UMĚNÍ BEZ EGA

MA. Lewis Gesner - Mobius Centre Boston - performer /USA/

Než lidé začnou umělecky tvořit, musí splnit základní předpoklad: že mají druhým co říct, nebo přinejmenším že mají touhu vyslovit myšlenku svému Ego tak, že jí dají vnější tvar. Tato touha vytvořit dílo alespoň pro sebe, ukazuje k trhlině v samotném tvůrci, která odráží vztah k diváku/posluchači. Jedna část Ego je jako divák/posluchač, jiná část je motivována tvořit. Tato tvůrčí část si přeje umístit do světa určitý výtvor, který on postrádá, nebo prostě v něm není, ale měl by být. Protože všechny tyto výtvory, aby mohly být uskutečněny, musejí použít materiály tohoto světa, tvůrčí část Ega nepoužívá obvykle tyto aspekty světa rovnocenným způsobem.

Ego, jak nazývám tuto tvořící část, vkládá sebe sama do věcí a skrze ně vstupuje do světa. Když o tom začneme uvažovat, vypadá to, že je třeba, aby ego nedbalo individuality materiálů a vůbec hmotného světa, takže Ego je jediný, kdo ovládá a určuje. Toto by mohlo být platné a praktické východisko pro tvoření, bez rušivých vlivů a kompromisů. Avšak ono pomíjí mnoho možností, které se objevují, když tvůrčí umělci myslí na materiály jako entity, rovnocenné v motivacích k pravidlům vlastním Egu.

Ač se může zdát, že materiály a fyzický svět postrádají tvořivé ohnisko, které má lidský organizátor, často vnímáme juxtapozice a kontrasty, které vytváří svět sám, a které můžeme chápat stejně jako konvergující aspekty uměleckého díla. Když nastane taková událost, můžeme žasnout nad možností takových dějů v galerii nebo koncertní síni, a také žasnout, že lidský podněcovatel usnadnil setkání materiálu, podmínek a fyzického světa, aby mohlo vzniknout určité dílo, které má větší vztah k přirozenosti věcí, než dílo umělce naplněného svým Egem, jež přirozenost karikuje.

Prvním krokem směrem k umění, které rozpoznává svůj materiál jako entitu, která je jemu rovná, je poznat a modifikovat roli umělcova Ega v tvůrčím procesu. Když umělec nutí materiál, aby se ohýbal pode jeho vůle, pak opomíjí touhu a potřebu materiálů, naplnit své vlastní nejlepší zájmy, své osudy. Může se zdát podivné, když tvrdíme, že materiály mají své vlastní cíle. Ale jsou to pouze naše předsudky, co způsobuje tento pocit. Pokud stanovujeme kritéria jako “živý, inteligentní” a podobně, pak to je velice omezující pro pochopení, jak se materiály mohou manifestovat v umění. Pokud je však uznáme jako entity, pak je zahrneme do širší skupiny než jsou pouze “nástroje” nebo “umělecké materiály” v konvenčním smyslu. A naše paleta materiálů se okamžitě téměř nekonečně rozšíří.

A když si uvědomíme okolnosti jejich přítomnosti jakožto “entit” bez těla, a fyzikální veličiny, které řídí svět jako “entity” bez těla, vytvoříme také bezprostředně spolupracující situaci, tak, že máme věc, prostředí a způsob, jakým se chová na stejné úrovni jako sám umělec. Ten, když je rozpoznává jako jsoucí, může na nich participovat v obecném vztahu. Umělcovo Ego se stává částí skupiny, v níž individua mají své vlastní potřeby, touhy a schopnosti, všechny mají svoj vlastní podobu Ega. Ale, Ego založené na materiálu, má co do činění s první přirozeností, a to je to nejlepší, co může dělat.

Tato přímá forma Ega, pokud se uskutečňuje v obecném vztahu s materiály, okolnostmi a fyzikálními veličinami, se stává jednotlivou motivací částí. Umělcovo Ego, které rozpoznává všechny věci jako bytí, se stává přirozenou částí kolektivu, stává se méně sebou samým, a více tím, co může přispívat, co ustavuje svojí vlastní sílu. Když se toto děje, Ego je slovo, které již není třeba používat. Děje se něco jiného; sdílené autorství.

