FORFEST Kroměříž 2006

OPUS MUSICUM 4/2006

Kam směřuje současné umění? Kudy a kam se ubírá umění se spirituální tématikou? Co je a co už není duchovně orientované umění? Nepřivedl nás náš příliš benevolentní postoj k otázkám víry a umění do slepé uličky? Nepřivedl nás do slepé uličky náš rigidní konzervativní postoj? Kde jsou vůbec hranice umění? A je dnešní epocha dobou parciální krize umění, víry a celého našeho hodnotového žebříčku, nebo začátkem nové epochy paragnózované jako věk Vodnáře, jenž má přinést nebývalý rozkvět ducha?

Otázky, které stěží vyřeší jedna recenze. XVII. ročník festivalu hudebního umění s duchovním zaměřením Forfest, který proběhl ve dnech 17.-25. června 2006, se na ně jako každoročně pokoušel poctivě odpovědět.

Jako každoročně převažovaly hudební akce doplněné výtvarnými projekty. V plánu byly i multimediální performance v různých lokalitách Kroměříže; všudypřítomný problém zvaný peníze však americkému umělci Lewisu Gesnerovi nedovolil multimediální záměry realizovat.

Ani celková dramaturgická nabídka nebyla letos tak nabitá jako v některých minulých ročnících: akce už kromě tradičních odpoledních a večerních časů nezačínaly také ve dvaadvacet či dokonce o půlnoci; během jednoho dne se konaly nejvýše tři akce. Na celkové kvalitě festivalu se to však neodrazilo. Organizátoři vytěžili z finančního mála maximum umělecké kvality i variability.

Ale dá se tak pokračovat dál? Bude se muset Forfest v budoucnu omezit na tři čtyři akce, protože přednost při udělování grantů dostanou jiné, umělecky méně náročné projekty?

Přitom Forfest už dávno získal pověst prestižního mezinárodního festivalu soudobé hudby, takže obava, že by přidělené finanční injekce nemusely být efektivně a hospodárně využity, není na místě.

Je to však, zdá se, typické pro české kulturní prostředí současnosti: potácí se mezi naivní představou ekonomů, že je možné implantovat tržní podmínky bez výjimky i na kulturní a umělecké akce, a pragmatikou občana, kterému zdravý selský rozum říká, že to není možné, pokud nechceme v přímé úměře rezignovat na kvalitu a přirozené edukační schopnosti kultury a umění, jak je vygenerovala civilizace.

Na věčné otázky zmíněné na počátku odpověděly tím umělecky nejnespornějším způsobem např. dvě kompozice A. Pärta „Kanon pokajanen“ a „Magnificat“, „Paths“, „Stream“,ale i další skladby od D. Kessnera, „Vinice Šalomounova“ od J. Vrkoče, „De profundis“ V. Kočího, „Tichá hudba“ P. Grahama, „Hommage a Edith Stein“ G. Berréové či „Missa mussitata II“ J. Grossmanna.

Přímo jako duchovní zjevení vyzněly kompozice „Stella matutina“ A. Piňose, „Uzdravení chvilku po poslední chvilce“ F. Emmerta, „Lunula“ od R. Vetrana či naprosto úžasná skladba rakouského skladatele Petera Ablingera „Weiss“ pro flétnu, klarinet, housle, violoncello a klavír v podání souboru Pierrot Lunaire Ensemble z Vídně. Byly to okamžiky, kdy jsem litoval, že současný stav techniky nedovoluje zaznamenat „nedýchání“ publika.

Muzikantsky strhující, výrazně kontemplativní nebo naopak s přesvědčivě vyjádřeným intelektuálním a humanistickým nábojem byly kupříkladu obě kompozice J. Temla „Trio eufonico“ a „Epigramy“, „Sblížení II“ a „Vzývání IV“ od M. Slavického, melodramy „Diptych“ P. Pokorného, symfonický akvarel „Jediná naděje“ C. Kohoutka, „Dinosaurus“ A. Nordheima či „Trio giocoso“ I. Kurze.

Nebo další kompozice, jejichž výčet názvů by rozsah recenze neunesl, od autorů H. H. Jablońského, D. Taglienteho, G. Bacewiczové, A. Parsche, Z. Bargielského, G. F. Haase, K. Růžičkové, F. Paradisa, V. Testy, F. Zabela, M. Marka, P. Zemka, perkusionisty a skladatele T. Ondrůška, J. Beneše, V. Godára či díla provedená brněnským sborem Vox Iuvenalis od V. Miškinise, R. Toensinga či P. Ebena.

