Žár Tvého srdce / Glow of Your Heart
___________________________________________________________________________________________________________
|
|
||
Vladimír Kokolia – Kultura |
Vladimír Kokolia - Culture |
|
| Kultura je dělaná pro pracující,aby měli po práci vyžití,a je dělána profesionály v jejich pracovní době. Dostává se tedy jaksi návdavkem, jako cosi navíc, takže termín nadstavba se zdál pro ni celkem přijatelný, třebaže někteří poukazovali, že kultura by měla být spíše čímsi základním, formujícím. Kulturní tvůrci jsou specialisté na určitě výkony, které dokáží standardně opakovat ve k tomu zřízených institucích. Nakonec kultura sama se stala institucí, a stejně jako instituciované náboženství a politika se nachází kdesi za horizontem každodenního života-byt' životu iluzivně přibližovaná každodenní televizní obrazovkou.Máme vůbec jinou možnost? Nebo nám zbývá jen rozjímat jak integrovaná a integrující asi bývala lidová kultura na Moravě nebo v Austrálii? Aktivita Zdenky a Václava Vaculovičových dává, jak se domnívám, naději, že se s tím má a dá něco dělat. oba (hudebníci) začali počátkem osmdesátých let na zahradě svého kroměřížského domku se Sedánky, zprvu hudebními, orientovanými na soudobou hudbu - jednou či dvakrát ročně se sem sjela rozmanitá směsice lidí, od vážných skladatelů vážné hudby až po "vesnický industriál" od Tišnova, básníci,malíři, filosofové a taky tzv.normální lidi; posléze se četlo, poslouchalo, vystavovalo, improvizovalo a besedovalo bez stylových a jiných hranic, prostě každý přišel s tím nejlepším, co měl. Tak bezprostřední kontakt s uměním ostatních byl přirozeně velmi intenzívní, avšak překvapivé taky zcela obyčejný, nikdy jsme nedosáhli výšin, kam um8nf vynesl snobismus.Vyvrcholením Sedánek bylo pravidelně vystoupení hostitelů, a to jsme viděli, že ona neuvěřitelná vitalita a zaujetí, prozařující všechno, co dělali, byly vnějšími projevy ještě většího vnitřního bohatství a zvláštní síly, kterou jsem si teprve po čase identifikoval s vírou . Nehledě na to, že to byla jediná příležitost slyšet Zdenčiny skladby, to až později mohli v8řící v kostele sv. Jana každou neděli po tři léta slyšet 150 dílů provedení Zdenčina monumentálního projektu kompletního zhudebnění biblických Žalmů. Nebylo vidět dna aktivit Vaculovičových: stačili žít obyčejným životem jako ostatní - až na to, že projevovali občanskou statečnost ve zdánlivě marných soubojích s byrokracií, se zlem v lidech a v systému - ale přitom vedli dětský sbor, se synem Petrem' založili soubor MUSICA VIA CRUCIS, mají za sebou už třetí úspěšný ročník Forfestu, mezinárodního festivalu současného umění s duchovním zaměřením. Právě tím však, jak neokázale pracují na lepším stavu věcí, provokují, pro pragmatiky je v nich příliš patosu a příliš prostoty. Já si ale myslím, že jejich model je ten pravý, to, co oni dělají, se nedá nazvat jen kulturní činnost, kultura je úzký termín pro to,jakým způsobem ji oni integrují s náboženstvím a politikou, a jak srdcem zrušili hranice mezi vnitřním a vnějším, mezi soukromým a veřejným, mezi osobním a institucionálním. A přesto, že si zachovávají každý vlastní celistvost, dílo jednoho je zřetelně inspirací dílu druhého: výrazový tanec , který Zdenka po léta studuje, objevujeme v gestech a pozicích již prvních Václavových kreseb, její básnické dílo Bolest bytí přímo iniciovalo jeho grafiky, které zpětně vyvolaly další rozšíření textu, který byl nakonec zhudebněn a je hrán MUSICOU VIA CRUCIS... Umění pro ně není ani profesí ani hrou, je prostě tím, čím je třeba naplnit osud (i když křesťanskou terminologií by se to asi řeklo jinak).Dlouho jsme nevěděli, že Václav maluje. Vrhl se do malířství s posedlostí a přitom i s neobyčejnou kázní, usilovně studujíce viděné, snažil se dobrat zkušenosti, kterou měli malíři před ním a postupně se tak v jeho práci formovala vize, která napříště určí jeho další směřování. Lidské tělo v záplavě světla: zpočátku malířský problém, řešený v barokně rozmáchlých kresbách a v plenérových studiích, najednou podivuhodně souzněl s výrazem náboženské exaltace a pokory. Barevná hmota jeho monotypů z rozsáhlého souboru, vznikajícího od roku 1986, ten barevný vibrující prach, z něhot povstaly siluety a stíny ke svým příběhům, snad původně byla výsledkem grafického experimentování, dnes ji s autorem stěží můžeme vidět jinak, než jako svědectví o přítomnosti Evangelia ?- zvláštní je, že k tomu nepotřebujeme tradiční výbavu křesťanských symbolů. Světlo na Václavových obrazech je tím prudkým tokem energie, které dává na Hané dozrát obilí, spalující vše, co se předtím nestačilo dostatečně napojit vodou. V takovém světle jsou stíny žhavé a plné barev, vidíme, že ženská postava v nich odpočívá a přijímá to světlo i ty barvy, žena s tajemstvím dávného zaslíbení ze zahrady Eden. Křesťanská víra a důvěra v malbu zde pracují pospolu, malíř nepoužívá malbu pro propagaci ideje, aniž používá osvědčená hluboká témata, aby dodal hloubku malbě. Nyní se Václavovo dílo objevuje v galerii. Vložené do kontextu kulturní instituce, dostalo se za horizont svého každodenního života. Je na nás divácích, abychom se nicméně pokusili přes horizont nahlédnout a spatřit, jaké je pravé prostředí této malby.
