DUCHOVNÍ HUDBA – ROZDÍL MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

Prof. Pavel Slezák /Professor Emeritus of Conservatory Kromeriz, CZ/

Na téma „duchovní hudba“ bylo popsáno již mnoho stran vědeckých a duchaplných pojednání. Proto bych nerad nosil další dříví do lesa. Pokusím se tedy tuto tematiku uchopit z mého, poněkud soukromého, laického, možná i netradičního pohledu. Než se však pustím do svých teorií, musím nejprve vysvětlit, co si pod tímto pojmem představuji. Předesílám, že to, co teď ode mne uslyšíte, jistě nebudou mé osobní vynálezy. Připomínám jen, že je dnes na světě 6 miliard bystře myslících lidí, a kdo ví, kolik z nich přišlo na stejnou myšlenku jako já, - a pokud to neučinil nikdo z těchto současných, pak to jistě provede někdo v budoucnu. A nebo myšlenky, o nichž budu hovořit, již byly známy kdysi v dávných dobách? Uvědomuji si to: můj názor má své kořeny také někde v šerém dávnověku. Celé téma lze shrnout – podle mne - pod jedinou otázku. A nakonec přidám ještě jeden velmi důležitý, možná nejzákladnější znak, poznatek, podmínku duchovnosti. S ní si počkám až nakonec. Jako hudebník, skladatel, psycholog a člověk orientující se celkem slušně v duchovních oblastech, tvrdím – vždyť je řeč o hudbě - , že je nutno vycházet (dokonce musíme) ze základního dělení hudby na 1) hudbu statickou (hudební tok nesměřuje k žádnému výrazovému vrcholu, tok hudby plyne poklidně v jedné výrazové rovině) a 2) hudbu evoluční (např. střední část první věty sonáty či symfonie, kde jsou zpracovávána témata, která skladatel již představil v tzv. expozici v úvodní části věty. Tato vnitřní část první věty sonátové formy se nazývá „provedení“ [uvádím pro neodborníky]). Tudíž - název mého příspěvku jsem zjednodušil na: Hudba „statická“ contra hudba „evoluční“ - v duchovní hudbě Následuje velmi stručné a snad i přehledné uvedení do problému. Uvedu tři druhy hudební hudby. Zde jsou:

Duch. hudba
EXTATICKÁ – evoluční (na podkladě hudebního nadšení a vzrušení se objeví duchovní, náboženské pocity a stavy, případně i duchovní „vytržení“, čili extáze). Můžeme rozlišovat 2 podtypy:
hudba původní starověká tj. z období animismu, do níž patří i „šamanistická“ kultovní hudba Tibetu, a vůbec hudba všech tzv. archaických kultur, včetně naší středoevropské
projevy dnešního moderního „afrokřestantsví“ (v církvi tanec při mši atd., ve sféře profánní pak některé imitace (napodobeniny) originálního folklóru)
MEDITATIVNÍ - statická (zklidňující hudba, která navodí naprosté zklidnění mysli, které pak vzbudí náboženský prožitek, druh vnitřní tiché extáze či „duchovní bázně“) - viz klasická hudba Indie (např. mantrayóga „ÓM“, ale i pravoslaví zná mantrayógu, tzv. »Ježíšovu modlitbu«), zde na Západě máme gregoriánský chorál, současného světově známého skladatele jménem Arvo Pärt, v některých svých produkcích naše Iva Bittová a její skladatel Vladimír Godár. Nemůžeme opomenout ani minimal music, ambientní hudbu a další [pozn: oba tyto dva hlavní vyjmenované typy jsou nadány sugestivní silou, jsou hypnogenní. Bez nich není „duchovní hudba“ duchovní. (přidat poznámku o popu mládeže) ]

Následně doplňuji o 3. typ:

duchovní hudba vycházející, odvozená z běžné „klasické“ evropské hudby (př. Dvořák Rekviem, Janáček Glagolská). Mnohým podobným skladbám zpravidla chybí rozloha možné extáze v té míře, jak jsem ji popisoval u předchozích dvou. Jistou náhradou je její společenská funkce, kotvící v emocích člověka Západní kultury. Tento typ duchovní hudby má jiná měřítka.

