PODOBY NOTOVÉHO ZÁPISU A JEHO TAJEMSTVÍ PRO BUDOUCNOST

PhDr. Vojtěch Mojžíš - Czech Museum of Music Prague /CZ/

komentář k výstavě „Tajemství notového rukopisu“, v prostorách Českého muzea hudby (Národní muzeum) v Praze

Vážené dámy, Vážení pánové

Dovoluji si Vám podat několik základních informací o výstavě, kterou jsem vytvořil v prostorách Českého muzea hudby a která byla zahájena 23. května tohoto roku. Tyto informace pak doplním krátkou úvahou a otázkami na téma vývoj hudební kultury v kontextu evropských dějin.

Jako kurátor sbírek Hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby v Praze jsem měl možnost obeznámit se s bohatstvím archivních fondů našeho muzea. Za zvlášť pozoruhodné významné a zajímavé zde považuji uložené autografy, skladatelské rukopisy.

Obyčejně jsme totiž zvyklí dívat se na ně jen jako na autentické prameny, nezbytné pro přípravu tištěného provozovacího, nebo studijního notového materiálu. Smyslem této výstavy však je podívat se ně i z poněkud jiných zorných úhlů.
Grafologický pohled na notové autografy

Naše hudební tvůrce známe v prvé řadě podle jejich hudby. Známi jsou nám i z fotografií, nebo jiných vyobrazení. Jak však vypadá jejich rukopis a ještě k tomu rukopis hudební, to širší veřejnosti již tak dobře známo není. A co zvláštního nám může takovýto rukopis vypovědět, a jak bude tato výpověď korespondovat s tím, co již o díle a o jeho tvůrci víme?

Podstatnou částí mé výstavy je kolekce 15 výstavních panelů, na nichž je vyobrazeno celkem 39 významných českých hudebních skladatelů spolu s ukázkami jejich notového rukopisu. Nejstarším z vybraných skladatelů je Jan Lohelius - ročník 1724 a naopak nejmladším Jan Hanuš – ročník 1915. Setkat se zde můžeme nejen s nejdůležitějšími individualitami, jako například se Smetanou, Dvořákem, Janáčkem a Martinů, ale i se skladateli dobře známými v jejich době, nikoliv však již nyní, jako například s Blodkem, Nešverou, Weissem a dalšími.

Vytvořená galerie tedy zabírá tvůrce z tří století, od baroku až po hudbu 20 století. Je doplněna stručnými životopisnými daty a profesními charakteristikami, na zvláštním panelu (Grafika notačních elementů) pak i tabulkou, která nabízí srovnání způsobů, jakými různí skladatelé zapisují notové klíče.
Dílčí témata

Bádání nad notovými rukopisy však nemusí vést pouze ke grafologickým rozborům, může navodit i hlubší zájem i o další zajímavosti spojené s notovým zápisem. Nabízejí se zde tato zajímavá témata, prezentovaná na dalších výstavních panelech. Jejich názvy jsou tyto:

Tvůrčí proces - nabízí ukázky procesu vzniku nového hudebního díla, který není jednorázovou záležitostí. Než skladatel dopíše čistopis, svoje představy totiž upřesňuje v několika vývojových fázích. První jsou vždy neúplné, všechny náležitosti obsahuje až čistopis. První skici mohou mít i charakter jen písemného, nebo grafického projektu. Za definitivní rukopisnou podobou díla následuje tiskové vydání, které hotové dílo snadněji uvádí v život.

Zápisové varianty – zápis hotového díla může mít několik podob: Souhrnem všeho je partitura, souběžný zápis všech hlasů. Provozovacím materiálem jsou jednotlivé hlasy (partesy), obsahující notové texty pro každého z hráčů zvlášť. Ke studiu rozsáhlejších děl slouží klavírní výtahy. Existují i partitury určené jen pro studium díla a pro čtení spojené s jeho poslechem.

Úhledné psaní – ne každý notový rukopis je stejně dobře čitelný. Grafické dokonalosti a úplnosti zápisu věnují skladatelé zpravidla velkou pozornost. Napomáhají tak lepšímu pochopení a šíření svého díla.

Nedodělky – jsou určité typy skladeb, které se nikdy nedočkají toho, že by byly ve všech ohledech dopsány až do konce. V hudbě filmové, kde skladatel hudbu nejen píše, ale kde se podílí i na její zvukové realizaci, je zápis vyjádřen jen zkratkovitě. Jakmile je nahrávka hotova a začleněna do filmu, not již není potřeba.

Podobná je mnohdy situace v hudbě elektroakustické

Přesah do interpretační sféry – boj o definitivní podobu zápisu díla skladatelským čistopisem mnohdy ještě zdaleka nekončí. Četných proměn a zásahů nejen v grafické podobě, ale i v míře vybavení hudebního zápisu díla, může přinést až interpretační proces.

Nejeden zaujatý interpret, který hluboce prožívá studované a často hrané dílo, může bezděčně dotvořit jeho grafickou podobu, a pochopitelně že tak činí j obrazu svému.

