnech 19. – 26. června. Byl zasazen hlavně do prostor barokního Sněmovního sálu, Galerie a Salla Terrena v majestátním Arcibiskupském zámku - původně gotickém hradu, později přestavěném do renesančního slohu a na konci 17. stol. do dnešní podoby raně barokního paláce s charakteristickou věží, unikátní obrazárnou, knihovnou se vzácnými tisky, rozlehlou historickou Podzámeckou zahradou a četnými dalšími památkami (viz www.azz.cz). Některé akce se konaly také v Muzeu Kroměřížska, v pseudogotickém chrámu sv. Mořice ze 13. stol. a v Galerii u Artuše.

Páteří festivalu byly hudební produkce, ale jeho významnou ideovou součástí bylo také bienální čtyřdenní názorově pluralitní mezinárodní kolokvium na téma Duchovní proudy v současném umění a čtyři mimořádně zajímavé vernisáže obrazů, plastik a fotografií Václava Vaculoviče, Jana Šimka, Marka Muchy a Jana Tichého.

Hudebních produkcí bylo celkem dvanáct – sólorecitály a vystoupení komorních souborů a orchestrů s převahou spirituálně orientovaných skladeb a s pozoruhodným mezinárodním autorským i interpretačním obsazením.

Když mluvím o orchestrálních koncertech, myslím tím vystoupení komorních orchestrů. Na angažování velkého symfonického orchestru se bohužel nepodařilo shromáždit dostatek finančních prostředků, i když by takové vystoupení přidalo festivalu na atraktivitě. Je to škoda, protože velké formy se sborem a sólisty jsou i v rámci soudobé hudby posluchači oblíbené a zajímavých orchestrálních projektů, jež by byly pro publikum obzvláště přitažlivé, mají organizátoři připraveno víc než dost.

Je stejně s podivem, jak se manželům Zdeňce a Václavovi Vaculovičovým, kteří osmidenní festival i se všemi doprovodnými akcemi celých šestnáct let sami organizují, daří shánět aspoň to málo financí. České prostředí, jež je v oblasti legislativy a daňového systému i po 16 letech od Sametové revoluce stále ještě deformované, jim v tom nepomáhá, spíše naopak. Bohudíky tuzemští i zahraniční umělci vědí o skromných možnostech festivalu a jsou ochotní minimalizovat své honorářové požadavky ve prospěch dobré věci.

Je tedy třeba poděkovat jak organizátorům, tak všem hostujícím umělcům bez výjimky.

Na druhé straně je třeba konstatovat, že obětavost, a přitom příkladná profesionalita uměleckých výkonů a nadšení pro věc spájí účastníky do mimořádně upřímných a přátelských vztahů. To není úplně běžné v tržní společnosti.

Jednou z častých oblastí, na niž bývají koncerty soudobé hudby zaměřené, je orientace na určitou oblast, zemi, styl, školu.

Během 16. ročníku bylo kolem této osy naplánováno sedm národních koncertů: dva zaměřené na rumunskou oblast, po jednom na švédskou, slovenskou a polskou a dva na skladatelské osobnosti z USA. „Švédský“ koncert bohužel odpadl pro náhlé onemocnění v souboru. Některé z národních koncertů byly současně autorskými koncerty.

Dva „rumunské“ koncerty konané v rámci Dnů rumunské kultury v Kroměříži a ve spolupráci s Česko – rumunskou společností utvořily entrée prvního festivalového dne.

První mi unikl z prozaického důvodu - dopravní zácpa. Donesla se mi však informace, že jeho úroveň byla znamenitá (houslista Ion Marius Lacrary, autoři Anatol Vieru, Octavian Nemescu, Liviu Danceanu, Stefan Niculescu).

