FORFEST Kroměříž 2005
OPUS MUSICUM 2005
XVI. ročník mezinárodního festivalu současného umění s duchovním zaměřením Forfest 2005 v Kroměříži se mi jeví jako už tradičně úspěšný, zajímavý, inspirativní a přátelský, i když ne tak bohatý na množství a rozmanitost akcí jako v některých minulých ročnících.
Ano, stále neuralgičtějším problémem naší kultury jsou, a je to stále hlasitější a falešnější písnička v malém českém prostoru, nedostatečné finanční prostředky ze státní dotace (grantů), nedostatek disponibilních sponzorů ochotných podporovat kulturu a systém nenastavený tak, aby občané a firmy mohli pružněji podporovat ze svých daní preferovanou oblast.
Forfest 2005 proběhl od neděle 19. do neděle 26. června na osmi místech Kroměříže: ve Sněmovním sále, Obrazové galerii a Salla Terrena zámku, v Chrámu sv. Mořice, v přednáškovém sále a přízemní výstavní síni Muzea Kroměřížska, v Galerii u Artuše a v obřadní síni Městského úřadu v Kroměříži.
V obřadní síni kroměřížského MÚ nás v úvodu festivalu čekalo překvapení: hosty a organizátory Forfestu uvítali vřelými a upřímnými slovy a stoly s chutným občerstvením osobně starosta Kroměříže Ing. Petr Dvořáček a místostarostka Mgr. Jitka Dvořáková. Na takovou míru patriotství, chvály, podpory festivalu a pohostinnosti by si člověk přivykl snadno.
Dramaturgie festivalu byla vystavěna okolo tří prolínajících se os.
V základní, hudební ose se za osm dní uskutečnilo celkem 12 koncertů sólistů a ansámblů. Ty jsou předmětem tohoto článku.
Druhou osou bylo čtyřdenní kolokvium na téma Duchovní proudy v současném umění. O kolokviu referuje na jiném místě skladatel a hudební teoretik Prof. Ing. Alois S. Piňos z brněnské JAMU.
Třetí osou byly vernisáže obrazů a soch Václava Vaculoviče, Jana Šimka, Marka Muchy a Jana Tichého.
Náznakem čtvrté osy, která v některých minulých ročnících měla významnější místo, bylo dvouhodinové sobotní vystoupení dvou mladých českých básnířek. Verše nevidomé Pavly Šuranské měly v podání autorky silnou, až vyhrocenou expresivitu. Iva Košatková, povoláním archeoložka, zase zaujala mystičností a filozofičností veršů a inspirativností vlastního pojetí spirituality v umění v přečteném zamyšlení.
Také hudební část festivalu měla své osy.
Tou první bývají programy orientované na určitou oblast, zemi, styl, školu, na různá jednotící kritéria.
Během XVI. ročníku byly kolem této osy naplánovány tři koncerty: dva zaměřené na rumunskou scénu, jeden na švédskou. Bohužel „švédský“ koncert odpadl pro náhlé onemocnění v souboru.
Dva „rumunské“ programy, konané v rámci Dnů rumunské kultury v Kroměříži a ve spolupráci s Česko – rumunskou společností, utvořily entrée prvního festivalového dne.
První mi z trpce prozaického důvodu (dopravní zácpa) unikl.
Na druhém představil profesor kompozice na univerzitě v Bukurešti a muzikolog Liviu Danceanu se svým souborem Archeaus výběr z tvorby celé řady rumunských osobností (Dometian Vlahul, Stefan Niculescu, Dimitrie Cantemir, Calm Ioachimescu, Macarie Ieromonahul, Liviu Danceanu, Dimitrie Suceveanu, Livie Marinescu, Horia Burianu). I když autoři pocházejí z jedné z nejchudších zemí Evropy, ve skladatelské a vůbec umělecké oblasti dobývají stále význačnějšího postavení. Koncert by se dalo označit jako poznávací - demonstroval současné trendy v rumunské tvorbě. A ty jsou skutečně různorodé. Zazněly kompozice od tzv. moderních ve smyslu darmstadské školy, témbrových, postmoderních k neofolklórním a záměrně využívajícím simplifikované postupy v tónové, témbrové i kinetické složce, ale nikoli ve smyslu minimalismu, nýbrž archaičnosti. Mimořádně přesvědčivý výkon souboru a jeho sólistů byl po zásluze odměněn – neuvěřitelné u soudobé hudby - skandovaným potleskem!
