Forfest naposledy –náctiletý

OPUS MUSICUM 4/2008

(Cítím jako povinnost upozornit na to, že moje role na letošním Forfestu byla tentokrát dvojí – recenzentská, a také skladatelská. Hodně jsem váhal, jestli je vůbec smím a dokáži spojit. Čtenář posoudí, zda se to podaři-lo.)

Když si tak promítám uplynulé ročníky, nemohu neocenit, že mezinárodní festival současného hudebního a výtvarného umění s duchovním zaměřením Forfest v Kroměříži už opravdu nepatří mezi festivalové teenagery. Je to dramaturgicky vyhraněný, událostmi, osob-nostmi, živým skladatelským a interpretačním uměním stále nabitější svátek současné hudby a ve skromnější míře výtvarna. Jeho orientace ke kvalitním duchovně zaměřeným dílům z něho činí jedinečný formát v evropském a zdá se i světovém měřítku. Už řadu let se na Forfest neodváží přijet bezmála žádný sólista nebo ansámbl nedostatečně připravení nebo s nekvalitní dramaturgií.

Byl představen plán posluchačsky téměř neab-solvovatelný, jehož rozměr si snad čtenář představí podle četnosti a po-čátků akcí. Festival trval přes obvyklá vedra od soboty 21. června do neděle 29. června 2008. V šesti dnech začínala první akce od 10 hod. Po pět dnů se konaly denně čtyři akce, v závěrečný den tři, ve zbývajících dnech po pěti. Po všechny dny, s výjimkou dvou posledních, začínala poslední akce ve 22 hodin a harmonogram vypadal například takto: 10:00, 14:00, 16:00, 20:00, 22:00 hod.

Návštěvník, chtěl-li absolvovat vše - protože každá akce byla něčím přitažlivá a nepominutelná, se tedy buď musel spokojit s minimem spánku, nebo rezignoval na některé životní či hygienické potřeby. Nebo prostě některé akce vynechal. Také já jsem několik z nich nezvládl, ale u mě to bylo spíše z důvodu přípravy na vlastní skladatelskou prezentaci.

Během devíti festivalových dní se uskutečnilo celkem 38 akcí – autorských koncertů, recitálů, vystoupení ansámblů, přednášek, besed se zahraničními skladateli a interprety, úvodní tisková konference a dvě výtvarné akce, z nichž tou hlavní byla vernisáž předního rumunského malíře s obrazy vytvořenými v intencích abstraktního expresionismu (častá inspirace křesťanskými a přírodními motivy), Iosifa Haidu.

Ze zahraničních umělců letos ročníku početně dominovali – spolu s Iosifem Haidu - skladatelé a interpreti z Rumunska, USA a Řecka.

Rumunská soudobá hudba se dnes odvíjí v širokém stylovém spektru. Stylově rozmanitá byla i dvě vystoupení šestičlenného Ensemble Archaeus Bucharest, který v rámci Rumunských dnů představil své autory od témbrového Stefana Niculescu, silně neofolklórního (s přesahem až někam ke gotice) Ioana Caianu, Dana Dediu (bohatě prokomponované a instrumentačně bakchanální „Gothic Concerto“) až třeba k nádherně jemnému a opojnému Liviu Marinescu, rumunskému skladateli působícímu v USA, se kterým proběhla jedna ze zajímavých nočních besed. Naproti tomu skladby uměleckého vedoucího a dirigenta souboru Livia Danceanu na jedné straně prozradily instrumentační umění svého autora, cit pro formu, tektoniku, pro práci s detailem (invokativně využívaná motivická jádra), ale na druhé straně v „celovečerních“ jedenadvaceti žánrových obrázcích „Exercitions of Admiration“ na téma některých národností tektoniku neutrefil a cyklus působil po několika miniaturách stále jednotvárněji.

V rámci americké účasti se významně prezentoval téměř už „domestikovaný“ skladatel a multiflétnista Daniel Kessner se svou paní, klavíristkou Dolly Kessner. Přivezli mj. dvě skladby ke světové premiéře – „Toccatu for Piano“ (centricky řešená atonální hudba, která však nezapře ve stylové syntéze zakotvený a zároveň neoimpresionistický základ Kessnerova kompozičního myšlení) a „Poeme Exotique“ pro flétnu a klavír (plasticky tvarované barevné plochy s výrazovými oblouky, se šalmajově, přitom naléhavě, a zároveň až bezbranně vyznívajícími mikrointervalovými postupy kolem opěrných tónů).