Na druhém představil profesor kompozice na univerzitě v Bukurešti a muzikolog Liviu Danceanu se svým souborem Archeaus výběr z tvorby celé řady rumunských osobností (Dometian Vlahul, Stefan Niculescu, Dimitrie Cantemir, Calm Ioachimescu, Macarie Ieromonahul, Liviu Danceanu, Dimitrie Suceveanu, Livie Marinescu, Horia Burianu). I když autoři pocházejí z jedné z nejchudších zemí postkomunistické Evropy, ve skladatelské a spirituální oblasti získávají stále význačnější postavení. Koncert by bylo možné označit jako poznávací. Demonstroval současné trendy v rumunské tvorbě. A ty jsou skutečně různorodé. Zazněly kompozice od tzv. moderních (ve smyslu darmstadské školy), témbrových a polystylových přes postmoderní a neofolklórní až k záměrně využívajícím simplifikované postupy v tónové, témbrové i kinetické složce, ale ani ne tak ve smyslu minimalismu, jako záměrné archaičnosti. Odměnou souboru a jeho sólistům za přesvědčivý výkon byl skandovaný potlesk.

Tvorba slovenského skladatele Romana Bergera byla zastoupena celovečerní kompozicí De profundis pro baryton (zpěv i recitace), violoncello a klavír na verše Tadeusze Róžewicze. Hodinu kroužilo z digitální nahrávky ke skvostné klenbě chrámu sv. Mořice dílo, které na mě působilo jako kombinace konkrétní a elektroakustické hudby s nahrávkou „normální“, živé hry. Zvláštně upravované zvuky, mixované, vrstvené a echované, jsou zpracovány do tektonicky velkolepých tvarů a koláží. Plochy plné tiché jímavosti jsou prostřídávány s tahy gradujícími do mužných vrcholů a point. Skladba podle autorových slov podává svědectví o totalitní době, ve které „rezavěly duše“. Tu dobu většina z nás, co nám v ní bylo souzeno žít, asi nevzpomíná ráda. O to emotivněji dílo vyznělo. Autor říká: „Až po letech mně došlo, že tu jde o archetyp Kaina a Ábela z biblického mýtu. Je tu ovšem rozdíl: Róžewiczův <Ábel> se zachrání…“ Dodejme, že skladba vznikla v letech 1975 – 80, tedy v době, kdy komunistická éra se zdála být věčná.

Velkým zážitkem bylo sólové vystoupení mladičké polské houslistky se skladatelskými geny Anny Zielińské. Pro svůj recitál a cappella si připravila program, který je jí blízký generačně, (dokonce rodinně) i kompoziční technikou. Jak sama prozradila, rozumí si se současnou polskou skladatelskou generací dvacátníků až třicátníků a úzce s ní spolupracuje. Někteří mladí polští skladatelé napsali skladby přímo pro ni a někteří dokonce ve spoluautorství s ní. Ve všech dílech jí tvořil „doprovod“ digitální záznam s různě upravenými zvuky tradičních nástrojů a hlasu, ale také s čistě elektroakustickými zvuky a postupy. Bylo obdivuhodné, jak dokonale sesynchronizovaně zněly jednotlivé kompozice. Výkon interpretky a spolutvůrkyně byl propracovaný a strhující. Nejvíce zaujaly skladby DG00-B1C3 Jaroslawa Kordaczuka za spoluautorství A. Zielińské (kombinace konkrétní a EA hudby; komponování po vrstvách; využívání ostinát na tape), Mentiras Monicy O´Reilly Viamontes (rovněž kombinace konkrétní a EA hudby; nonsensuální řečové projevy; motoricky působící ostinata; závěr působící jako zjevení v samotných houslích s kantabilitou pohybující se na poli rozšířené tonality až atonality), Incarnations of Dream II Darii Jablońské rovněž za spoluautorství A. Zielińské (čisté EA zvuky; řidší, ale zajímavě propracovaná faktura; odlišující kontrast a dokonalá synchronizace; stavěny proti sobě rovina tape a houslí; téměř paganiniovské pasáže v sólovém nástroji), Rapsodia interpretčiny matky Lidie Zielińské (prudký, ostrý vstup tape; houslový part spíše meditativní, ale postupně nabírá na dramatičnosti a virtuozitě; tape je zpracován spíše na bázi ostrých záseků; přeznívání, překrývání; asociování varhan, zvonů a bubnů; rapsodické prvky spíše v houslovém partu; postupné ztišení). Na závěr zařadila efektní skladbu Elektroberek Katarzyny Taborowské (hudební karikatura, smích vyvolávající pikantní hudební obraty a stereotypy na tape i v houslích, výborná synchronizace, tape s karikovanými zvuky tradičních nástrojů, housle spíše virtuóznější), která si vynutila přídavek.

