Forfest 2007

Jako každoročně, konal se i letošní 18. ročník festivalu současného umění s duchovním zaměřením v nádherně rozkvetlé Kroměříži. Centrum tohoto historického města je již téměř zcela restaurováno a skví se mimořádnou krásou. Snad jen lípy vlivem předchozího teplého jara vykvetly letos o něco dříve a jejich opojná vůně mi proto chyběla.

Akcí se konalo opět tolik, že těžko bylo možno sledovat vše: koncerty, výstavy, četby literární tvorby, prezentace hudby z nahrávek a diskuse, performance a v neposlední řadě také kolokvium Duchovní proudy v současném umění. Toto kolokvium letos moderoval německý, po léta v Brně žijící muzikolog Andreas Kröper, jemuž se podařilo celkem udržet časový rozvrh. Po každém referátu došlo i na diskusi. Referáty měly pochopitelně různou úroveň a týkaly se také různých stránek daného tématu. Někdy bylo i dost těžké hledat souvislost příspěvku s tématem kolokvia. Pro mne byl jedním z nejzajímavějších příspěvků referát italského skladatele Massimiliana Messieriho, připravený společně se saxofonistou Michelem Selvou o duchovním významu ticha v hudbě. Oba tito vzácní umělci pak ve večerním poslechovém pořadu předvedli i své skladby a svou hru na saxofon. Bylo by jistě významným obohacením některého z příštích festivalů, kdyby tito umělci byli pozváni ke koncertování. Naopak zcela mimo téma kolokvia bylo vystoupení amerického performátora původem z Čech Milana Kohouta, jehož přednáška byla pouhým politickým antibushovským štvaním, doplněná promítáním snímků z minulých performancí, snímků plných nechutností a oplzlostí. Kohout je členem skupiny bostonských performátorů Mobius. Ostatní přítomní členové této skupiny předváděli také různé performance, ve svých politických projevech ale byli poněkud mírnější. Osobně se domnívám, že tito lidé nepatří vůbec do kontextu duchovního umění, jaké se pěstuje na Forfestu a že bylo chybou je pozvat.

Vedle českých skladatelů, kteří na tento festival jezdíme častěji a rádi (Jan Grossmann z Ostravy, Alois Piňos, Pavel Novák-Zemek a Tomáš Pálka z Brna, Milan Slavický a Petr Pokorný z Prahy) navštívili letos Forfest i někteří významní skladatelé z ciziny. Vedle jmenovaného Massimiliana Messieriho to byly skladatelky Violeta Dinescu, Rumunka žijící v Německu, polská skladatelka Lidia Zielinska, slovenský skladatel Vladimír Bokes a Widmar Hader původem ze Sudet.

Během deseti dnů festivalu zazněla řada zajímavých koncertů s vynikajícími interprety. Je samozřejmé, že jsem nemohl navštívit všechny. Proto bude i můj výčet jen částečný. Několik koncertů se konalo ve velmi inspirativním a akusticky skvělém prostředí kostela sv. Mořice. Violoncellista Jiří Bárta tam na zahajovacím koncertu zahrál skladby žijících českých skladatelů Marka Kopelenta, Petra Pokorného, Pavla Nováka-Zemka a Petera Grahama. O den později tamtéž vystoupil varhaník Jaroslav Tůma opět se skladbami současných českých autorů (Viktor Kakabis, Luboš Sluka, Bedřich Janáček, Alois Piňos, Otomar Kvěch a Jaroslav Vodrážka). V témže prostoru se konal dále koncert na paměť předčasně zesnulého, mladého kanadského skladatele Andrewa Svobody. Brněnský barytonista Tomáš Krejčí spolu s instrumentálním souborem přednesli tři skladby Andrewa Svobody, mezi nimi zajímavé monodrama „Martin Středa“, které tematicky vychází z vyprávění zkušeností Svobodova otce z komunistických lágrů Československa 50. let. Hluboký posluchačský dojem zanechalo také Piňosovo Vzývaní. Je to pět zhudebněných žalmů pro sólový hlas. Zazněly v pečlivém nastudování Tomáše Krejčího. Poslední koncert, který jsem vyslechl v kostele sv. Mořice, byl recitál anglického basklarinetisty a klarinetisty, žijícího v Holandsku, Garetha Davise. Hrál kromě jedné skladby Pavla Nováka-Zemka skladby Giacinta Scelsiho, Salvatora Sciarrina a Martina Stiga Andersena. Interpreta předcházela výtečná pověst, proto byl jeho koncert pro mne jistým zklamáním. Je to samozřejmě umělec, který svému nástroji do hloubky rozumí, skvěle ovládá i moderní techniky klarinetové hry, leč možná, že podcenil akustiku prostoru nebo si nerozvážil celkový účin sledu skladeb. Kromě jedné jediné Scelsiho skladby hrál totiž všechny skladby v naprostém pianissimu. Je známo, že dosáhnout takového pianissima na klarinetu není snadné, ale z hlediska výstavby skladeb a vyznění celého koncertu by se zase tato interpretova schopnost neměla zneužívat.