Další dramaturgickou osou hudební části Forfestu byly autorské večery. Bylo jich pět: stálice Forfestů Romana Bergera (SR), Theodora Wipruda a Dinose Constantinidese (oba USA) a Dana Dlouhého a Arne Linky (oba ČR).
Bergerova tvorba byla zastoupena celovečerní kompozicí De profundis (1975 – 80) pro baryton (zpěv i recitace), violoncello a klavír na verše T. Róžewicze předvedenou v chrámu sv. Mořice z digitální nahrávky. Dílo na mě působilo jako kombinace konkrétní a elektroakustické hudby s „normální“, živou hrou. Zvláštně upravované zvuky, mixované, vrstvené a echované jsou zpracovány do tektonicky velkolepých tvarů a koláží. Plochy silné tichou jímavostí jsou prostřídávány s tahy gradujícími do mužných vrcholů a point. Skladba podle autorových slov podává svědectví o totalitní době, ve které „rezavěly duše“ a kterou většina z nás asi nevzpomíná ráda. Autor říká: „Až po letech mně došlo, že tu jde o archetyp Kaina a Ábela z biblického mýtu. Je tu ovšem rozdíl: Róžewiczův <Ábel> se zachrání…“
Theodor Wiprud, dramaturg Brooklynské filharmonie, ředitel vzdělávacího oddělení New Yorské filharmonie a inovativní koncertní producent soudobého spirituálně orientovaného umění byl představen kvartetem složeným z hráčů Filharmonie B. Martinů ve Zlíně. Zazněly nedlouhé, ale řemeslně čistě, jednoduchými prostředky, a přitom expresívně a invenčně napsané smyčcové kvartety č. 1 a 2 Refining Fire a Intimations Incarnations.
Americký komponista řeckého původu Dinos Constantinides, profesor kompozice na Louisiana State University, School of Music, dirigent LSU New Music Ensemble, hudební ředitel orchestru Louisiana Sinfonietta a nositel řady ocenění za tvorbu, byl zastoupen hned ve dvou produkcích. V české premiéře zazněly skladby China II – Beiing, Landscape I, Three selections from Antigone a Sapho songs. U tohoto autora, milého a sympatického, si dovolím být subjektivní, protože hudbu tak blízkou mému srdci, zpracovanou s invencí, vášní, intimitou, s vyváženým smyslem pro velké tektonické plochy i detail a drobnokresbu, slýchám jen málokdy. Ve skladbě China II jsem obdivoval paletu barev, filozofující a emotivní hloubku, oduševnělost. Landscape I byla zase plná citu, tichého ponoru i vášnivých vzepětí, tiché roviny téměř bez vibrata, a hned na to tónů plných šťavnatého lidství, barevnosti a tónové kultury. Ze Sapho songs na řecké texty byly cítit spodní proudy, láska k domovině a její kultuře, k dávným antickým kořenům, sálala z nich zvláštní tesknota, a závěr – to bylo nádherné ztišení, zjemnění, vytracení. Na konec si nechávám tři scény z autorovy opery Antigoné. Vyklenuté neoromanticko-expresionistické operní fráze, silná a osobitá melodika, starořecký mytologický příběh o oběti čisté, statečné a nešťastné lásky vyprávěný i v hudebním zpracování se strhujícím lidským člověčenstvím i pokorným ztišením, to vše ve mně volalo touhou slyšet celou operu. Spatřit scénu a kulisy, mysticky rafinované nasvícení, zažít atmosféru sugestivní antické virtuality. Constantinides je rozený operní skladatel!
Bohužel rozpaky jsem si odnesl z one-man-show bicisty a skladatele Dana Dlouhého, vůdčí osobnosti dnes už legendárního brněnského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA a dua perkusionistů Konvergence. Nebýt jediné skladby jiného autora, sónické, multilingvní, magicky působivé, a přitom karikující Nomen omen aneb 13 portrétů hada pro upravený mužský hlas (tape) a bicí Aloise S. Piňose, působil by program výhradně z tvorby Dlouhého přes všechnu efektnost, virtuozitu a snahu o rozmanitost přespříliš monoliticky a jednobarevně. Z tvůrčí dílny Dlouhého nemohu nezmínit například skutečně mistrovské práce Znějící objekt I. a II. a marimbové Mikropandemonium, ale celkově jsem tentokrát z dramaturgických i zvukově ekologických důvodů odcházel se smíšenými pocity.
