FORFEST Kroměříž 2007

OPUS MUSICUM 4/2007

Jaký byl letošní ročník Forfestu, mezinárodního festivalu současného hudebního a výtvarného umění s duchovním zaměřením v Kroměříži? Co se změnilo oproti minulým ročníkům? Kam festival dosud směřoval a kam se ubírá nyní?

Těžko se píše o festivalu, jehož úroveň je velmi dobrá, ale jenž jakoby se už dále nevyvíjel? O stagnaci hovořit nelze, protože stagnace znamená počátek sestupu. Jde však podle mého názoru o zastavení růstu kvality, o její zakonzervování na hodnotách, okruzích autorů, interpretech a idejích, kteří se organizátorům osvědčili v minulosti.

Když hned zpočátku obviňuji organizátory ze stop růstu kvality a vývoje festivalu, musím jedním dechem říct, že to také znamenalo kvalitní ročník s řadou skutečně vrcholných akcí. Protiřečím si? Ne, minulé ročníky byly obdivuhodné vynikající interpretační úrovní většiny koncertů, zajímavou, rozmanitou, i když ne vždy vyhraněnou dramaturgií s jednotící linií, skutečnými lahůdkami z dílen soudobých autorů řady kontinentů. Bylo to a je díky síti osobních a především uměleckých kontaktů, které si organizátoři, manželé Zdenka a Václav Vaculovičovi, vybudovali za posledních osmnáct ročníků takřka po celé planetě.

Co bylo pilíři letošního Forfestu?

Především

• autorské koncerty, které se osvědčily už v minulých ročnících jako nosné a jasně vyprofilované programové bloky;
• recitálová vystoupení koncertních umělců a ansámblů, jejichž interpretační kvalita byla celkově opět velmi vysoká, ale většinou nižší byla dramaturgická vyprofilovanost jejich programů;
• mix programy, které byly zajímavé pestrostí, ale většinou už ne vyváženou dramaturgií
• a konečně performance, které jsou sice v euroamerickém prostoru módní záležitostí, ale bohužel zvláště letos ve mně zanechaly kvůli nečitelnému smyslu a logice rozpačitý dojem hraničící s odporem;
• mezi pilíře ovšem patřilo i třídenní bienální kolokvium na téma Duchovní proudy v současném umění, na téma natolik bezbřehé, že na něm mohl participovat každý, kdo se aspoň vzdáleně zabývá jeho dimenzemi v tvorbě, publicisticky nebo teoreticky.

Co letos přibylo, byly autorské prezentace. Názvem sice mohly kolidovat s autorskými koncerty, a také samotní organizátoři neměli vždy jasno, co je co, ale nešlo a nemělo by jít o totéž. Autorské koncerty byly živé produkce, zatímco autorské prezentace byly spíše odpoledním nebo nočním posezením ve stylu klubu přátel Forfestu nad zajímavými nahrávkami skladeb, na které na živých koncertech nezbylo místo. I když tento festivalový formát přitáhl většinou jen malý počet posluchačů, zdá se mi do budoucna jako slibný. Zvláště podaří-li se mu dodat potřebnou publicitu, poutavé DJ a vytvořit z něj skutečně klubovou záležitost.

U této příležitosti dávám organizátorům k úvaze, zda by nechtěli svěřit přípravu a vedení autorských prezentací vytipovaným muzikologům, publicistům a jiným odborníkům s darem řeči. K výběru skladeb lze využít jak bohatou diskoknihovnu organizátorů Forfestu, tak třeba soukromý archív samotných DJ. Kombinace zážitkového a odborného přístupu by určitě pomohla k aspiraci formátu na posluchačsky vděčný, finančně nenáročný typ.

Zauvažoval jsem nad tímto nápadem znovu, když jsem navštívil Prostorový koncert pro děti v poslední den festivalu, ze kterého se nakonec vyvinul výchovný koncert. Ten díky poutavému a fundovanému slovu paní Zdenky Vaculovičové, vhodně vybraným skladbám 20. stol., výborné interpretaci i osobním komentářům samotných interpretů zaujal posluchače tak, že dlouho nemínili pustit moderátorku ani absolventy Konzervatoře Evangelické akademie v Kroměříži domů.

Stejné doporučení bych dal i v případě přípravy a vedení kolokvií. Například letošní moderování Švýcarem Dr. Andreasem Kröperem narozeným v Německu a hovořícím plynně česky v prvních dvou dnech kolokvia bylo opravdu na úrovni.

Které pořady mě na letošním ročníku zaujaly nejvíce?