Skvělé americké trio Richard Kravchak (hoboj, anglický roh), Julia Heinen (klarinet) a Shari Raynor (klavír) představilo reprezentativní program ze skladeb Franka Campo (exploze výrazu a dramatismu, naléhavé barevné vlny), už zmíněného Livia Marinescu (re-zonování neustále se přelévajících rovných a tremolovaných tónů z jednoho pozoruhodně vymodelovaného shluku do druhého, tónový materiál jakoby z alikvotních dispozic nástrojů), návštěvníkům Forfestů dobře známého Williama Toutanta (bohatě strukturovaná, na vnější efekt nesázející virtuózní skladba s vypjatým dramatismem, zřetelně odlišenými tematickými plochami, nesmírně zajímavými harmonickými vztahy, nápaditě řešenými „navazovačkami“ hoboje a anglického rohu, drobnými aleatorními ploškami a v závěru s pomalou akordickou syrrytmikou), Daniela Kessnera (hra s témbry, s návaly naléhavosti, a hned s propady do intimní lyriky, rapsodický charakter s postupně narůstajícím energetickým nábojem), Daniela Hoskena (zvláštní něha, ale také snad až úzkost, stesk, dobře vedené hlasy po stránce souzvukové, dynamické i rejstříkové) a osobně přítomného mladého skladatele Martina Gendelmana (giocosu nepodobné, ale nikoli nezajímavé „Giocoso“).

Velkým zážitkem byla také vystoupení zbývajících tří zahraničních ansámblů: skotského souboru Inchcolm New Music Ensemble, hudební části vystoupení italského Dua Messieri – Selva a portugalského Tria Persona.

Vokálně – instrumentální Inchcolm New Music Ensemble s dirigentem Steve Kingem přivezli dramaturgicky originálně koncipovaný program z původních plainchantů (nádherně znějící kva-drofonní zpěv a cappella chorálů zkomponovaných před tisíciletím mnichy z hrabství Inchcolm) a ze soudobých skladeb inspirovaných plainchanty. Vynikající byla například skladba osobně přítomného Johna Hearneho (modální, prokomponovaná, mocně znějící „Echoes of Inchcolm“), Paula Burnella (v jedné části „A Sense of a Place Will Remain“ místy neorenesanční, v jiné části s témbrovými zvláštnostmi jako jemným syčením, cinkáním, šeptáním) a Hazela Macleoda („Diluculo in Inchcolm“ – přírodní scenérií při východu slunce inspirovaný jemný, chvějivý úvod, po kterém se náhle všechno rozezvučí do poctivě prokomponovaných girland barev, tónů a rytmů). Poslední skladba od dirigenta a uměleckého vedoucího Steva Kinga „Illuminating St. Columba“ v 1. části nadchla expresivitou, strhující rytmikou propojující ostinata s nepravidelnou akcentací, ve 2. části oslovila nejdříve kantabilností, měkkými pizzicaty smyčců, postupně se ale začala podbízet stále plytšími, lacinějšími a kýčovitějšími prostředky; jen v závěrečné části zazněly zajímavé imitační a antifonální postupy.

Neobvyklé složení Dua Messieri (skladatel, elek-tronika) – Selva (saxofony) poskytlo prostor k neobvyklým skladbám. Nemohu nepřiznat, že Messierova live práce s elektronikou mě zklamala. Žádné technické nápady, jen různě dlouhé echování nebo zachycení posledního zvuku a jeho prosakování do následujícího. Zato saxofonové orgie Michelle Selvy ve skladbách Massimiliana Messieriho či Giacinta Scelsiho, Sylvana Bussottiho byly demonstrací interpretačního mistrovství, skladatelského umu i v nejlepším slova smyslu šoumenství.