Čtvrtý z autorských programů byl věnován památce předčasně zemřelého skvělého klavírního improvizátora, čistého člověka, praktikujícího muzikoterapeuta, už méně však originálního skladatele Arne Linky. V dobré interpretaci zazněly úpravy hanáckých lidových písní, Dvě skladby pro housle a klavír i jiné kompozice, ale asi nejlépe vyzněla neoprokofjevovská Sonatina pro klavír v podání Karla Košárka. Bylo Linkovo štěstí, či neštěstí, že tak dokonale zažil a v klavírní improvizaci vystihl kompoziční finesy různých stylů a skladatelských osobností, ale ve své vlastní tvorbě se nedokázal projevit se stejnou osobitostí? Štěstí to bylo pro nás, jeho studenty na JAMU, že nám dokázal styly a techniky přiblížit s takovou kreativitou.
Další osou bylo šest sólových recitálů a jeden recitál flétnového tria. Sólově vystoupili houslista Ion Marius Lacraru (Rumunsko), kterého jsem neměl možnost z výše uvedeného důvodu slyšet, varhanice Hana Ryšavá (ČR), trio (flétna, violoncello, klavír) Karin Hoffmann a manželé Matthias a Sabine Bräutigam (Německo), violoncellista Jan Škrdlík (ČR), klavíristka Jarmila Češková (ČR), bicista Dan Dlouhý (ČR) a houslistka Anna Zielińska (Polsko).
Předesílám, že snad všechny recitály byly, jako už tradičně, na mimořádně vysoké interpretační úrovni.
Z vystoupení varhanice H. Ryšavé jsem neměl nejlepší dojem. Těžko říct, zda vznikl mým nepochopením skladeb Györgyho Ligetiho, Henryka M. Góreckého, Jeana Langlaise a Arvo Pärta, nebo nedostatečně rozumím specifické varhanní problematice, nebo to bylo dramaturgií, která dovolila, aby se všechny skladby slily v jakousi nezajímavou, obtížně dešifrovatelnou šeď, anebo se H. Ryšavé nepodařilo vybrat jednotlivým skladbám nejvhodnější a meziskladebně kontrastní výrazové prostředky.
Německé flétnové trio mě naopak nadchlo zajímavou volbou dramaturgie i přesvědčivou a bezchybnou hrou. Krátká Drudeho Sonáta (violoncello, klavír) byla skvěle vystavěná, strhla silou invence a dramatismem. Hanušova třívětá Sonata quasi una serenada (flétna, klavír) byla někdy až impresionisticky barevná, vášnivá i teskně zjihlá, gradace byly naopak uchopeny až s chlapskou přímočarostí. Bylo to krásné vzpomenutí památky autora, pokorného člověka a poctivého skladatele. Nádherně zněly La Fenetre Ouverte (trio) od Jacqueline Fontyn a 4 preludia (violoncello solo) od Sofie Gubajduliny. Kompozice J. Fontyn se nesla od příjemně znějících chvějivých, kultivovaných struktur, přes dramatické gradace, prudké excesy a barevné efekty až k tematickým návratům, střihům a vícevrstevným montážím. 4 preludia S. Gubajduliny se pohybovala většinou ve zjemnělé intimitě, barevném luminismu, teskných a přerývaných melismatech a glissandech a teprve 4. preludium zabouřilo vzrušeným pohybem, neklidem a efektní pizzicatovou pasáží v závěru. Flötenmusik II od Friedhelma Rentzscheho (flétna solo) byla plná prudkých vzryvů, kontrastů, subito dynamiky a krouživé melodiky. Flétnistka výborně pracovala s dlouhým, lámaným a vrstevným dozvukem, jaký jí dovolovala /ne/vděčná akustika Sněmovního sálu zámku. Kratičká Lo-Shu Hanse Zendera (flétna, violoncello) bylo typické témbrové dílko, zkušeně využívající efekty a méně obvyklé způsoby tvoření tónu a výborně zahrané. Klasika v podobě několikavětého Tria Jeana Francaixe se pohybovala na nevýbojné, ověřené a osvědčené neoklasické půdě,
Velkým překvapením byl skutečně festivalový sólovýkon brněnského violoncellisty Jana Škrdlíka, původem z Ostravy (na poslední chvíli vystoupil s náhradním programem také za onemocnělé Švédky; v něm zazářil mj. osobitým a naprosto unikátním pojetím Bachovy 3. suity pro sólové violoncello). Allegro Matthiase Drudeho zaujalo drobnými motivky řetězenými do frází zajímavých klenb, jemnými barvami, meditativními polohami i dramatickými, vášnivými gradacemi. Hudba pro violoncello II. Jiřího Matyse byla zajímavá motivickou prací, skladebnou tektonikou i uchopením frází. Líbil se mi umně vystavěný kontrast mezi zpěvnými oblouky a místy s redukovanou melodikou ve prospěch bohatší rytmiky, témbrových fines, gradací a dynamických boulí. Vrcholem solorecitálu bylo skvělé provedení Kodályho Sonáty, již netřeba přibližovat.