Tak například z autorských koncertů:

• sedmidílná „Missa – elektroakustická mše“ Rudolfa Růžičky, která byla vyrobena v Experimentálním štúdiu Slovenského rozhlasu v Bratislavě a v Audiostudiu Českého rozhlasu v Praze. Původní hudba prokomponovaná metodou střihu a koláže s elektronicky zpracovanými úryvky z významných religiózních děl různých stylových období působí nenásilně, kultivovaně, přitom má strhující průběh. Je komponovaná jak pro koncertní, tak pro liturgické účely;
• prvním skutečným vrcholem ročníku byl dvojautorský koncert předčasně zemřelého mladého kanadského skladatele s českými kořeny Andrewa Yin Svobody a žijící legendy brněnské skladatelské scény Aloise Piňose. Svým charakterem ve mně skladby vzbuzovaly dojem, jako by snad pocházely z jedné tvůrčí dílny. Přemítal jsem, co bylo toho příčinou? Materiálem a jeho uchopením? Určitě ne. Tvůrčí poetikou? Také ne. Příčina musela být tedy kromě příbuzné atmosféry v podobném duchovním a emočním ukotvení skladeb. Dramaturgie koncertu vyšla tedy jako famózní. Obě Piňosovy skladby byly mocným zážitkem; jak pětidílné tiše kontemplativní i vášnivé „Vzývání“, tak témbrově velmi zajímavě řešené „Thanks for every day“. Ze Svobodových skladeb byl ohromujícím zážitkem poslech monodramatu „Martin Středa“ na vlastní libreto. Stále živé téma politických vězňů v uranových dolech v Jáchymově z nechvalně známých 50. let minulého století a tragického příběhu skutečné postavy M. Středy byly zpracovány v ostrých výrazových explozích s následnými propady a velmi moderně ve struktuře i instrumentaci. Filozofický a spirituální kontext daly dramatu až mystický rozměr, takže posluchači ještě chvíli po doznění zůstali v tichém zamyšlení, než propukli v nadšený a dlouhotrvající aplaus. Silný výraz, jaký dali monodramatu brněnští interpreti (vynikající barytonista Tomáš Krejčí a dirigentka Gabriela Tardonová-Piszkalíková), způsobil, že jsem dostal mrazení v zádech, jako kdybych pocítil ducha zemřelého skladatele, jehož otec, živý a fyzicky přítomný, tiše a pokorně naslouchal tónům svého syna v přední lavici chrámu.

Z autorských prezentací:

• v prvé řadě noční prezentace nahrávky výběru z „Preludií a fug“ pro klavír Vladimíra Bokese. Až instruktivně průzračná hudba, plasticky vymodelovaná a barevná, se chopinovsky (nebo spíše skrjabinovsky?) rafinovaným vývojem v akordických částech ve mně zanechala otázku – proč jen výběr? A povzdech - škoda, že přítomný autor neposkytl zájemcům možnost zakoupit si celé dílo na CD;
• údajně velmi zajímavý profil rumunské skladatelky žijící v Německu Violety Dinescu, stejně jako další tři akce jsem z neodkladných pracovních důvodů nenavštívil;
• projekce Lidie Zielinské z polské Poznaně umožňovala poznat po dvou letech zase další roviny skladatelčiny tvůrčí práce. Svá díla uvádí na polských i mezinárodních pódiích, vyučuje kompozici, působí po Evropě jako lektorka skladatelských kurzů. Patří dnes nejen mezi uznávané tvůrce „text-sound-composition“, elektroakustické a multimediální tvorby, ale i muzikology - věnuje se tématům hudební ekologie a vztahů kompozice a zvuků environmentu;
• v případě akce pro pozvané v zahradním ateliéru manželů Vaculovičů mi bylo líto, že si nahrávky tak zajímavých kompozic neměli možnost vyslechnout všichni. Jak skladba pro smyčcové kvarteto „Grail“ amerického skladatele Theodora Wipruda zkomponovaná jako reflexe na stejnojmenný obraz Václava Vaculoviče a odvíjející se v nádherných barevných rastrech, tak „Seven Last Words“ pro sólový klavír mladého amerického skladatele Petra Knella reflektující obrazy Rolfa Steina – skladba velmi moderní v témbrovosti, interpretačně nelehká a inspirativní po stránce využití nejnižších stupňů dynamiky a různých druhů flažoletů, tak nádherně opravdová, filozofující a tektonicky vyvážená pětivětá „Lyrická symfonie“ Petra Pokorného působily jako „svědectví času“ o hloubce a bohatosti odkazu generačně i geograficky vzdálených skladatelů–myslitelů příštím generacím;
• spíše mix typu se blížila autorská prezentace v předposlední festivalový den, na níž zazněly „Dva kusy pro klarinet a violoncello“ Ilji Zeljenky vytvořené na principu koláže, 3. věta se zajímavými pizzicatovými pasážemi z „Tria pro housle, violu a violoncello“ Sofie Gubajduliny a přelomové „Concerto grosso č. 1“ z barokní periody Alfreda Šnittkeho.