Nemohu nepřipomenout, že pohled na duchovní hudbu a na její duchovní a společenskou funkci nelze oddělit od všeobecně chápaného názoru na hudbu vůbec. A nejen to. Nelze jej oddělit ani od názorů na život, na jeho vývoj – jak všeobecně lidský, tak i každého lidského jedince. Zkoumáme-li celého člověka, pak musím jít až ke kořenům, musíme sejít až do pravěku, kdy si člověk začal uvědomovat sama sebe jako individuální já. Doplňuji, že vývoj k sebe - uvědomovávání nenastal hned, v jediném okamžiku. Trval desítky tisíc let a vyvíjí se do dnešních dnů.

Již mnoho antropologů, paleopsychologů a dalších vědců potvrdilo, že hlavním znakem, jímž se člověk odlišuje od zvířete, je kultura, umění – a morálka. Nedílnou součástí každé kultury je náboženství, tj. přesvědčení, že nad člověkem existuje nějaká vyšší entita než je on sám, člověk. V této teorii (představě) je naneštěstí (nebo naštěstí?) až příliš silně „zabudována“ člověčí rasová teorie. Ne, nelekejte se, k revitalizaci nacionalismu nespěji, ba právě naopak, pojem „rasismus“ rozšířím do hloubky. O názory, postoje, a filosofická paradigmata, která staví člověka na pozici suverenního pozemského tvora na zemi — při myšlence, že nad ním neexistuje už nic vyššího. Tomuto člověku je pak dovoleno vzhledem k přírodě a všemu co k ní patří, naprosto cokoli. Podle této filosofie - aniž to kdo vyslovil nahlas, lidé považují živočichy a rostliny za méněcenné rasy – proto se k nim tak bezohledně a krutě chováme. Měl jsem možnost jen letmo nahlédnout do „kuchyně“ veterinářů a psychologů, zabývajících se živočišným světem. A žasl jsem! Ač jsem přísně věřící, nesouhlasím s „lidským“ názorem, kterým jsou téměř všechna náboženství prošpikována, že člověk jako vrchol tvorstva má jediný právo na spasení. To vše ostatní je prý nula, pomocný plevel, sloužící jen a jen tomu, aby on, vrcholný pán světa, člověk přežil a prosperoval. Zvíře má duši stejně jako člověk, je jen jinak strukturovaná – ostatně každý jedinec ji má také poněkud jinou. Člověk, lidstvo se tímto rasistickým pohledem na přírodu, na živočichy dopouští zločinu především samo na sobě a celé zeměkouli, na svém domovu, který obývá. Rasismus, o kterém hovořím, bývá často tabuizován mnoha náboženstvími i politickými systémy, které donekonečna omílají, že tomu tak chtěl Bůh či příroda. Tvrdit, že zvíře nemá duši je totéž jako říci, že novorozenec nemá duši. odtud je jen krůček ke kultuře smrti, ke zbytečnému zabíjení dětí ještě v mateřském lůně. Nechci zabředat do teologických sporů, ale je tu jedna myšlenka: jak by pak bylo možno křtít malého človíčka, třeba jen třídenního, když nemá duši? Když pokřtím např. stůl, dávám mu spasitelnou duši?

Avšak takto uvažujíc, podniká člověk tímto „zbožným zařízením“, že jen člověk má tu „správnou“ duši, útok i na samotného Boha. Člověk ve své nadutosti totiž zapomněl, že Bible vznikala v době, kdy na zemském povrchu byla jen malá hrstka lidí, která musela přežít v konfrontaci s živočišným světem, který člověka početně převažoval. Člověku bylo třeba dodat odvahy v tomto divokém světě žít, přežít, probít se. A proto mu Hospodin lichotí, povzbuzuje jeho narcismus: jsi pánem přírody, miluj a rozmnožuj se, hlavně „rozmnožuj“, rozmnožuj se. Čím víc „člověků“ podobných sobě samému zplodíš, tím větší máš šanci na přežití. Avšak tento pohled na plození, důraz na počet zplozených potomků, je základní ideou veškerých archaických kultur, kterým jsem už kdysi dávno dal pracovní (soukromý) název, není úplně správný, ale celkem výstižný, »paleokultura«. Je skutečným a hlavním biologickým základem existence života, žití, vůbec. (Bůh vstoupil ve Starém Zákoně právě do tohoto »paleokulturního« světa: Abrahám, Mojžíš.)