Theodor Wiprud, dramaturg Brooklynské filharmonie, ředitel vzdělávacího oddělení New Yorské filharmonie a inovativní koncertní producent soudobého spirituálně orientovaného umění byl představen kvartetem složeným z hráčů Filharmonie B. Martinů ze Zlína (města vzdáleného od Kroměříže asi 30 km). Zazněly nedlouhé, ale řemeslně čistě, jednoduchými prostředky, a přitom expresívně a invenčně napsané smyčcové kvartety č. 1 a 2 Refining Fire a Intimations Incarnations.

Americký komponista řeckého původu Dinos Constantinides, profesor kompozice na Louisiana State University, School of Music, dirigent LSU New Music Ensemble, hudební ředitel orchestru Louisiana Sinfonietta a nositel řady ocenění za tvorbu, byl zastoupen hned na dvou koncertech. V české premiéře na nich zazněly China II – Beiing, Sapho songs, Homage to Kroměříž a Three selections from Antigoné. V souvislosti s tímto autorem, milým a sympatickým, si dovolím být subjektivní. Byla to hudba blízká mému srdci. Byla zpracována s invencí, vášní i intimitou, s vyváženým smyslem pro velké tektonické plochy i pro detail a drobnokresbu. Ve skladbě China II jsem obdivoval paletu barev, filozofující a emotivní hloubku, oduševnělost. Homage to Kroměříž byla zase plná citu, tichého ponoru i vášnivých vzepětí. Tichá rovina téměř bez vibrata, a hned nato tóny plné šťavnatého lidství, barevnosti a tónové kultury. V Sapho songs na řecké texty byly cítit spodní proudy, láska k domovině a její kultuře, k dávným antickým kořenům. Sálala z nich zvláštní tesknota. A závěr – to bylo nádherné ztišení, zjemnění a vytracení. Na konec si nechávám tři scény z autorovy opery Antigoné. Starořecký mytologický příběh o oběti čisté, statečné a nešťastné lásky byl v hudbě vyjádřen silnou a působivou melodikou, neoromanticko-expresionistickými operními frázemi vyklenutými do vzrušených oblouků plných strhujícího lidského člověčenství i pokorného ztišení. Pocítil jsem touhu slyšet celou operu. Spatřit scénu a kulisy. Kochat se mysticky rafinovaným nasvícením. Zažít atmosféru antické virtuality. Podle toho, jak na mě árie zapůsobily, se snad nepletu, že Constantinides je rozený operní skladatel.

Druhou dramaturgickou osou hudební části Forfestu byly autorské koncerty. Bylo jich pět: Romana Bergera, Theodora Wipruda a Dinose Constantinidese, o nichž se zmiňuji výše, a Dana Dlouhého a Arne Linky z České republiky.

Z one-man-show bicisty a skladatele Dana Dlouhého, vůdčí osobnosti dnes už legendárního brněnského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA a dua perkusionistů Konvergence, jsem si bohužel odnesl spíše rozpaky. Zazněla sice vynikající sónická, multilingvní, magicky působivá, a přitom karikující kompozice Nomen omen aneb 13 portrétů hada pro upravený mužský hlas (tape) a bicí nástroje nestora brněnské skladatelské scény, profesora JAMU v Brně Aloise S. Piňose. Zbývající program však byl už výhradně z tvorby Dana Dlouhého, a to se ukázalo jako ne zrovna nejšťastnější. Interpretovi a skladateli v jedné osobě se přes všechnu efektnost, virtuozitu a snahu o rozmanitost nepodařilo vyhnout přílišné monolitičnosti a jednobarevnosti. Z tvůrčí dílny Dlouhého nemohu nezmínit například Znějící objekt I a II a marimbové Mikropandemonium. Celkově jsem však z dramaturgických i zvukově ekologických důvodů odcházel spíše zklamán.

