Forfest Kroměříž 2009

završil druhou dekádu trvání

Jubilejní 20. ročník Forfestu utekl jako voda, a já se nemohu dopočítat: trval festival deset dnů? čtyřiadvacet? sedmačtyřicet? či dokonce čtyřiapadesát?

V posledních ročnících se stalo pravidlem, že Forfest začal v páteční od-poledne předposledního týdne a skončil okolo dvaadvacáté v neděli posledního týdne v červnu. Letošní ročník se protáhl o čtyři koncerty a jednu výstavu dva týdny před oficiálním zahájením (5. a 12. 6.) a o výstavu víc jak tři, resp. čtyři týdny po slavnostním ukončení festivalu (21.-28. 7.). Hlavní festivalový proud probíhal ve dnech 19.-26. 6. A pak se dopočítejte...

Oproti minulým ročníkům festival ještě výrazněji expandoval mimo Kroměříž. Už dříve se některé akce konaly v menších obcích Kroměřížska. Tentokrát se šest úvodních koncertů předjímajících hlavní festivalový proud a zmíněná první výstava uskutečnily v Olomouci - v historických prostorách Dómu sv. Václava, Mozartea v Arcidiecézním muzeu, sálu Konzervatoře Evangelické akademie a v Galerii G, zatímco výstava s vernisáží 21. července proběhla v opačném směru - „v ateliéru na hradě v Bratislavě“.

Hlavní festivalový proud využil jako obvykle atraktivní a turisticky oblíbené historické objekty Kroměříže - Sněmovní sál Arcibiskupského zámku, Chrámy sv. Mořice a sv. Jana Křtitele, unikátní památky zapsané v seznamu UNESCO - Podzámeckou zahradu, Rotundu Květné zahrady, a také Muzeum Kroměřížska, Galerii Artuš a Zahradní ateliér manželů Vaculovičů. Tisková konference festivalu proběhla v obřadní síni renesanční budovy Městského úřadu.

Umělecká dvouoborovost – soudobé hudební a výtvarné umění - je charakteristickým znakem festivalu od jeho vzniku. I když nikoli stejno-hodnotně. 20. ročník ji do značné míry emancipoval. Zmnožil a jasněji vyprofiloval výstavní činnost. Už to nebyla jen jedna či dvě náhodně zvolené doprovodné výtvarné akce, ale projekt tří autonomních výstav s jednotící ideou, každá v jiné metropoli na „cestovní mapě“ Forfestu: vernisáž 5. 6. v Galerii G v Olomouci: Dopisy do nebe - instalace, fotografie, obrazy a sochy současných slovenských výtvarníků; vernisáž 21. 6. v Galerii Artuš v Kroměříži: fotografie slovenské vý-tvarnice Vladimíry Sidorové;vernisáž 21. 7. v Ateliéru na hradě v Bratislavě: Václav Vaculovič (ČR) – Abbys of Time, homage to Pierre Teilhard de Chardin (z privátních sbírek doc. E. Letňanové, sólistky jednoho z koncertů Forfestu).

Významnou součástí 20. ročníku bylo v pořadí páté třídenní bienální kolokvium Duchovní proudy v současném umění, tentokrát zaměřené na Multimediální přesahy v současném umění. Zájem o aktivní účast projevili zájemci z několika evropských zemí, v Muzeu Kroměřížska ho po celou dobu s přehledem moderoval švýcarsko-německý muzikolog, flétnista a dirigent dr. Andreas Kröper.

Dotekem s jiným myšlenkovým světem byl projekt tří performancí amerického konceptualisty Lewise Gesnera („Tisíc švihů“, „Kreslení partitur“, „Možnost nemožného“). Jejich kvality byly patrně v oblasti, kterou se mi nepodařilo identifikovat, a jejich estetická rovina mě oslovovala na úrovni prostoduché recese (smysluplnost deklarovaná názvem se mi jevila spíše jako přání než dosažený cíl).

Hudební pól nadále Forfestu dominuje. Letos stál na třech pilířích - recitálech, autorských koncertech, poslechových pořadech - obtáčených dalšími produkcemi.

Recitály. Tři varhanní, dva houslové, dva violoncellové, cimbálový, violový, klavírní, pěvecký, flétnový a saxofonový spojený s elektronikou.