To jsem hodně daleko odbočil, jenže tato vsuvka byla velmi nutná. Bez ní by bylo následující málo pochopitelné. Vracím se k zadanému tématu a znovu si musíme klást další rudimentální otázku. Co bylo pro prvotně kulturního (archetypálního, animistického, šamanistického) člověka »duchovní«? Vše. Absolutně vše. Neexistovalo nic, co by nebylo pevně spojeno s duchovním světem. Nebyli tito tzv. primitivnější než my? Cítili všudypřítomnost Boží, i když v poněkud zjednodušené podobě. Slovo „duch“ je i ve slovanských jazycích odvozeno od slova „dech“. Dech je nositelem ducha, má tedy duchovní charakter. Dech a duch (duše) jsou spolu svázány jako dvojčata. V archekulturách je nelze od sebe oddělovat. A to neplatí nejen na dvojici slov dýchat (tělo) a duch (to co přesahuje tělesné) v prehistorickém období lidstva. Nikdy tomu nebylo jinak, a jinak tomu nikdy ani nebude. Vzájemné spojení těla a duše platí dodnes - absolutně, neodmyslitelně, nelze je škrtnout. (Připomínám, že téměř vše, co dnes nese nálepku »moderní«, »současné«, a s čím dnešní psychologie, sociologie a historie operuje, bude nutno upřesnit, opravit.) Z řečeného vyplývá, že veškeré umění, veškerá hudba, dokonce veškeré naše myšlenky pocity a činy mají duchovní rozměr — ať chceme či nikoli, ať jsme věřícími či ateisty. Jistě existuje hodně problematických jevů. Např. hudební podnikatelé a výrobci na nás chrlí své svou hudební produkci (přesně tak). Svůj komerční zvukový balast chrlí na nás 24 hodin denně. (Jsou výjimky i zde, i v „popu“ nalezneme skvosty.) Ale to komerční smetí? Jakou má spojitost s duchovností?. To vše že má být duchovní hudba? Samozřejmě, že ne. A přesto tvrdím, že vše duchovní rozměr má. (Zde by odpověď byla velice dlouhá, nechám ji na jindy.) Zde jen stručně – nebojte se, nedopouštím neprotiřečím si.Opakuji, vše má duchovní rozměr. Avšak z hlediska skutečně duchovní »míry věcí« ne každá věc, každý čin, ne každá hudba, každé hudebně komerční zboží se dostane nad laťku, technicky řečeno, 50% duchovnosti, té duchovnosti, která člověk povznáší k Bohu. Tím říkám, že duchovní rozměr, ač všudypřítomný, neproniká lidskou dušičkou stejně hluboce a kvalitně. Tak po druhém vatikánském koncilu se staly v mnohých kostelích hitem jakési novodobé mládežnické „zbožné“ písně (pravoslavní a řeckokatolíci se tomuto moru vyhnuli, myslím si). Jejich „zbožnost“ se projevovala pouze v používání tzv. zbožných slov, textů, jejich hudba je v drtivé většině plytce světská. (Opět: i zde najdeme skvosty!)

Dále je nutné uvědomit si civilizační, kulturní sféru, ve které se pohybujeme – to platí jak pro posuzování archaických národů, Izraelitů Starého Zákona, tak i nás v novověku. Teprve toto poznání nám umožňuje pochopit člověka, jeho kulturu, jeho mravy, činy, jeho chápání a vnímání „duchovna“. Doba, kulturní sféra, typ civilizace nám dává nejen naši vlastní tvář, ale i názor na ty, kteří tu žili tisíce lety před námi. Doba, kulturní sféra, typ civilizace, které jsme součástí, dává punc veškerým lidským úsudkům, posudkům i takzvaně „vědeckým“ poznatkům. Říkám to záměrně - v tomto ohledu nejsme dnes o nic dál než ve středověku. Př.: Stačí srovnat »diplomové, disertační a doktorandské« práce ve středověku a dnes. Svým způsobem jsou stejné. V drtivé většině jsou koncipovány dobovou »vědeckou hantýrkou«, bez níž žádná „akademická“ práce neprojde. Pod ní lze velmi snadno a nenápadně skrýt prázdný mozek, neschopnost jakéhokoli vlastního nápadu (Výjimky pochopitelně existovaly vždy - o nich teď není řeč.)