Pátý z autorských koncertů byl věnován památce předčasně zemřelého skvělého klavírního improvizátora, čistého člověka, praktikujícího muzikoterapeuta, už méně však originálního skladatele Arne Linky. V dobré interpretaci zazněly úpravy lidových písní z Hané, Dvě skladby pro housle a klavír i jiné kompozice. Asi nejlépe vyzněla neoprokofjevovská Sonatina pro klavír v podání vynikajícího kroměřížského pianisty Karla Košárka. Kdo měl to štěstí, že poznal A. Linku za jeho působení na JAMU v Brně, se asi zeptá se mnou: Bylo Linkovo štěstí, či neštěstí, že jako klavírní improvizátor dokázal dokonale vystihnout kompoziční finesy různých stylů a skladatelských osobností, ale ve své vlastní tvorbě nedokázal projevit stejnou osobitost a tvůrčí rozmach? Štěstím bylo pro nás, jeho studenty, že nám dokázal styly a techniky přiblížit s úžasnou kreativitou a přesvědčivostí.

Třetí osou bylo šest sólových recitálů a jeden recitál flétnového tria. Sólově vystoupili houslista Ion Marius Lacraru (Rumunsko), kterého jsem neměl možnost slyšet z výše uvedeného důvodu, trio (flétna, violoncello, klavír) Karin Hoffmann a manželé Matthias a Sabine Bräutigam (Německo), houslistka Anna Zielińska (Polsko), o níž byla řeč, a klavíristka Jarmila Češková, varhanice Hana Ryšavá, violoncellista Jan Škrdlík a bicista Dan Dlouhý (všichni z České republiky). O recitálu posledně jmenovaného jsem se už rovněž zmínil.

Předesílám, že snad všechny recitály byly, jako už tradičně na Forfestu, na mimořádně vysoké interpretační úrovni.

Německé flétnové trio Karin Hoffmann a manželů Bräutigam mě nadchlo zajímavou volbou dramaturgie i přesvědčivou a bezchybnou hrou. Krátká Sonáta (violoncello, klavír) Matthiase Drudeho byla skvěle vystavěná. Strhla silou své invence a dramatismem. Třívětá Sonata quasi una serenada (flétna, klavír) českého skladatele Jana Hanuše byla někdy až impresionisticky barevná, vášnivá i teskně zjihlá. Její gradace byly naopak uchopeny až s chlapskou přímočarostí. Bylo to krásné vzpomenutí památky nedávno zemřelého autora, pokorného, bohabojného člověka a poctivého skladatele. Nádherně zněly La Fenetre Ouverte (trio) od Jacqueline Fontyn a Čtyři preludia (violoncello solo) od Sofie Gubajduliny. Kompozice J. Fontyn se nesla od příjemně znějících, chvějivých, kultivovaných struktur, přes dramatické gradace, prudké excesy a barevné efekty až k tematickým návratům, střihům a vícevrstevným montážím. Čtyři preludia S. Gubajduliny se pohybovala většinou ve zjemnělé intimitě, barevném luminismu, teskných a přerývaných melismatech a glissandech. Teprve 4. preludium zabouřilo vzrušeným pohybem, neklidem a efektní pizzicatovou pasáží v závěru. Flötenmusik II od Friedhelma Rentzscheho (flétna solo) byla plná prudkých vzryvů, kontrastů, subito dynamiky a krouživé melodiky. Flétnistka výborně pracovala s dlouhým, lámaným a vrstevným dozvukem, jaký jí dovolovala /ne/vděčná akustika Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku. Kratičká Lo-Shu Hanse Zendera (flétna, violoncello) bylo typické témbrové dílko. Zkušeně využívalo efekty a méně obvyklé způsoby tvoření tónu a bylo výborně zahrané. Klasika v podobě několikavětého Tria Jeana Francaixe se pohybovala na nevýbojné, ověřené a osvědčené neoklasické půdě.