Recitál slovenského houslisty Milana Paľy a jeho klavírního partnera Ondreje Olose (Bokes, Emmert) – to byl výkon hodný světového festivalu. Znamenitý interpret by nebyl nic bez znamenitých skladeb, a Paľa si vybral skvěle. „La Folia“ pro housle sólo Vladimíra Bokese - konfrontační hutná hudba s materiálem jak pro vrcholnou beethovenovskou sonátu uchopeným na hranici možností nástroje, extáze vzbuzující pocit, že přesvědčivostí sálající interpret ve vytržení rozerve každým okamžikem struny a rozláme nástroj; prudké lomy mezi divokými furiosy a tichými, jemnými flažolety; výběr z jedenáctidílného „Posledního soudu“, reflexe na Evangelia Sv. Matouše a Sv. Lukáše pro sólové housle Františka G. Emmerta - extrémně expresívní skladba nabitá materiálem, který podobně jako u Bokese využil snad všechny hraniční možnosti houslí a interpret je zvládl s udivující lehkostí, bravurou a samozřejmostí. Podobně docházelo k prudkým zvratům. Proti pevně až heroicky uchopenému výrazu byla postavena milostiplnost vyjádřená jemnou a něžnou modalitou. Proti vybičované vášni tichounký prosebný zpěv a pableskující valéry barev. Jak autor dokázal, že forma a tektonika mu při vší rozmanitosti a marnotratnosti nápadů držely pevně a pružně, ví jen on sám. U další emocionálně vyhrocené Emmertovy skladby - pětivěté „4. Sonáty Misie“ pro housle a klavír jsem začal zcela vážně přemýšlet nad absolutním rozporem mezi osobností autora a charakterem jeho skladeb. Během ultrafuriosa se mi vybavovala teatrální slova jako „bič Boží“, „soudný den“. Ve 2. větě mě uchvátila jemná hudba proložená šťavnatým, nehlučným cantabile a gradačním vlněním. 4. věta byla plná mohutného výrazového rozpětí, mocného proudu affettuosa, překrásně znělých barevných pizzicat v pianissimu spolu s kapajícími tichými tóny klavíru. V závěru nádherná andělská hudba. To vše jakoby hovořilo o prožitém dramatu, katarzi a odpuštění v duši svého tvůrce. Nicméně nahlédnutí do partitury mě vyvedlo z omylu o programnosti vět, resp. jejich zjevné programnosti: Aria I a II, Preludio, Fuga, Ciaccona.

(O druhém z fenomenálních výkonů svědčících o jedinečné úrovni mladého slovenského interpretačního umění vím bohužel jen z nadšených ohlasů mých hudebních přátel: o recitálu komponujícího slovenského pianisty Ivana Buffy ze skladeb slovenských a českých autorů.)

Mezi mimořádnými recitály co do kvality záměrně nejmenuji vystoupení barytonisty Petra Matuszka s mezzosopranistkou Markétou Dvořákovou a klavíristou Romanem Pallasem. M. Dvořáková má sice zajímavý hlasový fond a zaujala např. interpretací Marka Kopytmana a Miloslava Kabeláče, ale těžko je mi poměřovat její kvality s fenomenálními dispozicemi a záběrem P. Matuszka. Matuszkova interpretace např. György Kurtága „Three Songs to Poems by János Pilinszky“, op. 11 (paleta Orientem inspirovaných způsobů tvoření tónu, které ani nebyly autorem detailně asignovány, ale v duchu autorova záměru dotvořených interpretem, měnící se nosové tóny a alikvoty na jednom tónu, kultivovaně vybudované gradace, místy až dramatický operní zpěv, v klavíru kontrast jednoduchého doprovodu, virtuózních pasáží a barevně znějících tichých ploch) mě zvedla ze židle natolik, že jsem Mistra o přestávce obtěžoval prosbou o notový materiál. Ale i Piňosovo „Vzývání“ na žalmy 130, 121 a 103 pro baryton sólo (naléhavost, vášnivé adorace, dramatická ztišení, ve 103. žalmu optimistické, skoro až dětsky hravé vyznění; byla to vzpomínka na nestora brněnské skladatelské moderny, laskavého a moudrého člověka, který ještě loni byl na Forfestu mezi námi) a obzvláště pak „Drei Liebeslieder“ Witolda Szalonka (velmi tichá, volná a jemná poloha, zajímavě použitá mikrointervalika, nápadité dotahování vokálu klavírem, polyvrstevnatost, místy až impresionistická barevnost, hluboká pokora a pravdivost ve vyznění; v klavíru zajímavé monotónní postupy v rovných hodnotách pod dlouhým pedálem, vtipně řešené občasné vynechávky, dokonale provázaný klavírní a barytonový part) byly skladby, na jejichž interpretaci lze ztěží zapomenout.