Naše momentální kultura, civilizace, se vyznačuje extrémním, urputným narcismem, dokonce narcisismem. Vše, veškeré předchozí kultury a civilizace, se měří podle momentálně běžících euro-amerických měřítek. [A další velmi důležitá poznámka: dnes je v módě říkat, že naše civilizace má židovsko-křesťanské kořeny. To je velmi přehnané tvrzení. Naše civilizace, kultura, naše písmo, naše evropské cítění a myšlení je anticko-křesťanské. Vždyť Ježíš, sám Žid, se musel narodit jako Žid, jinak by se jeho učení nemohlo stát Novým Zákonem. Zrušil Starý, to je mojžíšský (to dobré, co zde bylo, ponechal!) židovský zákon, a dal nám zákon NOVÝ. Prosím, pokud mi nevěříte, otevřete Bibli, přečtěte si mojžíšské zákony, a srovnejte je s tím, co hlásá Ježíš – to je propast! Cožpak se identifikuje křesťanství např. s mojžíšským příkazem „oko za oko, zub za zub“, s obřízkou, s krvavými oběťmi v chrámu? A s tím, abychom vyvražďovali okolní národy s vyhlídkou, že nás zato bůh požehná?]

Velice tradovaný a rozšířený názor, že první monoteistické náboženství na světě ustanovil Mojžíš, je totální nesmysl. Je to brutální lež, narcisistický blud. Mojžíš byl odchovancem egyptského faraonského dvora. O tomto faktu se z neznámého důvodu téměř vždycky mlčí. Mojžíš byl, ano, úžasný, byl jedním z hlavních demiurgů lidstva: z kmene, který stále ještě nevěděl, že je odlišný od zvířat, vychoval lidské tvory. Vydělil jej z živočišné říše. Mojžíš je jedním z těch nejhlavnějších demiurgů. A bylo by také dobré uvědomit si, že téměř všechny takzvané primitivní kultury znaly jediného hlavního, vrchního, Boha. (Sibiřské národy, američtí Indiáni, Eskymáci, africké národy, např.) ano i animistické národy věděly sice, že vše má svou duši, ducha, „boha“, ale zároveň věděly, že existuje absolutní Bůh nad tím vším, včetně nad svým kmenovým bůžkem - bohem“ No, neudržel jsem se, byla to další vsuvka. A myslím, že velmi důležitá. Bez ní by nebylo možné porozumět následujícímu. Archaické národy měly mnoho společných rysů. Jedním z nich bylo přesvědčení, že slovo má magickou sílu. Vyslovit jméno znamenalo mít nad touto věcí moc. Proto bylo u všech zmíněných národů vrcholné tabu na jméno nejvyššího Boha. Jeho jméno se nejčastěji vyslovovalo jako „nebe“. Raději se však o této nejvyšší entitě nehovořilo vůbec: Bůh by se mohl urazit, pomstít. (Pročtěte si Starý Zákon: řevnivý, žárlivý, mstivý kmenový bůžek.)

Opakuji: v archaických kulturách vše, doslova vše mělo duchovní rozměr, dokonce i smích, výkřik, pousmání, zpěv, každé gesto, každá mimika, každý keř, strom, travina, opeřenec, každý tělesný pohyb (tanec), sexuální akt a samozřejmě také každá nemoc, smrt. Vše mělo svůj existenciální, až hrozivě důležitý duchovní rozměr. Duchovní rozměr měl samozřejmě celý svět, vše co jej „obývalo“.

Jak se dívat – z odstupu set a tisíců let - , na současnou kulturní situaci? Především: vše, každá hudba má duchovní rozměr, to jsem již opakovaně uvedl. V některých případech mimořádný, v jiných naopak téměř nulový. – Znovu opakuji, co jsem již řekl.