Z recitálů sólistů a souborů byly pro mě díky interpretačnímu mistrovství a přesvědčivosti velkými zážitky:

• violoncellový sólorecitál Jiřího Bárty. V jeho podání mě doslova přikovaly k židli skladby Marka Kopelenta „Bluesová píseň“, Petra Pokorného „Dvě nokturna“ a skvělá, skvělá a ještě jednou skvělá „Suita pro sólové violoncello“ Petra Grahama;
• varhanní sólorecitál Jaroslava Tůmy a v jeho programu zejména: „Affresco sinfonico“, op. 22 Viktora Kalabise s mocným výrazem, zajímavou akordikou, polyvrstevnatostí a nápaditě strukturovanou barevnou a dynamickou složkou; spíše klasicistní „Dvě chorální předehry“ skladatele a varhaníka Bedřicha Janáčka, který u nás není příliš známý: vyrůstal a studoval v Praze, v roce 1948 emigroval do Švédska, usadil se ve městě Lundu, až do roku 2003 vystupoval jako sólista, byl oceněn švédským královským vyznamenáním Litteris et Artibus a na počátku letošního června zemřel ve věku 87 let; krajní věty ze „Sonáty pro varhany č. 4“ Otomara Kvěcha; vynalézavě a nekonvenčně zpracovaná „Passacaglia a fuga h moll“ Tůmova učitele na pražské konzervatoři Jaroslava Vodrážky;
• violový recitál Jana Řezníčka za klavírního doprovodu Eduarda Spáčila. Z něho nelze zapomenout na velmi naléhavou, barevnou, mikrointervalickou hudbu „Cadenza senza“ Siegfrieda Steinkoglera se zajímavou strukturou, kombinacemi flažoletů, volnější, spíše rubátově fantazijní formou a repetovanými modely, která byla zkomponována speciálně pro Forfest a zazněla za skladatelovy účasti ve světové premiéře. Brněnský skladatel Evžen Zámečník byl představen klasicistní sonátou pro sólovou violu „Ortel samoty“ věnovanou Petru Bezruči a svému interpretovi J. Řezníčkovi. Jednovětá „Sonáta op. 2a“ pro violu a klavír Kurta Antona Huebera mě přivedla ke skandálnímu činu – o přestávce jsem pronikl k notám na pultu klavíru, abych zjistil, jakým způsobem skladatel řešil věrný efekt kostelních zvonů v klavírním partu. Můj pokus o hudební špionáž nevyšel. Po následném zištném přiznání pianistovi jsem se dozvěděl, že akordy vytvářející falsum zvonů jsou sestaveny podle alikvotních tónů a jejich vzájemných poměrů skutečných zvonů. Jedinou podmínkou je prý, aby klavír byl přesně a ve správné výšce naladěn, jinak se efekt nekoná. Zajímavost navrch – akordy zní vyváženě zvonově jak ve fortissimu, tak v pianu. Lahůdkou na závěr ve smyslu skladebném i interpretačním byl poslední opus Dmitrije Šostakoviče „Sonáta pro violu a klavír“, op. 147;
• recitály fenomenální mladé polské houslistky Anny Zielinské, vyhlášené interpretky avantgardních kompozic pro sólový nástroj, v kombinaci s jiným nástrojem, s tape nebo s EA zvuky, a hlasově skvěle vybavené sopranistky Kristýny Valouškové, která už zazářila na minulých ročnících Forfestu, patřily mezi akce, kterých jsem se ke své lítosti nemohl pro pracovní zaneprázdnění zúčastnit;
• recitál mladé slovenské cimbalistky maďarské národnosti žijící v Německu Enikö Ginzeryové zaujal neskutečnými možnostmi a efekty hry na tento původně lidový nástroj. Zajímavé byly sice i imprese György Kurtága na verše Jánose Pilinszkého v překladu umělčina otce Arpáda Ginzeryho a v recitaci samotné interpretky nebo „Bilder der Nacht – Lass den Balkon geöffnet“ Thea Brandmüllera, mnohem více mě však zaujaly tři skvělé témbrové skladby: vůbec nejlepší skladba večera „Santur – schnelle zupfe“ Hanse Joachima Hespose byla jedinečná gejzíry nápadů, především v rovině dynamických efektů, celé škály způsobů hry a běhů v nejvyšší možné rychlosti, které posloužily rovněž jako prostředek barvy; ve světové premiéře zazněla jiná skladba s bohatými výrazovými plochami využívající poměrně často repetitivní princip - „Voda odpúšťa“ od mladého slovenského skladatele žijícího v Německu Petra Machajdíka; a střídáním expresívně vypjatých poloh s něžnými, tichými, mysteriózními a oproti předchozím skladbám zase jinými barevnými prostředky se vyznačovala skladba „Overflowing Crystals“ Luigiho Manfrina;
• psát zodpovědně o recitálu brněnských bicistů Martina Opršála a Martina Kleibla by znamenalo referovat samostatným článkem. Strhující byly zejména skladby Jannise Xenakise – část b z „Rebonds“ a Jacoba Druckmana „Reflections on the Nature of Water". Lahůdkou pro uši a pastvou pro oči byly i některé další - Zemkův „Vůz sena“, Emmertovo „... vanutí...“, Frederica Rzewského „To the Earth“ či Kateřiny Růžičkové „Percussionismus“. A samozřejmě „Capriccio pro vibrafon, marimbu a bicí nástroje“ Miloslava Ištvana. O mistrovství Martina Opršála bylo napsáno hodně článků. Nevím, zda už někdo výrazněji zmínil velkou naději českých perkusí, studenta JAMU Martina Kleibla, jehož hra nesla znaky velkého talentu, vyzrálosti a mimořádné technické vyspělosti;
• poslední koncert, jejž bych rád pro kvality interpretů, programu i dramaturgie vyzdvihl, bylo vystoupení Komorního orchestru Berg s jedinečnými sólisty - violoncellisty Jakubem Tylmanem a Janem Szakálem, akordeonistou Milanem Osadským a zkušeným dirigentem a spiritem agens Peterem Vrábelem. Zařazení tohoto koncertu na samotný závěr festivalu znamenalo jeho opravdu důstojné vyústění. Jak skladba s nenápadným názvem „Nocturno“ Ivany Loudové s pozvolně se přelévajícími barvami, mocným vzepjetím a ztichlým, zespirituálnělým závěrem, tak „Homage a concerto grosso“ mladého autora Roberta Hejnara s nádherně vybudovanou souzvukovou složkou, s plasticky se rozvíjející linkou sólového violoncella, kadencemi nevirtuózního charakteru, se stylovými kolážemi a se zniternělým, nádherně barevným závěrem, či robustních a strhujících „Sedm posledních slov Krista na kříži“ Sofie Gubajduliny, od jejichž vzniku uplynulo neuvěřitelné čtvrtstoletí, byly symbolickým defilé toho nejlepšího, co Forfest je schopen a umí nabídnout.