Standardně výbornou úrovní se vyznačovaly recitály profesora hry na varhany na pražské AMU Jaroslava Tůmy (Tůma, Jirák, Reiner, Glass, Pärt), brněnského violoncellisty Jana Škrdlíka s pianistkou Petrou Besa-Pospíšilovou (J. Novák, Matys, Martinů) – bohužel vím opět jen podle ohlasů přátel, a slovenské cimbalistky žijící v Německu Enikö Ginzery (Hespos, Kurtág, Janáček, Brandmüller, Oliveira).

Tůmův recitál byl postaven výhradně na neefektních, zato strukturálně důmyslně vystavěných dílech. Nejvíce zaujala interpretova úvodní kompozice „Elegie pro Valdštejna“ věnovaná městu Chebu, s přelévajícími se harmoniemi, dvou- až trojvrstevnými pásmy rejstříkově zajímavě odlišenými, a „Tři preludia“ Karla Reinera (zvláště první passacagliovského charakteru). Nejsem si však jist, zda bylo dramaturgicky šťastné zařadit po výrazově poněkud se slévajících skladbách ještě dvě (nekonečné) minimalistické kompozice Philipa Glasse „Mad Rush“ a Arvo Pärta „Mein Weg hat Gipfel und Wellentäler“.

Recitál Enikö Ginzery bych zařadil mezi vynikající, nebýt dvou věcí. Pletu se, když se mi zdá, že do programu zařadila i skladby, kterými oslnila už o dva roky dříve? Nebýt tehdejšího triumfálního úspěchu, možná bych si ani nevšiml. A proč umělkyně mnoho minut svého drahocenného času věnovala povídání (resp. četbě) o historii svého nástroje? Ginzery je příliš excelentní interpretka, než aby se posluchač necítil podveden, když místo zajímavých skladeb ve znamenité interpretaci musí naslouchat osvětovým informacím, které si může sám najít v literatuře nebo na Internetu.

Na recitálu mladé varhanice Hany Ryšavé jsem ocenil především dramaturgii. Nejenže bylo zajímavé slyšet program vystavěný výhradně na ženách-skladatelkách (Demessieux, Barraine, Gubajdulina, Boulanger, Diener), ale s výjimkou kompozičně ubohé „Fiesty“ od posledně jmenované jsem si vychutnal zajímavá (mně neznámá) díla, obzvláště „Te Deum“, op. 11 Jeanne Demessieux, „Hell und Dunkel“ Sofii Gubajduliny a „Preludium a fugu na téma židovské modlitby“ Elsy Barraine.

Na recitálu violoncellisty Štěpána Filípka za spoluúčinkování houslistky Anny Veverkové a elektronické spolupráce mladé skladatelky Jany Vorošové mě upoutala především světová premiéra závěrečné skladby „Turum-Durum“ J. Vorošové pro housle, violoncello a elektroniku. Je to silné, strhující dílo, v němž autorka pracuje s elektronikou až skoro živelně a podobně vede linku „živých“ houslí a cella. Co na skladbě upoutá celkově, je její vyvážená tematická a výrazová dvoupólovost končící v blažené konsonantnosti. Výborná skladba. Zaujala rovněž světová premiéra témbrových „Hořkých humoresek“ (podle A. P. Čechova) pro violoncello sólo od hlavního prota-gonisty koncertu a osvědčené skladby Pendereckého, Gubajduliny a Petra Pokorného (provedením „Čtyř nokturn“ pro violoncello sólo vzpomenuta památka nedávno zesnulého autora, častého hosta Forfestu).

Jediným recitálem, který byl pro mě zklamáním, byl violový sólorecitál vynikající mladé polské houslistky Anny Zielińské. O to větším zklamáním, oč jsem byl nadšenější před dvěma lety jejím vystoupením co by houslistky vysokých kvalit inklinující kreativním způsobem k Nové hudbě. Kdo zná známé repertoárové meisterstücky Reger – „Suita pro sólovou violu“ nebo Stravinskij – „Elegia“, nemohl skrýt rozčarování. Jakous takous reputaci si Zielińska co by violistka zachránila známým „Kaprysem Polskim“ Grażyny Bacewicz a znamenitou kompozicí o charakteru gradujícího valčíkového capriccia „Głosa“ své matky Lidie Zielińské. (Omluvou za celkově nepříznivý dojem mohly být velmi rušivé zvuky tvrdé agresivní rockové hudby z blízké diskotéky, které pronikly bez potíží i metrovými kamennými zdmi chrámu sv. Mořice. Je každoročně opakovanou chybou Obecního úřadu v Kroměříži, že takové zvukové kolize v době konání významných mezinárodních festivalových akcí ve městě připustí.)