Organizátoři pozvali mladý portugalský soubor Trio Persona (Natálie Grossmannová, Češka žijící v Portugalsku – flétna, Filipe Freitas – hoboj, anglický roh, Joana Vieira – klavír, závěsné zvonkohry) krom jiného k uvedení hned dvou světových premiér skladeb současných skladatelů napsaných přímo pro soubor a Forfest – „Tres Visoes“ Portugalce Sérgia Azeveda pro flétnu, hoboj střídanou s anglickým rohem a klavír a „Commentaire sur Le Christ ressuscit“ anglického skladatele působícího v Lisabonu Christophera Bochmanna pro sólovou hoboj. Duální architektura Azevedovy skladby je rozkročena od rozsáhlého, mysticky vyznívajícího úvodu s jemně tkanými plochami k vyklenutému, mužně dramatickému druhému dílu s repetitivním způsobem práce. Naproti tomu Bochmannova skladba, náročná na zvládnutí obsahu, formy i rozmanitých nástrojových fines, je založena na kontrastu zpěvných vstupů s téměř lidovou melodikou a následné až fragmentární práci s drobnými útvary na způsob Beriových Sekvencí. Skladby byly podány s velkou přesvědčivostí, znamenitou technikou a porozuměním, stejně jako dvě části z Messiaenových klavírních „Vingt Regards sur l´Enfant Jésus“ a dvě kompozice otce flétnistky, z nichž ve druhé, v apelativním melodramu „Pošli to dál“ na texty Věry Ludíkové, se k Triu Persona přidala česká herečka a specialistka na interpretaci melodramů Marie Viková.

Nemohu ale nezmínit ještě jeden vklad zahraničního umělce do pokladnice Forfestu – provedení „Messe de Saint-Georges“ pro soprán, baryton a komorní orchestr charismatického, osobně přítomného gruzínského skladatele působícího ve Francii Nicolase Zourabichviliho de Pelken. Rozměrné, mocně vyklenuté mešní dílo bylo naplněno až epicky vyznívajícím obsahem, na druhé straně bolestnou roztěkaností, výkřiky a smutkem. Moderní ve zvuku, s dýchajícími frázemi držela kantáta formu přes všechny tematické a myšlenkové úkroky pevně jako monolit. Jde o mistrovské dílo srovnatelné s velkými formami klasiků 20. století. Vyznělo tak díky Q Vox vocal and soloists of Brno, české sopranistce působící ve Francii Stelly Maris, barytonistovi Tomáši Krejčímu a dirigentce Gabriele Tardonové.

Kdo mě zaujal nejvíce z českých a slovenských umělců?

Hned v úvodu festivalu vynikající slovenská pia-nistka Elena Letňanová – především „Bacchanaliemi“ pro preparovaný klavír Johna Cage plnými nádherné necageovské poezie a tichých har-monií, nebo třeba osobitým podáním „Čtyř skladeb k obrazům Pieta Mondriana“ Petera Grahama využívajícími mj. styl grafické hudby a ale-atoriku.

Naopak na neominimalistických kompozicích Petera Grahama a ze stylového protipólu na synestetických kompozicích Oliviera Messiaena byla založena jedinečná dramaturgie varhanního recitálu Kateřiny Chrobokové. Její Messiaen strhl na jedné straně hravostí, jiskrou, barevným pianissimem, a mohli jsme zaregistrovat i pověstný „ptačí zpěv“, na druhé straně skvělou prací s pedálem nebo prostotou chorálu v pedálu v protikladu k multihlasým pásmům v horních manuálech podpořenou pohotovou spoluprací dvou registrátorů.

Dokonale připravené a sehrané přijelo ke svému premiérovému vystoupení na Forfestu pražské houslové Duo Eco (Eva a Pavla Franců). Jejich interpretace například Jana Slimáčka, Jiřího Matyse, Leona Juřici, a především skvělého a vtipného Jiřího Temla byly or-ganizátorům určitě podnětem k dalšímu pozvání.

V podání Milana Paľy vyzněla jako hudební a duchovní svátek jedinečná, interpretačně skvěle vystavěná symfonie pro sólové housle „Ecce homo“ osobně přítomného Františka Emmerta. Myslím, že hudební historie tohoto velkého a neuvěřitelně skromného skladatele k užitku příštích generací teprve objeví.