Promiňte, celou záležitost musím zjednodušit, zprůhlednit, jinak bych se dál, k tomu nejdůležitějšímu nedostal. Časový limit mi nedovoluje dlouhé výklady. Avšak nemohu si odpustit tuto poznámku, je velmi důležitá: Naše kultura se stále a úporně přidržuje tmářství, které je stále označováno jako osvícenství. Dotknu velmi citlivé záležitosti, která mnohého pobouří. Vznešené duchovní skladby, psané pod diktátem »akademicky oficiálních« standardů, nepovažuji za duchovní. Nesměřují k nebi, jde o ryzí světskou hudbu, která se navlíkla na nějaký církevní, duchovní text. Záměrně nebudu jmenovat konkrétní skladby — myslím zejména na devatenácté století a první polovinu století dvacátého — byly to většinou světské skladby naaranžované zejména katolickými texty. Bůh z hudby unikl, zmizel, byl zapřen, nahrazen pouhým termínem »duchovní hudba« a - názvem. Jistě, mnohé z nich jsou z profesionálně – hudebního hlediska perfektní. Jenže kolik osob, lidí tato hudba přivedla k duchovnímu uvažování, k mravnosti? Odhaduji, že prakticky nikoho – pozor, už se dostávám k meritu věci): po koncertě si ti movitější šli sednout do kavárny, kde si se známými poklábosili o svých »zážitcích«. Cítili se osobně velmi důležitě, důležití. To bylo to jediné, které si z této »duchovní« hudby odnesli. Ale hned v následujících minutách cizoložili, kradli a podváděli každého, s kým se dostali do styku. Syndrom cítit se při poslechu duchovní hudby (nemusí to být jen duchovní hudba ale jakákoli, může to být i třeba bulvár kteréhokoli žánru) »někým víc«, někým důležitým, je barbarismus.

Ať je následující členění hudby na duchovní či běžnou správné či ne, ať se mi líbí či ne, učiním zásadní prohlášení. Prosím, zde je: skutečnost, že se v názvu skladby objeví nějaké tzv. zbožné slovo, duchovnost hudby – podle mého názoru – tím není zaručena. Stejně tak ani použití latinského textu nic nezaručuje. Duchovní hudba mě musí takříkajíc stáhnout do svých vod a tak obnovil svátost křtu. Duchovní hudba mne musí zavalit, vtáhnout do svých takříkajíc matriarchálních vod. Nesmí mne nechat civilně chladným. Buď mne tedy nabije duchovní extází či hlubokou pokorou a odevzdaností do „vůle Boží“ a vtáhne mne tak do sebe, že mne posvětí, tedy vtáhne mne do nadzemského klidem. Přivede mne ke »spočinutí«. Pokud není ani jedno z uvedených kriterií (extatická hudba, meditativní hudba) splněno, nelze o duchovnosti hovořit. Jak je zřejmé, nezastávám žádné takzvaně „hudebněvědné“ stanovisko, ale kladu důraz na nitro každého člověka zvlášť. To, co jeden posluchač označí jako duchovní hudbu, jiný, i v případě, že bude naslouchat vrcholného typu nejduchovnější hudbě, v ní slyší jen jakousi obyčejnou muziku.

Na čem je můj názor postaven? Na názoru, že hudba, která posluchačem nějak „nepohne“ v hudebně – estetickém smyslu, nemůže jím „pohnout“ ani duchovně. Proto se hudebně historické (vědecké) musí zůstat u svých osvědčených vědeckých postupech. Z hlediska hudebně-vědných postupů je vše, kde se objeví v názvu skladby či v jejím nitru zbožná slova, jde automaticky o duchovní hudbu. Hudební věda se však o skutečné psychické, ale především duchovní působení nestará (většinou). Ji stačí jen nadpisy na první straně partitury - a vědecké škatulky se zaplňují pěknými seznamy skladeb. Chvála Bohu za ně. Ano. I toto je historicky naprosto nezbytná práce jíž si vysoce cením. Hudební věda však není tak vysoko (kdo jsme „vysoko“)aby byla schopna jít do psychologické hloubky. [čtvrtek, 8. března 2007 / 9:22:05 ]