|
There is a culture assigned to the self-realization of working people after working hours that is produced by professionals during their a working hours. This culture is given as something extra, as a premium, so that the term "superstructure" could fit - although some people believe it to be fundamental. The culture makers are specialists in the standard repetition of performances in institutions which have been established for that very reason. Eventually, the culture itself has become an institution - together with institutionalized religion and politics - they have gone beyond the horizon of everyday life (although they are seemingly brought back, daily, on the television screen).
Is there any other option? Or can we only be sentimental about the integrated and integrating culture of Moravian or Australian aborigines? The widespread cultural activities of Vaclav and Zdenka Vaculovič indicate that something of that kind can still exist. In the early eighties the two musicians in their home in Kroměříž, iniciated a series of gatherings, "Sedánky". Originally the events aimed at live performances of contemporary music txrt in the course of time the hospitable house and garden had grown into an alternative setting, open to the creativity of a wide range of visitors from serious composers of serious music to a "village industrial" from Tišnov, poets, painters, and philosophers, ns well as "ordinary people". Readings, art exhibitions, improvisations, and discussions, took ptace irrespective of opinion or style. The close contact with the art of others - quite a rare thing in the eighties - was intensive, never pretentious, in fact almost ordinary, and it never reached the heights where culture-snobbery elevated the arts.....However, it was the performance of the hosts that never failed to be the culmination of the event. Everybody understood their infectious vitality and enthusiasm to be based on a sort of inner power which reaches beyond a purely artistic inspiration, which I later came to realize was a consequence of Christian faich. It was only on occasions such as these that one could hear Zdenka's works, until 1987 when the attendants ot St. John's were to listen every Sunday for three years, to her rrlonumental opus, the complete text of Psalms put to music. Their activities seemed to be inexhaustible. Whilst living as ordinary a tife as any other continually fought apparently lost batties against bureaucracy. In addtftion they ran a children's choir, with their son Petr they founded the chamber orchestra "Musica Via Crucis", and they have been the prime movers of Forfest in Kroměříž, a yearly international festival of contemporary music focused on spirituality. Yet their unostentatious dedication and aspiration to the bettering of the state of things has always provoked pragmatics. Still, I believe their model to be the right one. I cannot tell if their activity is more religious than political or more political than cultural. Perhaps, "culture" is too narrow a term when the line between outside and inside, private and public, personal and institutional has been cauncelled. Although each of them maintains one's own integrity, the work of one is a great inspiration to the work of the other. The postures and gestures of improvised dance which Zdenka has been studying for years have been present in Vaclav 's drawings since the beginning. Her poetical work "Bolest bytí" (Pain of being) inspired him a serieus of monotypes which in turn challenged an extention of her text. Eventually the verses were put to usic and have been played by Musica Via Crucis.... To Zdenka and Václav art is neither job nor play but rather the means by which their destiny is completed - although perhaps Christians would phrase it differently.I did not realize at first that Vaclav was becoming a painter. He flung himself into painting with both euphoria and self.-discipline. Engaged in the study of visual reality, he also strained to acquire the experience of his predecessors. Step by step, a vision formed, one which would determine his centrat theme: a human body in a flood of light. Originally, the theme was developed as a painter"s probtem in numerous open-,air sketches, but it has since reached consonance with an expression of religious exaftation and humility. The lingering colours of his monotypes cast silhouettes and shadows to tell ancient stories. What might have originated as printmaking experiments are now evidentiy testimonies of the presence of the gospet - even though scarcely any cornentional Christian symbols help to carry the message. The light in Václav?s paintings appears to reflect that mighty flow of energy which provides the cornfields of Hana with gold. Within light like this the shadows are red-hot and the colours are deep. There is an image of a woman sitting in the shade. She takes all the colours in. A woman bound in the mystery of the ancient vow of Eden. Christian faith and trust in painting are working in conjuction here. The artist does not use his painting as a means of propaganda nor does he use well-tried themes to add profundity to his painting. Now Vaclav's works have reached a gallery. Piaced in the context of a cultural institution the works have gone beyond the horizon of their everyday life. It is up to viewers, nevertheless, to look beyond and perceive the true setting of this art. |
|