Ostatní koncerty jsem vyslechl v jiných prostorách. Violista Jan Řezníček a pianista Eduard Spáčil vystoupili ve společném programu, sestaveném převážně z mladé rakouské tvorby (výjimkami byly skladby Evžena Zámečníka a Dmitrije Šostakoviče) ve sněmovním sále kroměřížského zámku. Přes výbornou interpretaci skladby rakouského mládí hlubší dojem nezanechaly, v některých případech jakoby šlo spíš o dílčí studie než o hotové skladby. V témže sále se konal o několik dní později koncert cimbalistky Enikö Ginzery. Tato Maďarka ze Slovenska, žijící nyní v Německu, se školila u jedné z předních cimbalistek a učitelek hry na tento nástroj v Budapešti. Její skvělá hra tomu také odpovídala. Koncert Enikö Ginzery můžeme směle označit za jeden z vrcholů celého festivalu. Hrála skladby maďarských (György Kurtág, János Vajda), slovenských (Peter Machajdík) i německých skladatelů (Hans Joachim Hespos, Theo Brandmüller). Zazněly ovšem i skladby autorů románského původu (Joao Pedro Oliveira, Luigi Manfrin). Vznik některých skladeb umělkyně sama inspirovala. V akusticky příznivém a celkem i dosti rozlehlém předsálí sněmovního sálu si své nástroje postavili brněnští perkusionisté Martin Opršál a Martin Kleibl. Velké umění Martina Opršála je u nás celkem známo, překvapením ovšem byly krásné výkony mladičkého Martina Kleibla. Střídavě hráli oba umělci sólové skladby a dueta. Z českých skladatelů byli zastoupeni Pavel Novák-Zemek, Miroslav Kabeláč, František Emmert, Jiří Kollert, Kateřina Růžičková a Miloslav Ištván. Od cizích autorů jsme slyšeli díla Iannise Xenakise, Frederika Rzewskiho a Jacoba Druckmana. Zvlášť milým překvapením bylo, že Kleibl recitoval slavný Homérův text v Rzewskiho skladbě ve starořeckém originále. Poslední koncert, o němž je třeba se zmínit, byl recitál sopranistky Kristýny Valouškové, kterou u klavíru doprovázela Sylva Smejkalová a v jedné skladbě i na housle Zdena Vaculovičová. Koncert se konal v sále konzervatoře Evangelické akademie, který sice působí poněkud stroze, ale jeho akustické vlastnosti jsou vyhovující.

Součástí Forfestu bylo tentokrát i přijetí organizátorů a hostů na radnici. Při této příležitosti starosta města předal manželům Vaculovičým pamětní plakety. Je třeba ocenit, že si správa města je vědoma významu práce, kterou tito dva umělci v rámci města každoročně konají.

Petr Pokorný