ŘEČ UMĚNÍ – TO CO JE POZOROVATELNÉ

Prof. Milan Kohout /The New England Institute of Art, Massachusetts College of Art Boston/

Jakoby se něco chtělo skrýt, přikryté peřinou a vystupují jenom nohy a jenom ty může vidět okolní svět. Ale co je v tomto modelu vnitřním světem? Je to pach našeho zpoceného těla? Nebo je to naše mysl, která je oddělená od vnějšího světa, a myslí, že když je uvnitř, může se cítit bezpečně? Ne, tak pojďme dál. Jsou vidět naše nohy a tedy se to z vnějšku jeví tak, že celý systém je definovaný jenom a právě nohama. Řečí umění tohoto celku jsou tedy nohy. A v té chvíli se musíš zeptat: je systém uvnitř, který považuje nohy za užitečnou část umění, modelem nebo ne?

Celá otázka po řeči umění jako tom, co je viditelné, je tedy otázkou po perspektivě a pozici pozorovatele. A to nemá nic společného s vyspělostí, bohatstvím, vlivem, inspirací, výměnou myšlenek, vzájemným respektem, výzkumem vztahů těchto prostředků atd. Jak jen by mohlo, když v umění je vše pouze vnitřním autentickým momentem existence?

Je to něco podobného jako když se lidé snaží řešit otázku, zda vědomí předchází bytí, nebo bytí vědomí. Tady je zřejmá naprostá nesmyslnost takové analýzy. Ale pojďme zpět pod “peřinu” kreativity a udělejme ještě trochu práce. O tom, co nevidíme (tma), předpokládáme, že je bezvýznamné, o tom, co je na Slunci (světlo), že je významnější? Holé nohy jsou významnější než zbytek těla, které se hřeje ve tmě pod přikrývkou. Ale některé kultury dávají přednost tomu, aby se cítily pohodlně a v bezpečí, přikryté a oddělené od rozmarů počasí.

Dávají tedy přednost tomu méně důležitému a otroctví mysli? A můžeme skutečně odřezat nohy od těla? Jak by se tělo bez noh pohybovalo, jak by šlo na lov a pro potravu, jak by seběhlo s kopce, aby spatřilo “řeku smrti”, nebo aby vyběhlo na kopec, aby spatřilo východ Slunce a padající hvězdy nad loukami tohoto světa, nebo aby uteklo od tanků a pušek, které jsou ukryté pod olivovníky a v údolích našeho světa. Jak naivní jsou ti, kdo se snaží, aby nebyli odkrytí a viditelní, ti, kdo se snaží vytvořit a žít svoji vlastní osobní řeč umění.

Jinými slovy, ti, kdo oslavují rozdělení celého těla, ale ignorují, že ono se nadechuje a vydechuje. Prosím, opravdu prosím, teď se nadechněte, pomalu… a teď pomalu vydechněte…, přátelé ne-jednoty a oddělení. Co jde dovnitř, musí jít také ven a naopak. Objem vzduchu ve vašich ústech vyráží ven ve slovech a neskryje nic uvnitř, mysl zůstává prázdná a připravená přijímat nový nádech s myšlenkami a tak být naplněná čerstvým vzduchem slov, která odrážejí skutečnost nereálného světa, který je a skrývá se, jak peřina zakrývá naše tělo, náš trup, a ukazuje jenom nohy, symbol našeho útěku z chvíle spočinutí a nehybnosti.

Vraťme se teď k řeči umění. Možná v té chvíli cítíme nutkání stáhnout peřinu a ukázat hruď a tvář a tak zapomenout na běh a ukrývání se v iluzi, že máme bezpečné útočiště, které si dokážeme sami zajistit. A když prší, ptáme se, jestli voda je lepší než zem, po které ona teče. A o chvilku později, když se voda vsákne do země a my vystrčíme nos a ucítíme vůni hnijícího a rozkládajícího se světa. Co bylo nahoře je dole a mne a ostatní hosty z Roxbury Community College potkává starý muž, který kouří doutník a hledí na barevné zdi kubánských domů.

A když se svým jazykem dotknu jeho bot, ucítím chuť staré kůže a vůni staletí. Prach země, prach stromů, které se proměnily v uhlí, prach z gumy pneumatik Škodovek, které sem přivezli z Evropy po hladině vody, prach ze žvýkačky přilepené na podlahu newyorského metra, miliónkrát zmáčknuté botami smrti – botami lidí, kteří den co den a noc co noc běží za svou prací a křičí na sebe a zabíjejí se navzájem, křičí, když zaútočí teroristé, je vypnutá elektřina a rozhostí se tma, kradou jídlo schované pod přikrývkou bezdomovce, který spí se zakrytou tváří pod schodištěm, které vede ke Slunci. Vidím, jestli ten starý muž má ponožky? Mohu ucítit zápach jeho ponožek? Vím, jakou mají jeho ponožky barvu? Mohu se dotknout jeho ponožek, abych poznal, jestli jsou z bavlny nebo z vlny? Slyším šelest, jak se napínají vlákna v jeho ponožkách při jeho chůzi?

Ale, vraťme se k tělu, které leží pod špinavou peřinou. Během posledních zhruba sta let jsou oči otevřené a umění podněcuje společenskou změnu. Malíček se pohybuje z bodu a k bodu b, list papíru letí v nedaleké ulici a neví, kde se usadí, a vítr je výměna tepla shora dolů. A ty, pošetilče, zakrýváš svou tvář, aby nemrzla a nevysychala, tedy aby voda neunikala do atmosféry.

Říkáš si, že tvář je jenom vyvýšený detektor sebeochrany těla, a zdi tvoří umělé přikrývky nad našimi nerozumnými touhami po přežití našich nohou, když si potřebují odpočinout. A my věšíme na své zdi zrcadla a hledíme do nich na sebe, jak vsouváme své penisy do vagín a vagíny do penisů svých tuh a snů. Slyšíme tóny tak vysoké a sladké, že je mohou zaslechnout jenom naši sousedé, kteří používají prázdné kbelíky jako rezonátory ve větru a vlnách, a polévka je rozlitá na jejich přikrývky a sochy jejich hrdinů jsou překryté zhroucenými potahy zvuků, obrazů, slov, pohybů a vůní.

A je tu ještě jedno překrytí; ruka na zadku v předjímce padání per. Zpět; není v prostředcích umění. Je jenom umění jako takové. Vykašleme se na problém umělecké řeči jako toho, co je pozorovatelné, a žijme prostě své umění.

Milan Kohout
performer / The New England Institute of Art, Massachusetts College of Art Boston, USA /

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.