Dovolte mi uvést příklad toho, co míním sdíleným autorstvím. Dejme tomu, že venku je zima a všude kolem je sníh. My jako umělci ve své nejlepší roli, snad jako organizátoři, poznáme nejprve sníh jako entitu. Má své chování a je formou s určitými tendencemi. Je určitým způsobem tam, kde je, ve svém prostředí. Dejme tomu, že galerie nebo jiné výstavní místo pořádá výstavu. Místnost je teplá. Dejme tomu, že to jsou okolnosti entity, prostoru. A teď umělec uvede do toho prostoru sníh. Mimo prostředí svého vzniku si sníh bude přát chovat se určitým způsobem; v teplé galerii se sníh rozpustí, změní se ve vodu. Entita výstavního prostoru, jeho teplota, působí na sníh, ten to podnítí, aby spolupracoval – přirozeně roztaje. Řekněme, že venku fouká vítr. Umělec rozpozná tuto entitu a pozve ji do výstavního prostoru tak, že otevře dveře a umožní větru, aby vstoupil. Možná sníh, který je umístěný blízko dveří, bude cítit ten vítr, možná je studený, a tak sníh u dveří bude táto pomaleji než sníh dejme tomu u topení v jiné části galerie, kde také sníh byl umístěn.

Máme zde složené uspořádání; dva sněhy, jeden je v interakci se studeným vzduchem, druhý se zdrojem tepla – jako dvě části věcí, v kontrastu umístěné umělcem, vytvořené přírodou a vlivy prostředí. Přidejme další prvek. Navrhuji, pár listů papíru. Vítr jimi pohybuje prostorem, pak se položí a zůstanou bez hnutí, jiné pokračují v pohybu, jak je žene vítr, jak závisejí na jeho síle ve svých dramatických gestech. A sníh taje v teplých částech místnosti, list papíru uvízne v louži, která vznikla z tajícího sněhu. Putování papíru v síle větru se náhle zastavilo ve vodě. To se stalo s jiným kusem papíru. Takto, s materiálem a silami, které jsou zahrnuty do výstavy tak, jak ony samy mají tendenci, umělec facilituje kolektivní performanci, v níž všichni jsou stejně autory.

Takovým způsobem můžeme k sobě seskupit mnoho věcí, některé aktivněji, jiné méně, s větším nebo menším kontrastem. Mnoho věcí bude reagovat a seskupovat se způsoby, v kterých nebude přítomno spoutání formulacemi jednoho člověka a jeho Ega. To pochopitelně vyžaduje odlišná očekávání a vnímání publika této události, kterou má vnímat jako totální kompozici. Publikum bude pravděpodobně očekávat ego-istický výraz umělce, který bude nutit vybrané věci, aby se projevovaly způsoby, které jsou pro ně nepřirozené (materiály, okolnosti atd.). Aby publikum vnímalo takovou událost jako tvoření, na kterém spolupracuje, musí učinit posun a potlačit své přijímající Ego a být součástí skupiny – která vidí, podílí se, vnímá bez předsudků fyzikální realitu přítomného objektu. Musí jej vnímat přímo jako přirozenou kompozici, aniž by zaměřovali nevyváženě ohnisko na jeden prvek, kterým je člověk. A nadto, všechny zúčastněné entity působí v tomto díle jako “umělci”. Pak ovšem nelze posuzovat kvalitu takového díla, neboť všichni tam působí dokonale, tak jak dokonale dělají to, co jim diktuje jejich přirozenost.

V tomto smyslu každé společné kreslení je dokonalou kompozicí. Je při tom aktivováno vše, čeho je třeba, nezůstane nic, co by nebylo zužitkováno, vše v přirozeném spojení. Je to pro mě velké bohatství představit si, že bychom došli k takovému spolupracujícímu myšlení o našem světě a že by i každý jednotlivý umělec potlačil svůj povýšený pocit, který přináší sobectví a jehož odměnou je pýcha, někdy respekt a grandiozita jednotlivého autorství. Ale, myslím si, že svět byl vždy otevřen spolupracujícím dobrodružstvím. Vývoj lidského umění vždy požadoval, abychom rozvíjeli lidský charakter a abychom přispívali k lidskému dědictví. Ale je jistě pravda, že neexistujeme sami. Jsou zde také jiné věci, jiné objekty, fakta a řád věcí. Jsou zde jiné síly, jiné okolnosti, odlišné od lidských jedinců, kteří jsou posedlí tendencí k pionýrství, k bojování proti prvkům, k bojování proti silám, aby porazili – přirozenost.

Lidé mají různá Ega, pro každého jedinečná. Neexistuje ekvivalent Ega v jiných věcech. Avšak Ego získává svoje místo a pevnost v smyslu a motivaci , které vznikají ve vzájemné spolupráci a závislosti, tím, jak věci kolem jsou, jak se mění, jak působí na Ego.. A konvergence věcí kolem je důvodem, proč jsem tak rád jejich součástí.

 MA. Lewis Gesner - Mobius Centre Boston - performer /USA/

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.