Motto:

Ježíš Kristus řekl:„Blahoslavení chudí Duchem“. Mám za to, že tímto výrokem  vůbec neměl v úmyslu blahoslavit nic dementního v  duši  křesťanově. Chudobu Ducha, o které zde Kristus hovoří,  jsem si  pro sebe vyložil jako synonymum  lehkosti, s jakou si Duch vane,kam chce. Šel jsem pak po stopách ověření hodnověrnosti tohoto svého výkladu, až se mi nakonec tato činnost stala existenciální potřebou. Navzdory tomu, že jsem již postavy fyzicky tučnější, cítím se totiž být svým Duchem stále mladý a neklidný. Jak jsem posléze zjistil, je nás takových víc, než dost, byť na místech, kde se to příliš  nepředpokládá.   

Že si Duch vane, kam chce, říkávali už naši prapředkové.

Jsou však mezi duchem chudým lidem tací, kteří mají rádi Ducha tak nějak nastabilno. Těm se  praxe svobodně a nezávisle se pohybující duchovní identity nikdy příliš nelíbila a nelíbí. Podle jejich názoru totiž na takto nestabilním Duchu nelze postavit nic stabilně duchovního a tím pádem už vůbec ne duchovně hodnotného. Navíc, Duch, vanoucí nekontrolovatelně, oduchovňuje ledacos, vytváří nekontrolovatelnou duchovní stabilitu na stále nových místech a ve stále jiných souvislostech. A to už je pro mnohé trochu silné kafe.

Milovníci stabilní duchovnosti  proto raději v rámci růstu své věrnosti údajně opravdu trvalým a stabilním duchovním hodnotám přijímají za svůj jakýsi vzorec Adekvátního duchovního myšlení. Tím se pravděpodobně snaží trvale neudržitelnou toulavost Ducha aktivně umravňovat.  Vyznávají tedy, že Duch je doopravdy doma tam, kde je nastabilno, ač přinejmenším tuší, že nastabilno tam Duch ve skutečnosti často vůbec není, někdy dokonce být ani nechce. A naopak, plni dobrých úmyslů, raději zpochybňují, že by si Duch mohl vůbec kdy stavět mobilní oltář tam, kde je však ve skutečnosti často přímo pečený vařený.

Jsou naštěstí i tací, kterým uvedený vzorec Adekvátního duchovního myšlení přijde tak trochu uměle implantovaný do něčeho zcela přirozeně nevypočitatelného. Před těmi je však většinou zdvíhán varovný prst milovníků stabilní duchovnosti, kteří s rozechvěním v hlase varují, že tímto neadekvátním přístupem k věci si lze vykoledovat maximáně tak jen duchovní souchotě. Ty se údajně prý jistě brzo projeví jako následek ochablé důvěry v  blahodárné účinky pravidelného dopingu vnitropartajních vitamínů. Navíc to bude před ostatními, nezlobivými souvěrci vypadat, jakoby se prostě už jen někomu nechtělo platit příspěvky na podporu něčeho tak bezprecedentně výsostného, jako je právě to které, totiž to jediné správné společenství Jednoho, stabilizovaného Ducha.  

            Pozorování tohoto běhu věcí mně čím dál více přibližovalo k přesvědčení, že něco velmi podstatného je tu špatně. Toto přesvědčení ve mně pak ještě výrazně zesílilo v okamžiku, kdy jsem si uvědomil že možná existuje i jistá, vcelku děsivá nepřímá úměra: čím více je, jaksi na sílu, Duch  předpokládán tam, kde ve skutečnosti není, tím méně zde působí. Konečným výsledkem hluchoslepého předpokládání intenzivní přítomnosti Ducha v  místech, která nevyvětral svou přítomností někdy již celou věčnost, by pak ale byla logicky reálná a úplná bezduchost. Tedy místo, kde si satanova banalita postupně zapouští další a další oddenky zbožně vyhlížejících žvanění o tom, že právě bezduchost je tím úplně nejlepším prostředkem, jakým může jakýkoli duchem chudý (rozumějme Duchem zcela opuštěný) subjekt  uspěšně lézt svému Stvořiteli do zadku.  