Velkým zážitkem byla také dvě sólová vystoupení české pianistky Jarmily Češkové a mladé polské houslistky se skladatelskými geny Anny Zielińské.
J. Češková si připravila reprezentativní česko-anglický program ze skladeb Howarda Skemptona, Petra Pokorného, Pavla Zemka, Petra Grahama a Davida Matthewse. Pojmout dramaturgii 14 skladeb až miniaturních rozměrů tak, aby po čase nezačala působit rozdrobeně a únavně, je umění, které Češková zvládla bravurně, stejně jako technicky bravurně a s dokonalou vycizelovaností zvládla mnohdy značně vzdálené skladebné poetiky jednotlivých kousků. Velmi mě oslovila třívětá Tristia P. Pokorného na počest obětí zahynuvších v Osvětimi. Pochmurná píseň s hutnými doprovodnými akordy a jednolitost stavby 1. věty, zvláštní ozdobování melodické linky drobnými ornamenty a něžný, k jemnému zduchovnění a zněžnění směřující 2. věta a energičtější, pak opět jemnější, z teskné něhy utkaná akordika a polyfonie, v níž některé hlasy vystupovaly jakoby z impresionistického oparu ve 3. větě, to bylo něco, co připomínalo jemně vyšitý vzor, žiloví na listu stromu nebo perokresbu mistra. Velkou kultivovaností a bohatostí invence se vyznačovaly Etuda č. 1 a Mazurka č. 1 Petra Grahama, Zemkovy Mariánské květiny 1 - 5 a Preludium a fuga č. 13. Grahamovo Golden Sun bylo znamenité umně vybudovanou gradací v jednotlivých složkách, vynalézavostí barev, pojetím a stratofonním narůstáním hlasů, nelíbila se mi ale až přílišná popisnost skladby. Oproti zmíněným skladbám například Skemptonova instruktivní dílka s nahozenými a opuštěnými nápady, někdy až s deficitem invence a minimálními technickými nároky na interpreta, mě zanechaly totálně lhostejným a neuspokojeným.
A. Zielińska si pro svůj recitál připravila program, který je jí blízký generačně, (dokonce rodinně) a kompozičním stylem. Jak sama prozradila, rozumí si se současnou polskou skladatelskou generací dvacátníků až třicátníků, s níž úzce spolupracuje a někteří napsali skladby přímo pro ni a ve spolupráci s ní. Ve všech jí tvořil „doprovod“ digitální záznam s různě upravenými zvuky tradičních nástrojů a hlasu, ale také s čistě elektroakustickými zvuky a postupy. Bylo obdivuhodné, jak dokonale sesynchronizovaně se Zielińské podařilo jednotlivé kompozice provést, jak skutečně propracovaný byl její výkon jako interpretky a spolutvůrkyně. Z asi sedmdesáti minutového programu prezentovaného attacca nejvíce zaujaly skladby DG00-B1C3 Jaroslawa Kordaczuka za spoluautorství A. Zielińské (kombinace konkrétní a EA hudby, komponování po vrstvách, využívání ostinát na tape), Mentiras Monicy O´Reilly Viamontes (rovněž kombinace konkrétní a EA hudby, nonsensuální řečové projevy, motoricky působící ostinata, závěr působící jako zjevení v samotných houslích s kantabilitou pohybující se na poli rozšířené tonality až atonality), Incarnations of Dream II Darii Jablońské rovněž za spoluautorství A. Zielińské (čisté EA zvuky, řidší, ale zajímavě propracovaná faktura, s odlišujícím kontrastem a dokonalou synchronizací, stavěny proti sobě rovina tape a houslí, téměř paganiniovské pasáže v sólovém nástroji), Rapsodia interpretčiny matky Lidie Zielińské (prudký, ostrý vstup tape, houslový part spíše meditativní, ale postupně nabírá na dramatičnosti a virtuozitě, tape je zpracován spíše na bázi ostrých záseků, přeznívání, překrývání, asociování varhan, zvonů a bubnů, rapsodické prvky spíše v houslovém partu, postupné ztišení). Dramaturgicky efektní a účelové bylo zařazení skladby Elektroberek Katarzyny Taborowské na závěr programu (hudební karikatura, smích vyvolávající pikantní hudební obraty a stereotypy na tape i v houslích, výborná synchronizace, tape s karikovanými zvuky tradičních nástrojů, housle spíše virtuóznější), jež mělo za následek vynucení si přídavku.