(Z ostatních recitálů bych se rád zmínil také o recitálu Dua Messieri – Selva z Itálie se skladbami Rieleyho, Cagea a hlavně s Messieriho skladbou „Forever“ pro sopránsaxofon, triangl a elektroniku, která zazněla ve světové premiéře, nebýt toho, že jsem je bohužel neměl možnost vyslechnout.)

Na závěr povídání o recitálech - varhanní recitál a závěrečný koncert Forfestu Vincenta Rigota z Francie. Nejen že zaujal svým francouzským programem (Alain, Duruflé, Escaich, Messiaen), do něhož vklínil Ebenův nádherně plasticky a barevně znějící chorál „Ó Bože veliký“, ale překvapil v závěru koncertu a v zákulisí svou výbornou češtinou. V „Litanies“, ale především ve „Scherzu“ Jehana Alaina předvedl bravurní techniku, barevnou vynalézavost, (v „Litaniích“ skoro až za hranicemi „litanií“). Výborně vyznělo např. pohyblivé kvintolové ostinato v závěru „Scherza“. Těžko nezmínit „5 versets sur Victimae Paschali laudes“ od Thierryho Escaicha (skvělá práce s agogikou, frázováním, césurami, skladba dýchala a naplňovala posluchače nadšením). Ale největší zážitek byl z „Dieu parmi nous“ Oliviera Messiaena (myšlenkově bohatá skladba, zahraná s leskem, bravurou a zaujetím. Úžasná metrorytmika, frázování, rejstříkové řešení, mikro- i makrotektonika. Úžasný akordický a harmonický vývoj. Skvělé modelování konsonancí a disonancí. Interpret se stal „dirigentem myšlenek“).

Autorské koncerty. Jediným skutečně autorským programem byl retro koncert ze skladeb docenta hudební teorie na Palackého univerzitě v Olomouci Víta Zouhara. Jinak dva koncerty byly věnovány převážně skladbám profesora JAMU v Brně Františka G. Emmerta – téměř autorské koncerty a jeden retro půlkoncert skladbám pražského skladatele a pravidelného hosta Forfestu Jana Vrkoče.

Skladby V. Zouhara si těžko představit bez spoluúčasti olomouckého Ensemblu Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka a sólistů Jana Mikuška a Stefana Kunatha (kontratenory). Těžko si Zouharovy skladby představit také bez nadšeného ohlasu u publika (tentokrát závěrečný aplaus vestoje). Zouharův styl vzešlý z minimalismu a překovaný do zcela osobitého rukopisu byl připomenut staršími i novějšími skladbami: komorní kantátou „Kyvadlo“, „Mente“ pro komorní soubor, elektroniku a video (nádherná témbrová věc s výrazně minimalistickými postupy, ale s vyváženou formou a velmi jemnými, úchvatnými zvuky), „Ariosi“ pro kontratenor a smyčce (barokní periodicita, minimalistická ostinata, kantátový charakter, harmonické postupy na kadenčním základě připomínající autorovu veleúspěšnou komorní operu Coronide), „Je všechno“ (1992, přeprac. 2009), „Coronide e morta“ (převažující kontratenorový duet a capp. spíše neorenesančního charakteru přerušovaný barokními pasážemi střídajících se smyčců). Kompozicí z letošního roku byly „Zahrady nebeských slastí“ pro sólisty a komorní soubor (tiché, volně plynoucí harmonie připomínající chrámové písně, spíše raně klasický styl, jasné tonální zakotvení a neoklasické, nesmírně konsonující harmonické postupy a meditativní charakter). Zouhar nádherně pracuje s frázemi a césurami, skladba „dýchá“, je niterná a upoutá i toho nejnepoučenějšího posluchače.

