ZACHOVAT SILNOU SPIRITUÁLNÍ TRADICI MIMO DOMOV

Prof. PhD. Liviu Marinescu - California State University /USA/

Být rumunsko-americkým skladatelem komorní a symfonické hudby na začátku 21. století je v mnoha ohledech nesmírně osvobodivá zkušenost; stěží si může současný hudebník představit lepší. Komponování a hraní “nové hudby” přináší ohromné uspokojení, obnáší ale také určitá rizika. Mnoho kritiků a historiků hudby , zejména ve Spojených státech, tvrdí, že poslední generace skladatelů si počínaly příliš svobodně ztratily kontakt se svými posluchači.

Na druhé straně spektra stojí několik jiných teoretiků, kteří podporovali evropskou avantgardu s předsvědčením, že každá nová éra a každé nové dílo by se měly pokoušet dobýt nová území, a to za hranicemi očekávání nových akustických kvalit, která má daná společnost. V podstatě tato teorie zosobňuje samu základnu Západu, kterou je koncept neustálého pokroku. Tyto krajní názory vnímáme dnes zřetelně, když cestujeme přes Atlantický oceán; ten jakoby vytvářel větší trhlinu než kdykoli dříve. Já si myslím, že , jako u většiny takových konfliktních témat, pravda je někde… uprostřed.

Rumunsko má v široké rodině východoevropských kultur, jedinečnou totožnost. Na jednu stranu latinské kořeny našeho jazyka nás spojují se Západem, zejména s Francií a Itálií. Na druhou stranu po staletí určovala naši spiritualitu a náboženskou tradici Pravoslavná církev. A dále hrál významnou roli kulturní předěl, který zapříčinila divukrásná krajina Karpat uprostřed země: na jedné straně Transylvánie hostí už od 12. století saské osídlence, na druhé straně jižní provincie Valašsko je vystavena již po staletí silným balkánským vlivům řeckého a tureckého původu.

A aby věc byla ještě komplikovanější (v oblasti soudobé hudby), řada vizionářských skladatelů 20. století, kteří se narodili na území dnešního Rumunska, nebyli Rumuni: Béla Bartók, György Ligeti, György Kurtág a Peter Eötvös jsou Maďaři, Iannis Xenakis byl Řek.

Počátky rumunské moderní hudby nemůžeme oddělit od života a díla George Enescu (1881 - 1955). Pablo Casals jednou poznamenal, že Enescu “byl největším hudebním zjevem do Mozarta”. Yeuhid Menuhin, jeho nejvýznamnější žák na housle, poznamenal, že “Enescu byl muž s encyklopedickou myslí. Nikdy nezapomněl cokoli co za svůj život slyšel, četl nebo viděl a byl schopen si okamžitě vybavit a zahrát vroucím způsobem jakékoli dílo Bachovo, Wagnerovo nebo Bartókovo”. Ač jeho život skladatele, houslisty, dirigenta, pedagoga a klavíristy byl velice plodný, bývá spojován hlavně se svojí Rumunskou rapsodií č.1, krátkou orchestrální skladbou, kterou zkomponoval ve 20 letech a která se stala oblíbeným a populárním dílem na koncertních pódiích po více než sto let.

Enescu se narodil v roce 1881, v sedmi letech byl přijat na Vídeňskou konzervatoř, v jedenácti letech ji s vyznamenáním absolvoval. Nedlouho potom pokračoval ve studiu na Pařížské konzervatoři, kde studoval hru na housle a kompozici společně s Massenetem a Fauré. I když jeho kompoziční a interpretační aktivity byly soustředěny do Paříže, často se vracel do Rumunska, kde s přestávkami žil až do svého skonu ve věku 74 let. Za svůj pestrý a mnohostranný život interpreta, dirigenta a skladatele zkomponoval tři symfonie, orchestrální suity, smyčcové kvartety, houslové sonáty, klavírní sonáty a suity a množství dalších drobných děl pro různá komorní obsazení. Svoji ohromující, leč málo hranou, operu “Oidipus” tvořil deset let, premiéry v Paříži se dočkala v roce 1936.

Enescův hudební jazyk kombinuje vlivy pozdního německého romantismu, francouzského impresionismu a východoevropské lidové písně. Je výrazně kontrapunktický, plný extrémně pohyblivých rytmů a částečně inovativní v oblasti modality a heterofonického způsobu kompozice.