Po pravdě řečeno, ani přístup k duchovní hudbě, tak jak jsem jej naznačil, jakkoli se zdá být žádoucí, nemá v současné době žádné konkrétní řešení. Ze dvou důvodů:
ke „zmapování“ duchovní hudby, jak bych si je představoval, by musel mít erudovaný hudební vědec navíc ještě důkladně vystudovanou psychologii, etnografii, sociologii, filozofii a především teologii. Ale ani v tomhle případě by výzkum duchovní hudby neměl žádný trvalý význam. Byl by to opět – jako vždy – jen dobový dokument, jak si konkrétní vědec ve své době duchovní hudbu představoval. I názory jedinců, byť vždy podmíněny dobou – dokonce i politickou situací – jsou cenným historickým materiálem pro budoucí generace.
Individuální přístup k hudbě a její individuální zakoušení nelze jednoznačně definovat. Jak ji tedy prověřit tím způsobem, aby ji bylo možno dát do nějakých – předem stanovených vědou – škatulek? Jistě, bylo by to možné, avšak práce v této oblasti by jako celoživotní poslání. Člověk, který se nedokáže „prokousat“ hudbou obecně, zejména z hlediska výrazového poselství běžného repertoáru, nedokáže se orientovat ani v hudbě duchovní. Záleží na individuálním pocitu každého jednotlivce, na jeho předchozí hudební, kulturní a duchovní zkušenosti, na momentální náladě. Tu nelze podceňovat.

Jsem nucen popravdě konstatovat – aby nedošlo k nedorozumění - , že výborní odborníci na historii duchovní hudby u nás existují. Jsou to odborní a vysoce erudovaní znalci, kterých si velice vážím. Jsou velice důkladní. Problematika duchovní hudby vyplnila celý jejich život. Jejich práce v oboru je gigantická. Shromáždili neuvěřitelné množství historických dat a dokumentů. Za to jim velice děkuji. Bez jejich mravenčí celoživotní práce by nebyl další pokrok ve výzkumu duchovní hudby možný. Byl by velice ztížen, jestli dokonce i znehodnocen chybnými závěry.

Vše, co jsem doposud řekl – či jen naznačil – je jen jakousi předmluvou k hlavnímu bodu mé přednášky. Jde o závěrečnou – tudíž klíčovou otázku „po“ smyslu fenoménu duchovní hudby. Každý zkoumaný problém, otázku, lze uchopit dvojím způsobem:
zabýváme se jím, popisujeme jej jako jakýsi samostatný objekt, tedy jako vnější předmět, který stojí kdesi mimo nás, vedle nás. Velice se omlouvám za tento příměr říkám-li, že na zkoumaný problém pohlížíme jako na jakousi „téměř mrtvolu“, které zbývá jen několik dní života a tak si s ní můžeme libovolně pohrávat.
daný problém, otázku, zkoumáme jako fenomén, který se nás týká osobně, podtrhuji „osobně“ z pohledu každého jedince.

V tomto duchu se snažím zkoumat i duchovní hudbu. Jde mi o její cíl, o její smysl pro každého konkretního jedince. (Duchovní význam duchovní hudby není dokonce nemusí být dán ani samotným autorem skladby. Mohl mít v úmyslu psát profánní hudbu, avšak výsledek je duchovní.) Pro člověka, kterého poslech duchovní hudby nijak „nepoznamená“, nezněmí a nezušlechtí v morálním a duchovním smyslu, nemá poslouchání duchovní hudby pražádný význam. Pro osobní a mravní růst nejsou rozhodující vědecké teorie – i když ony mohou hrát u některých jedinců důležitou roli - , ale konkrétní výsledky. Podle mého mínění je duchovní hudba součástí liturgie. A to i v případě, že je hrána mimo kostely v profánním prostředí koncertních sálů.