Velkým zážitkem bylo sólové vystoupení mladé atraktivní české pianistky Jarmily Češkové. Připravila si reprezentativní česko-anglický program ze skladeb Howarda Skemptona, Petra Pokorného, Pavla Zemka, Petra Grahama a Davida Matthewse. Pojmout dramaturgii čtrnácti krátkých až miniaturních skladeb tak, aby po čase nezačaly působit rozdrobeně a únavně, je umění. Češková to zvládla bravurně. Stejně technicky bravurně a s dokonalou vycizelovaností zvládla značně vzdálené skladebné poetiky jednotlivých dílek. Velmi mě oslovila třívětá Tristia P. Pokorného na počest obětí, které zahynuly v Osvětimi - mezi nimi autorova babička. Pochmurná, teskná píseň. Hutné doprovodné akordy. Jednolitost 1. věty. Zvláštní ozdobování melodické linky drobnými ornamenty. Něžný, k jemnému zduchovnění a zněžnění směřující 2. věta. Energičtější začátek 3. věty. Opět jemná, z teskné něhy utkaná akordika a polyfonie. Některé hlasy jakoby vystupovaly z impresionistického oparu. Jako bychom drželi v ruce jemně vyšitý vzor, žilovím protkaný list stromu nebo perokresbu mistra. Velkou kultivovaností a bohatostí invence se vyznačovaly Etuda č. 1 a Mazurka č. 1 Petra Grahama, Zemkovy prosté Mariánské květiny 1 - 5 a Preludium a fuga č. 13. V Grahamově Golden Sun jsem oceňoval umně vybudovanou gradaci v jednotlivých složkách, vynalézavost barev, pojetí a stratofonní narůstání hlasů. Nelíbila se mi až přílišná popisnost skladby. Oproti zmíněným skladbám výběr ze Skemptonových instruktivních miniatur pro klavír nebo akordeon, kterých má přes tři sta (autor si jich cení jako „the central nervous system“), na mě působil spíše jako nahozené, opuštěné a invenčně deficitní nápady a zanechal mě lhostejným a neuspokojeným.

Z vystoupení varhanice H. Ryšavé jsem neměl nejlepší dojem. Těžko říct proč. Protože jsem nedokázal dešifrovat, a tím pochopit podivně šedivou zvukovou hmotu, do které se mi slily stále v podobné poloze se pohybující skladby Györgyho Ligetiho, Henryka M. Góreckého, Jeana Langlaise a Arvo Pärta? Nebo se dostatečně nevyznám ve specifické varhanní problematice a její literatuře? Anebo se H. Ryšavé nepodařilo zvolit k jednotlivým skladbám nejvhodnější a meziskladebně kontrastní výrazově technické prostředky?

Velkým překvapením byl skutečně festivalový sólovýkon brněnského violoncellisty Jana Škrdlíka, původem z Ostravy. Na poslední chvíli vystoupil s náhradním programem také za onemocnělé Švédky. V něm zazářil mj. osobitým a naprosto unikátním pojetím Bachovy 3. suity pro sólové violoncello. Allegro Matthiase Drudeho zaujalo drobnými motivky řetězenými do frází zajímavých kleneb, jemnými barvami, meditativními polohami i dramatickými a vášnivými gradacemi. Hudba pro violoncello II Jiřího Matyse byla zajímavá motivickou prací, skladebnou tektonikou i uchopením frází. Líbil se mi umně vystavěný kontrast mezi zpěvnými oblouky a místy s redukovanou melodikou. Ta byla nahražena bohatší rytmikou, témbrovými finesami, gradacemi a dynamickými boulemi. Vrcholem sólorecitálu bylo jedinečné provedení Kodályho Sonáty, již netřeba přibližovat.

