FEDERICO DÍAZ – VIZE BIOMORFNÍ ARCHITEKTURY (OUTSIDE ITSELF - INTERAKTIVNÍ INSTALACE SESTAVENÁ ROBOTY BEZ DOTEKU LIDSKÉ RUKY – OD KONCEPTU PO ZHMOTNĚNÍ)

PhDr. Vlasta Čiháková Noshiro /CZ/ - art historian, Gallery of Critics Prague

Jedná se o tzv. kolaterální projekt 54. ročníku Mezinárodního bienále současného umění v Benátkách – La Biennale di Venezia. Kurátorkou projektu je Alanna Weiss, zakladatelka P.S.1 Contemporary Art Center v New Yorku. Projekt Outside Itself  byl vybrán do kolaterální sekce bienále hlavní komisařkou Mezinárodní výstavy ILLUMInations, Bice Curiger.

Benátky / Arsenale Novissimo / Nappa 90

4. 6. – 30. 09. 2011

 

Federico Díaz je renomovaný umělec česko-argentinského původu, žijící a pracující v Praze, který vytvořil pro letošní 54. ročník bienále interaktivně se reprodukující, prostorovou instalaci, v hale 500 let starých, přístavních doků benátského Arsenale. Díaz naprogramoval na počítači, a s pomocí robotů vytváří objekt, který reaguje na proměny světla a stínu v místě instalace, vyrůstá a mění svou podobu tak, jako živý organismus. Instalace sestává z množství černých kuliček o velikosti pingpongového míčku, které slepují a vrství dva speciálně seřízení roboti na základě matematicky zpracovaného programu a analýzy infračerveného spektra světla do expozičně proměnné, tvarové kompozice. Objekt se utváří podle proměn světla ve stín, při stálém proudění mnoha návštěvníků na ploše, intenzívně osvětlované z projektorů. Každá kulička zastupuje jeden světelný foton. Optické senzory monitorují dopad světla na místo a pořizují záznam toku dat a informací o proměně světla na ploše pro řízení robotů. Údaje o intenzitě světla se liší podle toho, zda je noc nebo den, a také podle toho, kolik se v instalaci nachází návštěvníků, kteří se tu různě pohybují a jsou různě barevně oblečeni. Každý pohyb, každá barva jejich šatů, volených podle jejich psychického rozpoložení, různě absorbuje nebo odráží světlo. Instalace je pak plně závislá na jejich počtu, pohybu a reakcí na ploše. Kdyby žádný návštěvník nepřišel, objekt nevznikne. Senzory zůstanou hluché a roboti vyrobí jen čistou plochu, bez dynamických forem. Tento problém však nenastává. Instalaci denně navštěvuje v průměru asi 500 diváků, kteří se aktivně zapojují do tvorby svým vstupem na světelnou plochu. Tam je zaujme vlastní stín, který se objevuje jako záznam jejich pohybů v místě a reálném čase. Stíny návštěvníků pak vytvářejí mapu, která je denně vyhodnocovaná algoritmem, a tam, kde se stopy pohybu lidí protnou v bodech svých průsečíků, roboti začnou pracovat a stavět. Výsledkem je přidání jedné kuličky zhruba za každých 26 vteřin, přibude jich asi 2000 denně. Instalace bude růst a proměňovat se neustále během čtyřměsíčního trvání výstavy. Koncem září, kdy skončí, by mělo být zformováno do výsledné kompozice asi 250 000 kuliček. U příležitosti masově navštěvovaného 54. Bienále, s tematickým zadáním ILLUMInations, tedy doslova i metaforicky pojaté výstavy "Světla" a "Národů", diváci všech možných národností světa ovlivní konečnou podobu Díazova díla, a dodají mu nadnárodní význam.

 

Instalace Outside itself je novým vývojovým stupněm díla, které umělec vytvořil na konci roku 2010 pro MASS MoCA, Muzeum současného umění v Massachussets. Instalace nazvaná Geometric Death Frequency-141 je do jara 2012 vystavená na dvoře muzea a již dnes údajně odolává i tornádům. Je tvořena stejnými černými kuličkami jako v Benátkách, jež jsou pomocí robotů sestaveny do asymetrického tvaru vlny ve virtuálním, 15 metrů dlouhém a 6 metrů vysokém kontejnéru. Data použitá k vytvoření a umístění kuliček byla generována z optické analýzy digitální fotografie vchodové části muzea. Vzniklo trojrozměrné ztvárnění plošných dat a informací místa před muzeem, kde zvlněná konstrukce “vynáší” vrstvy kuliček až do druhého patra budovy. Joseph C. Thompson, ředitel MASS MoCA, označil Díaze trefně za „nekompromisního vynálezce tvaru“.

 

Díazův smysl pro originalitu zajistil interakcí projektu v Benátkách vizionářský význam. Díky reflexi prostředí a interakci s diváky představuje dílo nekonečně přizpůsobivý organismus a jakousi samostatnou komunitu. Instalace neustále reflektuje to, co se děje kolem. Roboti zase představují prodlouženou ruku našich smyslů, jež překračuje meze naší tělesnosti, stejně jako společnost dnes využívá nových technologií k simulaci a podněcování smyslových zkušeností, či k vytvoření nových informačních networků. Nová technologie počítá se schopností interkomunikace a dosažením toho, co tělo samo nedokáže - je schopna jít ve smyslu názvu díla „za sebe či mimo sebe sama“. Dává vznik nové formě živé a proměnlivé, biomorfní architektury, jež zrcadlí samoorganizační tok pohybu a chování lidí, v jejich momentálním rozpoložení. V informačním slova smyslu by v budoucnosti měla sloužit tvorbě nových forem života a nové sociální infrastruktuře.

 

Federico Díaz se zabývá interakcí a mezilidskou komunikací po dlouhou řadu let. Vyvinul mimořádné interaktivní projekty jako Generatrix, Mnemeg, Rezonance, Sakura, Sembion a další. Vystavoval je na mnoha mezinárodních výstavách a v institucích jako Institute of Contemporary Arts/ICA či Royal Institute of British Architects v Londýně, Algorithmic Revolution v ZKM Center for Art and Media v Karlsruhe,  Fondation Electricité de France v Paříži , Ars Electronica Festival v Linzi, na Mezinárodní muzejní noci v Mori Art Museu v Tokiu. Za jedno ze svých prvních vynikajících děl Generatrix obdržel zvláštní cenu Milano Europe, Futuro Presente 2001, a na Bienále ve Florencii v roce 2007 získal Premio Internazionale “Lorenzo il Magnifico” v kategorii nových médií za projekt Sakura (2005). Ve Spojených státech byla Díazova instalace ve veřejném prostoru poprvé prezentována pod názvem Ultra v roce 2008, v rámci výstavy MOMA/PS.1, Art Basel na Miami Beach. V loňském roce 2010 byl Federico Díaz vybrán, aby reprezentoval Českou republiku na EXPU v Šanghaji, kde vystavil LacrimAu, sensoricky monitorovaný objekt obří lidské slzy, pokrytý 24 karátovým zlatem, v interaktivní instalaci českého pavilonu. V současné době je tento objekt prezentován na festivalu Smetanovy výtvarné Litomyšle, v Novém kostele Církve bratrské, za účelem pomoci dětem a seniorům ze sociálně slabých minorit. Umělcovo krédo, vyjádřené v jeho Manifestu Nero zní – Umění je uměním jedině tehdy, není-li tvořeno lidskou rukou.

 

Vlasta Čiháková Noshiro, výtvarná kritička

 

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.