To nejdůležitější

Duchovní hudba, má-li vskutku být duchovní, musí vést k „obrácení“, k pokání, k poznání, že jsem nepatrný zemský červík a že mám velké povinnosti a dluhy vůči bližním a zejména vůči Bohu. Duchovní hudba musí přivést člověk především k pokání – ať už je jakéhokoli vyznání, kterékoli denominace. Duchovní hudba, je-li skutečně duchovně chápána a takto prožívána, vede k odpuštění všech chyb a provinění, kterých se kdokoli (a kdykoli) na nás dopustil. To je vrcholný cíl duchovní hudby. Neboť jedině tím, že odpustíme všechna provinění, že si odpustíme i svá vlastní, se dostaneme k Bohu blíž. Bez odpuštění nemůžeme být „proměněni“ a tudíž ani „přijati“ – viz níže. Bez odpuštění není spásy. Duchovní hudba navozuje velebnost Boha. Ale ta sama o sobě ještě neznamená vůbec nic, není–li spojena s odpuštěním, s přiznáním vlastních chyb, hříchů, nedostatků, s pokorou, se skloněním se před Bohem. Podtrhuji: Je nutno napřed odpustit sobě samému, odpustit sobě samému své chyby, hříchy, omyly, nejapnosti a trapnosti, jichž se člověk vždy opakovaně dopouštěl na sobě, bližních, na Bohu. Základní pravdou zde je, že nedokážeme-li neodpustit sami sobě, nedokážeme opravdově odpouštět ani druhým. Odpouštění v tomto generálním smyslu je základem vykoupení a spásy každého jednotlivého tvora. Pocity křivd, chyb, sebelitování (a další) jsou smrtelnou překážkou pro duchovní život. Duchovní hudba se pak stává pro člověka nepropustnou, tj. její základní cíl byl minut. Jako semínko, které padlo do neúrodné a aridní půdy. Pocity křivd, chyb, sebelitování, hříchy (a další) „rozparcelovávají“ mystické Tělo Kristovo, drtí je v hromadu jakýchsi ublíženců. Myslím si, že tito jedinci (i když sami za to velmi často nemohou) odpadli od mystického Těla Kristova kamsi do neznáma.

Opakuji se, je to důležité: bez pokání, obrácení se, není možno nějakého usmíření s lidmi, s Bohem a se světem dosáhnout. A další velmi důležitý poznatek: duchovní hudba, je-li správně tj. neegoisticky pojímána („já si teď užívám krásné, vznešené světově uznávané hudby“) má funkci „obětování“ (včetně obětování sebe sama!) i následného „proměňování“ (jsme proměněni!) a tom v duchu, jak mši definoval Tridentský koncil. Řečeno slovy psychologie jde o proces relaxace (v tomto případě), o osvobození se od sebestředného „Já“. A zpětně platí: bez relaxace – myšleno v duchovním pojetí – nelze odpustit ani sobě, ani ostatním. Duchovní hudba by měla být – i když použije velmi netradiční kompoziční techniky – na úrovni mše, hlubokého duchovního ponoru. Pochopitelně, schopnosti transsubstanciace (proměňování při mešním obřadu) není schopna. Tento dar je dán pouze duchovním, kteří jsou napojeni na Ježíše, na prvotní apoštoly. Jak se říká podle kánonického řádu, jsou součástí apoštolské posloupnosti (výjimky samozřejmě existují). Na vysvětlenou: apoštolskou posloupností se rozumí, že svěcení kněží se děje v nepřetržité řadě od dob Ježíše a jeho prvních apoštolů. Je to, sportovně řečeno, přímé předávání štafety. Je-li přetržena, je neplatná.

Duchovní hudba sama o sobě sice schopnost transsubstanciace hostie nemá, ale má sloužit, respektive má být chápána jako prostředek transsubstanciace posluchače. Celý dnešní lidský svět musí být transsubstancializován, má-li být zachován. A duchovní hudba by měla k tomuto cíli vést. Má k tomu mocnou zbraň: tradici vedoucí až kamsi na počátek lidského rodu.

A úplný závěr. Při poslechu duchovní hudby musíme v sobě najít, odhalit pokoru. V tom smyslu, že jsme jen zrnkem pozemského prachu. Bez tohoto pocitu není vykoupení, spásy, není možné spočinutí v Bohu.

Prof. Pavel Slezák
/ Konzervatoř Kroměříž, CZ/

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.