Navzdory tragédiím, jakými byla světová válka ve 40. letech a brutální sovětský útlak v 50. letech, rozvíjeli skladatelé jako Mihail Jora (1891-1971), Paul Constantinescu (1909-1963) nebo Constantin Silvestri (1913-1969) po Enescovi rumunskou hudbu, ač tvořili často v nepříznivých kulturních a politických poměrech. Hned po druhé světové válce se objevila skupina avantgardních rumunských skladatelů, soustředěná kolem bukurešťské konzervatoře, a získala od začátku 60. let mezinárodní věhlas. Mezi nimi Stefan Niculescu (1927-2008), Tiberiu Olah (1928-2002), Anatol Vieru (1926-1998), a Aurel Stroe (narozen 1932)vytvořili otevřené hudební prostředí, které hledělo směrem k budoucnosti a které bylo v souladu s vizionářskými myšlenkami kompozičními technikami, jež byly vytvářeny na druhé straně železné opony. Po nich se objevila nová generace velmi tvořivých a originálních hudebníků. Nejdůležitějšími a vůdčími osobnostmi mezi nimi jsou Liviu Danceanu, Octavian Nemescu, a o něco mladší Dan Dediu.

Někteří skladatelé emigrovali do Francie, Německa nebo Spojených států amerických, kde pokračovali ve výuce na prestižních universitách a komponovali akustickou neb o elektroakustickou hudbu. Tento stručný přehled nejdůležitějších rumunských skladatelů 20. století nás přivádí do současné společnosti a na začátek nové vzrušující epochy.

Podstupuji riziko, že budu příliš zjednodušovat, ale vidím, že se v širokém spektru estetických orientací v dnešní Evropě a Spojených států vynořilo několik významných směrů. Tyto myšlenky a umělecké směry vedly ke skladatelům, kteří bývají označování jako post-moderní, neo-romantičtí, minimalističtí, spektrální, nebo prostě něco mezi konzervativními a avantgardními. Tak to bylo vždycky.

Mnozí z těchto skladatelů, často učitelů na různých universitách, vytvořilo skupiny nebo myšlenkové školy, které zase vyprovokovaly jiné skupiny buď k sympatiím, nebo k reakci. Dnes neo-romantici (většina Američanů) se rozhodli vrátit k postupům 19. století, jako je tonalita a rozvíjení motivů, aby získali zpět zmatené posluchače. Postmodernisté z obou světadílů rozvinuli vše-zahrnující přístup k hudbě, v němž jsou přijatelné všechny hudební prvky, bez ohledu na svůj původ.

Postmoderna vlastně není období nebo styl, ale spíš postoj k hudebním zdrojům a postupům , které na první pohled se mohou jevit jako neslučitelné. Ve Spojených státech jsou nyní na chvíli “velkou novinkou” minimalisté. A konečně “spektrální škola”, která bývá spojována se jmény jako Gérard Grisey a Tristan Murail ve Francii, nebo Horatiu Radulescu a Iancu Dumitrescu v Rumunsku, se pokoušela postihnout podstatu zvuku a jeho spektra tak, že zkoumala elektronickou hudbu, nebo tak, že přijímala organičtější, většinou archetypální pohled na hudbu. Do určité míry i hudba Itala Giacinto Scelsi vykazuje podobné rysy. A konečně je zde hudba první poválečné generace sonických dobrodruhů, jako např. Pierre Boulez nebo Elliott Carter, kteří se během doby v ničem podstatném nezměnili.

Uvědomuji si, že tento stručný úvod do situace v současné evropské a americké komorní a symfonické hudbě se může zdát poněkud povrchní. Jeho cílem však je vytvořit zde vnímavé prostředí pro diskusi o mém vlastním skladatelském hledání a nacházení.

Jako mnoho skladatelů mé generace, byl jsem velmi ovlivněn skladateli jako Ives, Ligeti, Lutoslawski, Messiaen, Xenakis, a to nejprve prostřednictvím mých učitelů v Rumunsku a ve Spojených státech, později díky mé postupně rostoucí zkušenosti dychtivého návštěvníka koncertů a milovníka poslechu hudby. Tyto vlivy sahají až do pozdních 80. let, kdy jsem studoval kompozici v Bukureští a snažil jsem se vyvinout svůj osobní hudební jazyk. Později jsem objevil hudbu Franco Donatoniho and Thomase Adese a některých dalších skladatelů. Nu a teď je tu budoucnost.