Autorský půlvečer Jana Vrkoče. Jeho skladby zazněly v rámci recitálu mladých pražských interpretek – houslistky Růženy Sršňové a pianistky Anny Staré. V jejich podání stojí za zmínku hravá čtyřvětá „Pocket Sonata“ pro housle a klavír Jana Nováka a pak až Vrkočovy skladby, které zazněly naživo a některé ze záznamu. Zvukové a kompoziční výboje nepatří do charakteristiky Vrkočových děl, zato EA skladba „Advent“ pro housle a mgf. pás (EA práce se mi zdála jako nesamoúčelná, spíše druhoplánová a dokreslující, prvotní byl melodický kontrapunkt), dvě věty z „Koncertu pro housle a velký orchestr“ (symfonismus typický pro klasiky 20. stol. a asociující např. vrcholné symfonie Šostakoviče, silný filozofický akcent, hlavní těžiště v melodice, i orchestr vytváří silnou melodickou oporu, tempově, fakturou i barevně oddělené tematické bloky, kompozičně zajímavá kadence) a už zmíněné „Vertikály“ a „Krajina s duhou“ (modalita nápaditě uplatněná vertikálně i horizontálně) svědčí o talentu, velké představivosti, nápaditosti a umu tohoto skromného autora.

Poslechové pořady. Unikátní nahrávky moderovala profesorka Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci Zdenka Vaculovičová. Vyslechli jsme známá celovečerní duchovní díla Arvo Pärta „Passio“ a Krzysztofa Pendereckého „Lukášovy pašije“ patřící dnes už trvale do pokladnice světové duchovní tvorby našeho věku a „Lichtwellen“ rumunské skladatelky žijící v Německu Violety Dinescu.

Ostatní koncerty.

Houslová dueta na jednom z olomouckých koncertů v podání Zdenky Vaculovičové a mladého hráče, jehož jméno mi uniklo, byla milým nahlédnutím do opomíjené, spíše instruktivně cílené soudobé houslové literatury (Snížková, Hanuš, Bacewiczówna, Zeljenka, Godár). Byla vystřídána světovou premiérou „Vier Stücke für Violine solo“ rakouského skladatele Widmara Hadera a v závěru světovou premiérou tria „Hostýn – chvála zbožnosti“ pražského skladatele s moravskými kořeny Vojtěcha Mojžíše (skladba vzbuzující zvláštní pocit jistoty a stability, na jedné straně vypjatý dramatismus až extatičnost, na druhé straně melancholie? smutek? nebo jen meditativní ponor?) Na klavír se připojila Lenka Voňková, hrou na lesní roh překvapil malíř Václav Vaculovič - spoluorganizátor Forfestu.

Amael Piano Trio ze Slovinska (Tatjana Ognjanović – klavír, Volodja Balžalorsky – housle, Damir Hamidulin – violoncello) si připravilo dvě světové premiéry a tři české premiéry svých krajanů. Jejich přesvědčivé zaujetí pro tvůrčí poetiku a styl jednotlivých skladeb umožnily vychutnat si i ty skladby, které by jinak svým nepokrytým neoromantismem asi nezaujaly. Takovou neoromantickou, ale poctivě prokomponovanou skladbou naplněnou neteatrální tragikou bylo třeba „Maestoso Lugubre“ Luciana Mariji Škerjance nebo až brahmsovsky hutná a na druhé straně skoro sentimentální „Music for Lancaster 2007“ (skladba věnovaná triu, světová premiéra) Stevena R. Menta. Naproti nim skladba „Something Wild“ pro housle sólo Nenada Firšta lomila hudební průběh mezi dramatickou rovinu a část střídající neofolklórní a témbrové názvuky a toccatovou motoriku. „Five short pieces“ dedikované Milko Lazarem interpretům stavěly proti sobě nedlouhé kontrastní charakteristické obrázky od virtuózních, efektních krajních vět přes vážné, tiché a zadumané až k ohlasům minimalismu v zajímavě uplatněných repetovaných souzvucích. Ve světové premiéře odeznělá „Translation“ Hugha Levicka pro klavírní trio byla zajímavě napsaná, hutná, barevná, se zvláštním sakrálním výrazem, ale něco mi na ní vadilo. Jako kdyby běžela od ničeho k ničemu. Zajímavě použitá statika, spíše ve smyslu velebnosti, prudké změny výrazu, tempa, dynamiky. Bylo možná chybou mé nekoncentrovanosti nebo únavy po nabitém dni, že jsem se poměrně brzy začal nudit. Po pauze zaznělo už jen repertoárové opus „Trio“ z roku 1985, přepracované 1992 od Alfreda Schnittkeho.