Forfest byl také ozdoben některými jedinečnými interpretačními výkony. Ze sólistů jmenujme manžele Daniela a Dolly Kessnerovy z USA (příčná, altová a basová flétna, klavír a cembalo), varhanici a skladatelku Giamilu Berréovou a saxofonistu Vittoria Cerasu z Itálie, akordeonistku Julii Hirzbergerovou z Německa, klavíristku Elenu Letňanovou či violoncellistu a performanta Jozefa Luptáka ze Slovenska, houslistku Zdenku Vaculovičovou, cembalistku Ilonu Trtkovou, výše jmenovaného perkusionistu T. Ondrůška. Ze souborů to byly především Trio eufonico a Ensemble Moens z Prahy, Ars Incognita pod vedením dirigenta Emila Skotáka či už zmíněný smíšený sbor Vox iuvenalis s dirigentem Janem Ocetkem z Brna, Pierrot Lunaire Ensemble z Vídně.

Skladatelské styly, metody a techniky zastoupené v letošní dramaturgii neměly takovou šíři jako v jiných letech. Skladby už nebyly nositeli ctižádosti autorů ohromit či šokovat excesy, hudebními a mimohudebními extravagancemi, minimalismem v původní, posluchačsky nepříliš stravitelné podobě nebo kompozičními prostředky, postupy a tematikou vypovídajícími spíše o příklonu autora k černé magii než k pozitivní duchovní orientaci. Zaznělo mnoho kompozic vysloveně témbrových nebo témbrovou hudbou ovlivněných, několik skladeb na dodekafonním, seriálním nebo naopak aleatorním základě. Některé ze skladeb měly základ v čisté nebo centrikou obohacené atonalitě. Nemálo z nich svědčilo o tom, že autor nesledoval ve skladbě primárně kompoziční techniku či stylovou vytříbenost, ale muzikantský nebo naopak hluboko ve spiritualitě nebo kontemplaci zakotvený obsah.

I když od řady autorů zazněla v letošním ročníku víc než jedna skladba, vyhraněně autorsky byl dán prostor jedinému současnému skladateli, prof. Ctiradu Kohoutkovi. Jeho odpoledne bylo zajímavé a poučné po stránce skladatelské a hudebně teoretické, i jako reflexe Brna jako centra skladatelsko-interpretačního kvasu a výbojů 60.-80. let minulého století v tehdejším Československu. Vedle výše zmíněné „Jediné naděje“ zazněla z nahrávky rovněž jeho snad nejvýznamnější skladatelská vizitka, zvukový obraz pro orchestr „Panteon“, a dále dětské sbory „Hudební oříšky“, varhanní „Rapsodia eroica“, písně „Lyrické texty“ a dechové trio „Žerty a úsměvy“.

Podobně zaujalo odpoledne s brněnským skladatelem a hudebním teoretikem prof. Aloisem Piňosem. Ten u příležitosti jedné z vernisáží osvěžil posluchače vzpomínkami na týmovou skladatelskou práci v Brně od 60. let minulého století po současnost. Aby nezůstalo jen u vzpomínek, z nahrávky předvedl nejdříve týmovou práci „Divertissement“ Aloise Piňose, Arnošta Parsche, Rudolfa Růžičky a Miloše Štědroně a posléze jedinečnou, na základě koláží a montáží založenou a vtipem sršící týmovou kompozici „Anály avantgardy dokořán aneb věc Cage“ skladatelské trojice Aloise Piňose, Ivo Medka a Miloše Štědroně, jež dováděla posluchače k záchvatům smíchu a sklidila dlouhotrvající ovace.

Odpolední čas posledního festivalového dne byl věnován mj. krátkému vystoupení původně recesistické, časem stále vážněji se prezentující amatérské formace Kojetínská industriální filharmonie vedené Petrem Vaculovičem-Samlíkem.

Hudební festivalovou hostinu doplnily čtyři vernisáže výtvarných umělců.

Na úvod festivalu se představila významná slovenská akademická malířka Eva Trizuljaková, která se mj. systematicky věnuje variantnímu ztvárnění biblických témat a pravidelně publikuje úvahy o postmoderní společnosti.

Další vernisáže situované do ateliérů kroměřížských výtvarníků Václava Vaculoviče a manželů Dočekalových postupně představily obrazy a jiné výtvarné objekty těchto spřátelených umělců. Akademickou malířku Marii a výtvarníka Josefa Dočekalovy, jinak přední restaurátory, doplnila svými obrazy malovanými kombinovanou technikou na lepence dcera Marie a grafikami a akvarely dcera Anežka, jinak restaurátorka fotografie a papíru.

Jan Grossmann