Ve svém hledání aktuální přítomnosti Ducha jsem se tedy z tohoto důvodu zaměřil na hledání prostoru, který se adekvátnímu duchovnímu vlezdoprdelismu už z  principu vyhýbal jako čert kříži. Postupoval jsem vylučovací metodou. Vyhnul jsem se zdem zaručeně strážných věží, neboť jsem včas pochopil, že tyto věže jsou na stráži ne před těmi, co se chtějí dostat zvenčí dovnitř, ale před těmi, kdož by to po triumfálním vstupu zkoušeli zevnitř ven. Opustil jsem síť moderně načesaných free, cool a crazy modliteben, kde se natřásali v  ukázněném rytmu, značkových křivácích a s  předpisově načesanými číry bývalí skalní anarchisté, nyní dočista přeštelovaní vzorcem Adekvátního duchovního myšlení do té míry, že zde nakonec pějí nekončící mainstreamové chvály na Krista Krále a Pána všech a všeho. Po zkušenostech předků jsem už ani špičkou palce u nohy nevkročil do družstva bodrých dialektických traktoristů, kteří za účelem konečného vítězství lidstva nad lidstvem opět testují rozorávání absolutně všech mezí, jaké jen rozorat lze. Nakonec jsem ale, snad dočasně, opustil i jinak kdysi vcelku nadějná společenství, ve kterých však postupné pronikání Adekvátního duchovního myšlení způsobuje postupně takovou idylu, že scénáře venezuelských seriálů jsou již proti ní akčním thrillerem.

Kudy ale teď? Zbyl mi snad na výběr už jen ateismus, tedy život, považující v nejlepším případě Ducha za cosi blíže neurčeného nad námi, osud, či tak něco? Nebo mne prostě jen zaslepuje pýcha? Nedozrál jsem snad k pochopení prostého faktu, že Ducha je prostě nutno usměrňovat, jinak může vést  na zcestí?

Byl jsem svým pátráním znaven. Naštěstí však ještě ne natolik, abych nebyl štond nakopnout internet. Jedna nula pro Ducha, který právě na tomto místě perlí. Posuďte sami. Nejdříve se svými Pašijemi jakoby vystupují z monitoru lidé plastičtí, jenž za doprovodu nepravděpodobné hudby doslovně velebí jití, nikoli  přešlapování Hospodinovo. Pookřívám. Oranžově dredatý týpek s několika dalšími jemu podobnými exoty zde prezentuje spolek pro pěstování kritického stupně randálu pod názvem Soulfly (tedy Let duše) aby s ním vyřval do uší přítomných proroctví, které jakoby Jan již do svého Zjevení nestačil dopsat. Je natolik přesvědčivé, že mu brak metalové podání nejenže neublíží, ale přímo sluší. Chce se mi tančit. Religiózně neprůchodná zpěvačka přirovnává cestu k Bohu k cestě krve úzkou tepnou (my God, my touriquet) a zve spasení do míst svého vlastního tesklivého stínu. K dovršení všeho kol a kol levituje stříbrnou páskou oslepený zpěv poutníka z ústředního autobusového nádraží v Brně: „Ať jsi, nebo nejsi, mluvím s  Tebou!“. Žádné stopy ničeho adekvátního, jen čirá výpověď. Jméno, ani identifikační číslo této církve však  ne a ne nikde vygůglit. Došlo mi, že hlavní motivací těchto, Bůh ví z jakých příspěvků přežívajících elementů, je de facto totéž hledání, které prožívám já sám.

Je nás tu online i offline zavěšených na sociálních sítích požehnaně a rozhodně nejsme nijak virtuální, vůle k reálnému setkávání a sdílení podrobností o stavu našich hledání je zde veliká. Jásám a chystám se zde začít cítit jako doma. S jistou dávkou rozčarování však přijímám následné zjištění, že sdílím svůj právě vyvolený způsob víry převážně s těmi, kdož  s  pojmem církev nechtějí mít  pranic společného. Jaký pak div že přeměna tohoto nebezpečně intenzivního duchovního kvasu na víno zbrusu nových vznešených halelujání a stachanovských úderek evangelizační práce v novém stylu nepřichází a nepřichází. To navzdory tomu, že je tento prostor myšlenkou Boha přímo těhotný. Docházím k názoru, že sem Duch patrně zavanul tak, jak chtěl, tak, jak mu zobák narostl. A navíc se zde kupodivu nenašel dosud žádný jeho umravňovatel. Postupem doby zjišťuji, že za oba tyto zmíněné dary lze Hospodinu s čistým svědomím jen děkovat!   

Jaké však tohle všechno má řešení? Jak Ducha pošťouchnout, aby případně zvážil svůj návrat i do míst, kde jeho přítomnost sice předpokládána, ale částečně, či vůbec nenaplněna skutkovou podstatou. Dal jsem tuto otázku kolovat mezi svými. Rozhostilo se mlčení převeliké. Jen jeden z kuřáků vypustil dým z levného cigárka a nakonec ve zcela jiné souvislosti pronesl moudro, že tento svět vůbec nevnímá, jako něco, co by se dalo řešit. Souhlasím s ním, neboť čtu spolu s mnoha jinými  v  tomto jeho tvrzení mezi řádky to nejdůležitější sdělení – že totiž tento svět je sakra živé jeviště na kterém lze odehrát svému Stvořiteli cosi opravdu Smysluplného. Natolik Smyluplného, že to k  boudám tohoto světa na řetěz neuvážeš, ani kdybys to ze samé obavy o osud  pořádku  Hospodinova  na Zemi znova přitloukl na kříž.