Na závěr si nechávám vybranou hudební krmi - vystoupení Ansámblu brněnských sólistů pod střídající se taktovkou Dáši Briškárové a Ondřeje Tajovského. Zazněla další dvě reprezentativní díla Františka G. Emmerta a ve světové premiéře koncertantní dílo amerického skladatele Richarda Toensinga zkomponované speciálně pro Forfest a dedikované klavíristce Eleně Letňanové.

V Emmertových skladbách to byl úplně jiný Emmert, než jaký ohromil o den dříve ve vystoupení uhrančivého Milana Paľy a Ondreje Olose. O den dříve to byl Emmert divoký, nespoutaný, skoro by se chtělo říct ďábelský. S brněnskými sólisty to byl naopak Emmert něžný, citlivý, jemně poetický a kontemplativní. Ale i vygradovaný, a opět něžný. Takový byl například v kantátě „Čas Mesiáše“. V komorním oratoriu „Pohlazení pohledem“ (Litúf be mabát) na původní hebrejské texty to byl zase Emmert vzrušený a vášnivý, ale ne v divoké nespoutanosti jako předešlého dne, ale ve vznosnosti a nádheře. Objevovala se vzepjetí, vzrušené deklamační úseky, palba nápadů, strhující rytmy, přelévající se motivy a navazovačky, skvělá sónická polyvrstevnatost a instrumentační dokonalost. Forma a tektonika byly atakovány neustálými grada-cemi a subito ztišeními, prudkými změnami výrazu, dynamiky i polohy, ale přitom držely pohromadě. Jak vynalézavě umí autor pracovat s unisonem (vzpomeňme Miloslava Ištvana a Pavla Zemka v této oblasti) a kultivovaně a přirozeně využít mikrointervaliku. Také Toensingovo „Concertino pro Elenu“ pro klavír a instrumentální soubor byla skladba jedinečná, bohatá a vzrušující. Byla komponována s cílem využít klavírní mistrovství sólistky doc. PhDr. Eleny Letňanové z Bratislavy, jíž byla také dedikována, její interpretační zkušenosti se soudobou hudbou a mimořádnou schopnost interpretace díla i z hlediska estetického, sémantického a filozofického. Škoda, že autor nemohl být světové premiéře přítomen. Letňanová vymodelovala ve spolupráci s ansámblem a dirigentem Tajovským nesmírně barevnou, možná až témbrovou zvukovou plastiku, v níž soupeřily exploze citu s jemně tkanými tichými plochami. Ultratichými akordy v jakoby obnaženém sólovém klavíru skladba i skončila.

Neuškodí trocha statistiky z tohoto ročníku:

zaznělo 11 světových premiér od českých, švédských, amerických, německých a italských skladatelů;
zaznělo 14 českých premiér od slovinských, slovenských, českých, amerických, francouzských, polských, rakouských a japonských skladatelů;
na celkovém počtu 18 „živých“ koncertů se podílelo třináct a půl recitálů, jeden a půl autorských koncertů a tři další koncerty doplněné třemi „neživými“ poslechovými pořady .

Neuškodí ani nástin statistiky z uplynulých dvaceti ročníků – i když důkladnější revize by odhalila nepřesnosti:

339 koncertů;
157 světových premiér, z toho 111 od českých a 46 od zahraničních autorů;
Vystoupilo:
320 zahraničních sólistů, ansámblů a sborů z 22 zemí – Rakouska, Německa, Maďarska, Polska, Česka, Slovenska, Slovinska, Rumunska, Itálie, Velké Británie, Řecka, Španělska, Portugalska, Švýcarska, Holandska, Švédska, Norska, Francie, Izraele, Kanady, Japonska, USA.
Festival komentovalo:
8 českých televizních pořadů;
52 českých rozhlasových pořadů;
nespočet recenzí v českých odborných časopisech Opus Musicum, Hudební rozhledy, Muzikus, His Voice, Czech Music, Harmonie;
nespočet ohlasových článků v regionálním tisku;
mnoho recenzí a ohlasových článků v zahraničních odborných časopisech Composer (USA), MusicWorks (Kanada), British Music (Velká Británie), Treffpunkt:Musik (Německo), Hudobný život (SR).

Pokusí se někdy někdo o sofistikovanější inventarizaci Forfestu? (A třeba o tzv. sedánkách, které mu předcházely?)

Jan Grossmann, pro OPUS MUSICUM