Ani Miloslav Ištvan, skladatel, který nás opustil dva měsíce po Sametové revoluci a jenž dal světu řadu mimořádných děl, poetiku montáže izolovaných hudebních prvků a samorostlý pohled na janáčkovský a webernovský odkaz, nepatří k autorům, ke kterým se hudební přítomnost chová nejspravedlivěji. Přitom každá z odeznělých skladeb z různých fází jeho života by mohla být - někdy i je - součástí kmenového repertoáru současných umělců. Vlastně jsem „pravého Ištvana“, toho z poslední tvůrčí etapy, poznal až v cellové sonátě: jeho práci s rytmickými řetězci, barvou, časem, frázemi a tichem mezi nimi. Musím říct, že houslista Pavel Burdych, violista Julián Veverica, cellista Štěpán Filípek nebo pianistka Zuzana Berešová se svých úkolů zhostili s respektem ke skladbám i k festivalu.

Dramaturgie posledního koncertu byla vazbou na středověké melodie podobná koncertu skotského Inchcolm Ensemble. Známé chorály zazněly v interpretaci pražského vokálního souboru Schola Benedicta a byly střídané s improvizacemi francouzského varhaníka a skladatele duchovní hudby Vincenta Rigota a s elektroakustickými a počítačově zpracovanými díly mladého skladatele Michala Rataje, které chorály reflektovaly. Ratajův způsob vyjadřování a hudební uchopení křesťanských a obecně spirituálních témat mi byly velmi blízké. Kompozice byly jako elektrizované duchovním nábojem, což dokládala autorská slova ke kompozici „Oratorium electronicum“: „…elektronická kompozice vytvá-řející jakousi dekonstrukci textu Hospodine, pomiluj ny v mnoha možných sémantických úrovních, dekonstrukci, která může (má, mohla by…) cosi vypovědět o vztahu a vnímání tradice a kořenů našeho národa a jejich historické kontinuity…“, ke světové premiéře „Mluvícího ticha“ ve verzi pro flétnu a živou elektroniku: „…neměl jsem na mysli ono cageovské „ticho“, v němž je minimálně slyšet zvuk našeho krevního oběhu a nervové soustavy. Přitahovalo mě v prvé řadě ticho, které mluví pouze tehdy, jsme-li sami v tichu, ztišení, koncentrovaní. V takových chvílích slyším promlouvat ticho, které najednou začne být tak hlučné, že mu není možné rozumět…“ nebo ke světové premiéře skladby „Invito“ pro scholu: „…věcný rozměr celé kompozice, který mne zavádí kamsi hluboko do „privátní vertikály“. Ta někdy funguje lépe, jindy hůře – to často právě z důvodu neschopnosti či neochoty zastavit se, ztišit, zaposlouchat a promluvit v modlitbě. Invito je skladbou reflektující pozvání k modlitbě – k Bohu, který je univerzální a velmi osobní…“ Spoluúčinkovali flétnistka Lenka Kozderková, saxofonista Štěpán Škoch, dirigoval zakladatel Scholy Jiří Hodina, live electronics obslu-hoval autor.

Bohužel na recitálu zasvěceného interpreta sou-dobých děl, barytonisty Petra Matuszka s mezzosopranistkou Markétou Dvořákovou, na multimediálním projektu „Musikseismograf“ německého muzikologa, dirigenta a znalce barokní hudby Andrease Kröpera a mladé švýcarské malířky Flavii Devonas, na večeru řeckých manželů, saxofonisty Theofilose Sotiriadese a tanečnice Mikou Ariadne vystupujících pod umě-leckým názvem Panas Duo, na Moravských madrigalistech ani na Sonátách pro violoncello a klavír 20. století se Štěpánkou Kutmanovou a Eduardem Spáčilem jsem bohužel nebyl. Litoval jsem, slyšel jsem, že byli vynikající…

Z ostatních akcí mě velmi zaujalo autorské povídání s přehrávkou vlastních skladeb s tištěným i verbálním komentářem Rudolfa Růžičky, našeho současného nejvýznamnějšího skladatele EA a počítačové hudby, série přednášek a přehrávek muzikoložky Wandy Dobrovské, porotkyně v loňské skladatelské soutěži na EA skladby v Lisabonu, a její noční chattingy v Alma Clubu se zahraničními hosty, přednáška skladatele Michala Rataje o EA skladbách v USA a muzikoložky Lenky Dohnalové obecně o Nové hudbě.

Jan Grossmann