Na co notace nestačí – tradiční forma notace, která se tak dobře osvědčila klasikům a romantikům, v některých případech už nevyhovuje zvláštním požadavkům průkopníků nových cest v hudbě. Neporadí si totiž s mikrointervaly mezi tóny, nevyjádří přibližné a náhodné jevy, plynulý, nepulzační průběh času a nemá prostředky k účelnému propojení tradičních hudebních kategorií se světem zvuků.
Konec klasického horopisu

V současné době žijeme na přelomu epoch, kdy tradiční kresličský způsob notografické práce je nahrazován novým, počítačovým.

Příprava notového materiálu, zejména jeho tiskové podoby je specifický obor, který vyžaduje specifickou kvalifikaci a kresličskou dovednost. Ještě donedávna byl výsadou kvalifikovaných kresličů.

V současné době je již ovládnut počítačovými programy.
Shrňme několik nejdůležitějších faktů o hudebním písmu:

Hudební myšlení se v Evropě již více než tisíc let utváří v úzké spojitosti s notovým zápisem. Získalo tím schopnost vývojové kontinuity, jakou nemá hudební myšlení jinde na světě. Na gregoriánském chorálu proto zde mohla vyrůst nejprve polyfonie, později sloh melodicko - harmonický.

Ve 14. století získala psaná hudba svoji druhou podobu, protože se vedle rukopisu začalo používat nototisku, který se zasloužil o dříve nevídané rozšíření hudební produkce. Z notového zápisu se však vytratila jeho jedinečná rukopisná podoba, grafologická substance.

Na přelomu 16. a 17. století vývoj notového zápisu dosáhl již tak pokročilého stadia, že v hudbě mohlo dojít k oddělení kompoziční sféry od sféry interpretační. Za hudební dílo je od té doby považována nejen jedinečná znějící tónová struktura, ale i její grafický záznam, prostředník určený interpretům, aby mohli hudební dílo rozeznít.

K opětovnému propojení kompozičního procesu s cílovou zvukovou podobou díla dochází v prostředí evropské hudební tradice ve dvacátém století díky vynálezu zvukového záznamu. Skladatel hudby elektroakustické je zase svým interpretem.

Technologický vývoj dvacátého století umožnil skladatelům i to, že nyní mohou s tiskařskými, reprografickými a publikačními prostředky pracovat i oni sami, bez závislosti na tiskárnách a velkých nakladatelských domech. Jejich tvůrčí samostatnost je zde tak značná, že se jim pod ruce bezděčně navrací i ztracený aspekt grafologický.

V současné době, tedy na přelomu druhého a třetího tisíciletí, jsme svědky dalšího důležitého mezníku. Nové počítačové technologie obohatily možnosti práce se zvukem a daly nečekaně účinné impulsy i hudbě psané. Notační programy (vymoženosti, o nichž ještě minulá generace neměla ani potuchy) dnes otevírají skladatelům zcela nové obzory v jejich práci. Vedou je ke snazšímu zvládnutí náročných hudebních struktur, zjednodušují proces zápisu hudby a jsou i schopné zcela nahradit notografa. Náročné notografické úkony,donedávna dostupné jen úzké vrstvě specialistů, se nyní dostávají do bezprostřední blízkosti umělecké kreativity, doslova mezi klaviaturu a notový papír. Rukopisná fáze kompoziční tvorby zde tedy opět mizí a s ní se do nenávratna vytrácejí i aspekty grafologické.

Zastavme se proto nyní nad kolekcí rukopisů českých skladatelů tří uplynulých století. Je sestavena z unikátních sbírek uložených v depozitářích hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby. Všimněme si, jak se v ní odráží popsané vývojové trendy. Naší pozornosti pak jistě neujde ani to, jak vzhled notových rukopisů koresponduje.
Nabídky dvacátého a jedenadvacátého století - otázka na závěr.

Odlišnost hudby psané oproti tradované trvá i v současné době, psaná hudba si udržuje svůj mimořádný význam. Začátek dvacátého století přinesl vynález technologie záznamu a reprodukce zvuku. Díky tomu se začaly rychle vyvíjet i ty hudební žánry, které nejsou tak spojené s notovým zápisem. Jedná se zejména o hudbu tzv. lehkých žánrů (pop, jazz), folklorní inspirace, hudbu etnickou. Jejich význam tak v historických kontextech stoupá.

Přelom 20. a 21. století k tomu ještě přidal počítačové technologie. Moje vystoupení proto nebude končit shrnutím, nebo prognosou, ale poněkud provokativními otázkami:
Je zvukový záznam dostatečnou náhradou za neexistenci notového zápisu u nezapisované hudby? z části ano
přiměje snadný počítačový notový zápis ostatní žánrové oblasti hudby k zapisování hudebních skladeb? z části ano
vymizí v důsledku notačních programů v počítačích tradiční způsob komponování? z části ano
kam bude směřovat další vývoj v oblasti vztahu psané a nepsané hudby? v některých směrech ke sbližování

PhDr. Vojtěch Mojžíš
muzikolog, skladatel /České muzeum hudby Praha, CZ/

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.