A dostáváme se ke čtvrté ose – ke dvěma orchestrálním koncertům: k vystoupení svérázného quasi orchestrálního sdružení dětí a mladých hudebních amatérů nazvaného s nadsázkou Kojetínská industriální filharmonie a k vystoupení Komorního orchestru Bohuslava Martinů z Brna.

Kojetínská industriální filharmonie se svým zakladatelem, dirigentem a skladatelem Petrem Samlíkem (povoláním učitel houslí na Základní umělecké škole v Kojetíně, městečku vzdáleném jen pár kilometrů od Kroměříže) rok od roku překvapuje kompozicemi stále inovativnějšími, zajímavějšími, témbrovějšími a aleatoričtějšími. Děti a mladí amatéři využívají ke své produkci vlastnoručně vyrobená, upravená, nalezená nebo vypůjčená chřestítka, klepátka, rámusítka, šustítka, drhátka, prostě cokoliv, co může vyloudit zajímavý zvuk. Instrumentář KIF se permanentně rozrůstá a pravděpodobně se už blíží pověstné sbírce nástrojů sólobicisty a skladatele D. Dlouhého. Jen do Dlouhého virtuozity mají hráči ještě daleko. Celkový obraz vystoupení mile a přirozeně doplňuje Samlíkův sebekarikující, samorostlý moderátorský projev. Samlík je v kompozici i dirigování autodidakt. Přesto se mu daří vymýšlet kompozice barevně i tvarově zajímavé, plné neotřelých tvarů, obratů a point. Na závěr budiž poznamenáno, že v KIF dochází každoročně k téměř totální fluktuaci. Tentokrát velkou část souboru tvořili nejmenší žáčci pana učitele Samlíka, hudbu teprve objevující. Bylo na nich patrné vzrušení z festivalového vystoupení a téměř oddaná láska ke svému guru. Zbývající, starší členy, z nichž pravděpodobně žádný nepřekročil třicítku, pojí se Samlíkem osobní přátelství a společný smysl pro recesi. Byla to však opravdu všechno jen recese?

Komorní orchestr Bohuslava Martinů vystoupil na závěrečném koncertě festivalu se skladbami D. Constantinidese, Adamíka, Hejnara a Góreckého. V Constantinidesových kompozicích pod autorovým inspirativním vedením doslova zazářila sopranistka Kristýna Valoušková z Prahy. Starší, v českém prostředí ne zcela neznámá kompozice osmapadesátiletého moravského tvůrce Josefa Adamíka Nebeské pastviny zaujala svou barevností, polystylovými kolážemi a střihy. Hommage a concerto grosso jiného českého skladatele Roberta Hejnara pro violoncello (přesvědčivý Jan Škrdlík) a smyčce byla něco mezi témbry, minimalismem a neostyly. Byly to prostředky volené na jedné straně úmyslně neovivaldiovsky, na druhé straně se záměrem, aby vyzněly a odlišily se mezi sebou příjemná koncertantní vzepětí a stále se vracející teskná meditativnost. A konečně až k orgiastické rituálnosti byl dovedený Koncert pro klavír a smyčce Henryka M. Góreckého. Ten využívá efektním způsobem minimalistické postupy s repetitivními, stále gradujícími strukturami. V sólovém partu uchvátila svým precizním a strhujícím výkonem vynikající slovenská pianistka Elena Letňanová. V kompozicích Adamíka, Hejnara a Góreckého vedl orchestr zkušenou a citlivou rukou brněnský skladatel, houslista a dirigent Evžen Zámečník. Velkolepější závěr festivalu si snad ani nebylo možné přát.

Jan Grossmann

(Autor je hudební skladatel. Působí na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity v České republice a na Katedře hudby Žilinské univerzity ve Slovenské republice.)

Překlad: Michelle Hurníková