Zmínil jsem se o závěru festivalu, proti toku času se ještě zmíním o jeho oficiálním zahajovacím koncertu patřícím do kategorie sólorecitálů. Vystoupil na něm holandský klavírista izraelského původu, umělec jedinečných kvalit a přes svůj raně střední věk snad už i světového jména Yoram Ish-Hurwitz. Zdenka Vaculovičová se mi na počátku festivalu zmínila, že v letošním ročníku mj. zamýšlejí konfrontovat soudobé duchovně orientované skladby s vybranými duchovními díly minulosti. K první takové konfrontaci mělo dojít na festivalovém „předzahajovacím“ Večeru sonát (Josef Haydn „Sonáta G dur“ pro housle a klavír, Jiří Matys „Sonáta č. 6“ pro sólové housle, Robert Schumann „Sonáta“, op. 105 pro housle a klavír). Byl jsem na rozpacích v průběhu koncertu a jsem na rozpacích doposud: Jaké místo měl mít tento program v celkovém kontextu festivalu? Čeho chtěli organizátoři pelmelovým programem docílit? Oproti němu právě zařazení vystoupení Yorama Ish-Hurwitze bylo jedinečným dramaturgickým počinem, navíc s naprosto výjimečnou interpretací. Na programu byl velmi málo hraný, pozdní velkolepý opus Franze Liszta „Léta putování“ („Années de Pelerinage“). Z něho interpret nabídl „Premiere Année - Suisse“ a „Deuxieme Année - Italie“ (doprovodné texty Frédérica Basteta recitovala Marta Zaoralová). Jeho hra se vyznačovala brilantní technikou bez laciné pompéznosti, s přehledně zvládnutou formou, dokonalou prací s detaily a pochopením lidského, filozofického a duchovního poselství zralého Mistra. Na dokreslení interpretových kvalit uveďme, že umělec natočil v roce 2001 celý komplet „Années de Pelerinage“ pro firmu Turtle Records a ta ho v roce 2004 vydala jako světově unikátní trojkompakt.

Myslím, že jen za takové konfrontace s výjimečnými duchovními poklady minulosti, zvláště šlo-li by o díla nespravedlivě odsunutá na okraj zájmu jako v případě „Années de Pelerinage“, budou moci příští léta udělit Forfestu mimořádné historické body a věhlas.

Čím tedy Forfest upoutá naši pozornost v příštích ročnících? Podaří se mu vyrazit na další, nové, neprobádané cesty?

(A poskytnou mu k tomu sponzoři a instituce udělující granty potřebný objem finančních prostředků?...)

Jan Grossmann