Většina mých děl z poslední doby se snaží chopit těchto problému a hledá současný hudební jazyk, který by ani nebyl popřením hudební minulosti, ani jejím nekonečným opakováním. V posledních několika letech se snažím přemostit propast mezi skladateli a posluchači; píši hudbu, která podněcuje lidskou mysl a mluví k lidským srdcím. Možná je tento hudební jazyk odrazem naší současné kultury, v které ani akademici ani posluchači se svými specifickými potřebami a očekáváními nemohou vnucovat našemu hudebnímu slovníku nějaká omezení. Po pravdě řečeno, od té doby, co nahrávky a další podobná média mohou během vteřiny “cestovat”po celém světě, zmizel koncept skladatele, který je zcela spojen se svým místním publikem.

Tento zmatek mě chvíli trápil, hlavně jakožto emigranta v zemi emigrantů. Kde jsou dnes kořeny mne jako skladatele? Na jaké estetické základně stojím?

Když jsem v roce 1994 odešel z Rumunska do Spojených států, tyto otázky se mi v klíčových okamžicích mého života vracely. Nebylo lehké hledat odpovědi na ně, tím spíš, že jsem se každých pár let stěhoval do jiného města a na jinou universitu, učil se u nových učitelů a sám vyučoval v nových prostředích, a skutečně jsem vnímal nové kulturní a zeměpisné klima. Myslím, že dnes vím lépe než kdykoli předtím, proč moje hudba má stále rumunský zvuk, ač žiji už tak dlouho v zahraničí. Jsou to přinejmenším tyto důvody:
Mé skladby zachovaly subtilním způsobem uměleckou a hudební spiritualitu Výchovní Evropy obecně, a lidové tradice písní a tanců, které uchovával po staletí ústní tradicí rumunský venkov. Ovšem, nikdy jsem nepřistupoval k tomuto světu povrchně, tak, že bych psal smutné písně a šťastné tance. Esence této tradice je přítomná na mnohem hlubší rovině, v klidné reflexi a kontemplaci, které jsou často přítomny v mých skladbách, a také ve vitalitě rytmu, kterého užívám ve svých skladbách jako např. Komorní koncert (1993) nebo Sonáta quodlibet (1996).
Mnoho mých skladeb užívá hudební řeči, která je založena na archetypech. Ať už tato strategie byla zaměřena na partikulární interval, skupinu stupňů s jasnou osou, nebo na série harmonických tónů, je vždy přítomna počínaje mými ranými díly, jako je Smyčcový kvartet č.1 z roku 1990, nebo naposledy v třech orchestrálních dílech, která jsem dokončil v dubnu tohoto roku: Okamžitý, Přeměna a Ohnisko. Spojení mezi archetypy a moderním uměním zkoumal také ve velké míře rumunský sochař Constatin Brancusi (1876 -1957).
Dalším rysem, který má svůj původ v rumunských kořenech, je můj zájem o nejednoznačnou a abstraktní povahu hudby. Vždycky jsem dával přednost sugesci, jasnosti a srozumitelnosti a naopak jsem se vyhýbal předvídatelným výpovědím a standardním formám. Myslím si, že tato dimenze m á svůj původ v prostředí, kde jsem vyrůstal: kultura, která se nachází na hranici Evropy, kde pragmatický Západ může zahlédnout reflektivní a exotický svět Středního Východu.


Pokud by někdo analyzoval mé dílo a hledal přitom vlastnosti a postupy, o kterých jsem teď mluvil, měl by dojít k závěru. Jsem rumunský skladatel žijící ve Spojených státech, nebo americký skladatel se silnými rumunskými kořeny? Myslím, že znám odpověď, ale přece jenom nejsem ten, kdo by ji mohl objektivně dát. Můj cíl jakožto skladatele byl, psát poctivě a beze strachu. Věřím, že se mi to většinou podařilo.

Tato krátká analýza mé hudební řeči a některé rozhovory o ní by mohly vést k závěru, že podstatou mého skladatelského úsilí v poslední době je pouze uchovávání silné spirituální dimenze, která je organicky spjatá s rumunskou kulturou. Nicméně já jsem se v mnoha ohledech stal pragmatickým skladatelem. To je něco, co jsem se naučil během svého života ve Spojených státech, v prostředí, kde současný skladatel nemůže přežít, aniž by znal a používal technologie. Na druhou stranu, vždycky jsem usiloval o to, aby moje hudba působila sugestivně, ne aby podávala vysvětlení. Aby se ptala a už nedávala odpovědi. Doufám, že se mi podařilo uchovat své kořeny, navzdory veliké zeměpisné a kulturní vzdálenosti mezi Los Angeles a mým domovem v Bukurešti, v Rumunsku.

 Prf. PhD. Liviu Marinescu /USA/

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.