A konečně dva orchestrální koncerty: quasi orchestrální koncert svérázného sdružení dětí a mladých lidí - hudebních amatérů nazvaného s nadsázkou Kojetínská industriální filharmonie s jejím zakladatelem, dirigentem a skladatelem (povoláním učitel houslí na ZUŠ) Petrem Samlíkem a již zmiňovaný koncert Komorního orchestru Bohuslava Martinů z Brna.
Samlíkova KIF rok od roku překvapuje kompozicemi stále zajímavějšími. Do celkového obrazu mile a přirozeně zapadá Samlíkův sebekarikující, svérázný, samorostlý moderátorský projev uvádějící s humorem jemu vlastním, ale s láskou a takřka něhou ke svým hráčům, své jednotlivé skladby. Samlík je v kompozici i dirigování autodidakt. Přesto (chtělo by se kacířsky zeptat - anebo právě proto?) se mu daří vymýšlet kompozice barevně i tvarově stále zajímavější, někdy až objevné, plné neotřelých tvarů, obratů a point. Nutno poznamenat, že v KIF dochází každoročně k téměř totální fluktuaci. Tentokrát velkou část souboru tvořili mladičcí žáčci pana učitele Samlíka ze ZUŠ v Kojetíně. Bylo na nich patrné vzrušení z festivalového vystoupení a téměř oddaná láska ke svému guru. Zbývající, starší členy, z nichž žádný nepřekročil třicítku, pojí pravděpodobně se Samlíkem osobní přátelství a společný smysl pro recesi. Byla to však všechno jen recese?... Neskrývá se za komikou a sebeironií Samlíka vážná touha po něčem novém, novátorském, po skutečném díle s velkým D?...
O vystoupení Komorního orchestru B. Martinů na závěr festivalu jsem se zmínil už v souvislosti s tvorbou D. Constantinidese pod autorovou taktovkou. Z ostatních skladeb byl až k orgiastické rituálnosti dovedený Koncert pro klavír a smyčce Henryka M. Góreckého, využívající výdobytků minimalismu s repetovanými a stále gradujícími strukturami, ale ani starší známá kompozice Josefa Adamíka Nebeské pastviny nic neztratila na svých kvalitách a výjimečnosti. Hommage a concerto grosso Roberta Hejnara pro violoncello (Jan Škrdlík) a smyčce byla něco mezi témbry, minimalismem a neostyly. Nemyslím tím však nic nepěkného. Byly to prostředky volené na jedné straně programově neovivaldiovsky, na druhé straně aby vyzněly a odlišily se gradace a příjemná koncertantní vzepětí oproti permanentní teskné meditativnosti. Ve všech skladbách večera se pod inspirativním vedením D. Constantinidese a Evžena Zámečníka představil s citem pro jednotlivé kompoziční záměry Komorní orchestr B. Martinů a v sólových partech zazářily, podobně jako v jiných skladbách na minulých Forfestech, sopranistka s jedinečným hlasovým materiálem Kristýna Valoušková z Prahy a ve strhujícím výkonu slovenská pianistka Elena Letňanová. Byl to velkolepý závěr festivalu, který nadchnul početné publikum k dlouhotrvajícímu potlesku.
Jan Grossmann