DUŠE V HMATU

Doc. Hana Babyrádová Stehlíková, Masarykova univerzita Brno

Duše v hmatu

Doc. Hana Babyrádová Stehlíková, Masarykova univerzita Brno

 

To, co potřebujeme, je jednotící princip, atraktor. Základem je živé spojení s posvátným. Nemyslím si, že se k archaismu můžeme vrátit prostě tím, že se obrátíme čelem vzad. V archeologii poznání musíme dojít až k bodu, kdy pochopíme esenci minulých událostí, a pak musíme dát starým hodnotám moderní podobu. (Araham, 2008, s. 152)[1]

  1. Taktilní zkušenost

V souvislosti s výtvarným uměním stále častěji slýcháme pojmy jako jsou vizualita, vizuální komunikace, vizuální ikony a znaky atd. Doba, ve které žijeme, je skutečně vizualitou doslova postižena. Pokud bychom jen spočetli obrazy, které například za jediný den shlédneme nyní v roce 2013 a srovnali je s počtem obrazů shlédnutých v jednom dni před deseti lety, dospěli bychom patrně k pozoruhodnému rozdílu. Frekvence střídajících se vizuálních objektů před našima očima roste téměř geometrickou řadou. Přesně dle mc luhanovských předpovědí se tak pomalu zbavujeme způsobilosti vnímat jinými smysly než zrakem, nevizuální percepce podléhá vleklé atrofii. Osvícení protagonisté umění i výchovy na tuto situaci reagují tak, že mobilizují své síly k motivaci nevizuálních cest k vnímání a prožívání světa. Jednou z nejarchetypálnějších zkušeností „spolubytí“ smyslů je „taktilní zkušenost“.

Taktilní neboli haptická zkušenost je definována jako „dotyková čivost“, tedy jako schopnost vnímat prostřednictvím receptorů uložených v kůži aktivovaných tlakem předměty kolem sebe. Pro výtvarnou činnost je důležité, že se taktilní zkušenost propojuje se zkušeností zrakovou a toto propojení je výchozím bodem kreativního zacházení s materiálem. Kombinace zrakového a hmatového vnímání je základem četných klasických výtvarných činností, při nichž je zpracováván beztvarý materiál (materia prima – hlína, papír, kámen, grafická deska, kov atd…). Zatímco v minulosti – vezmeme-li v úvahu klasické umění až do počátků moderního umění rodícího se na konci 19. století - byly postupy při zpracovávání materiálu dané jistou metodologií vyučovanou v řemeslné přípravě studentů uměleckých škol, později avantgardní umělci otevřeli brány svázaných řemeslných pravidel a nastala doba experimentování s materiálem. U některých modernistických směrů (dadaismus, surrealismus a dalších) se začala haptická zkušenost silně propojovat se zkušeností interoreceptivní (vnitřní synkretické smyslové čití) a dále s vizualitou. Při vnímání uměleckých děl se počítalo s tím, že i vizuální vjemy experimentálních objektů budou automaticky vyvolávat nevizuální percepční prožitky navázané na celé řetězce vzpomínek a vztahů. Synkretismus ve vnímání a tvoření se stal prostředkem rozšířené aktivní imaginace. Taktilní stimulace zraku, sluchu, čichu byla předmětem zájmu umělců.[2] Moderní člověk obklopený řadou technicky dokonalých produktů a uměle vytvořenou krajinou jakoby postrádal onu dávnou příležitost zmocňovat se „beztvarého“ a zakoušet první doteky primárního materiálu. V době zrodu akčního umění vznikají pak dokonce díla prezentující surovou hmotu – nezpracovaný materiál v instalacích (Anish Kapoor) a dále i environmentální akce umělců, které spočívají pouze v „symbolickém obydlování zmizelého“ a v dokumentaci „nově zpustlých míst“ jak je uvedeno v následující citaci: Tzv. nové pouště se objevují v místech ovlivněných minulostí a také hromadnou přítomností lidí: ovšem ukázalo se, že vznikají spontánně bez lidského úsilí. Nacházejí se obvykle v opuštěných průmyslových nebo důlních oblastech. Dalšími typickými případy jsou území patřící železnicím, vlastně jde o majetky s nejasnou vlastnickou strukturou nebo bez konkrétního hospodaření v krajině.

 (Zemková, s. 181, 2011).[3]

 

  1. Smyslový obraz duše a „krajiny duše“

Konjunkce duše a smyslů – toto téma provází výtvarné umění už od pravěku. Jakkoliv se může zdát, že hmatová zkušenost jde pouze po povrchu kůže těla i „kůže materiálu“ a že například socha je finalizována prostřednictvím zraku, sehrává právě i hmat ve vizuálních uměních důležitou roli. 

Jak jsem již naznačila výše, mne osobně ve vlastní tvorbě i v pedagogické práci se studenty zajímal vždy právě takový způsob „zobrazování duše krajiny“, ve kterém by hmat hrál výraznou roli. Od roku 1990 jsem na různých místech Evropy vytvářela „haptické obrazy“ , které vznikaly jako určitá „inverze malby“.  Obracela jsem plátna „lícem k zemi“ a tlakem a třením jsem vytvářela plochy, které ačkoliv vznikaly původně bez zrakové kontroly, byly následně se zapojením vidění a vnitřní imaginace dotvářeny v ateliéru a posléze vystaveny a nabídnuty divákům k vizuálnímu vnímání. V některých případech jsem tyto obrazy dělala ve spolupráci se skupinami dětí a studentů. Tehdy šlo mimo snímání povrchu zemských pigmentů také o akce, které přitom vznikaly. Účastníci například plátna rolovali, vláčeli je krajinou nebo si s nimi i jinak hráli. Pracovali jsme na základě probuzení společných smyslů („sensorium commune“).

Hmatová zkušenost se stala pro moji uměleckou i pedagogickou činnost postupem času dominantní, ale nechtěla jsem, abychom ji používali pouze k povrchním experimentům bez navazujících ideových obsahů.

Hmat nejlépe zprostředkovává subjekt-objektový vztah.  Objektem je zde míněna především kolektivní duše krajiny – subjektem pak individuální duše každého z nás. Dovolila bych dokonce rozšířit známé přísloví „oko – okno do duše“ na „dotek – ztvárnění duše“. Ačkoliv například už Aristoteles – autor známého spisu „O duši“ tvrdí, že duše je substance přebývající za života člověka v těle, ze kterého po smrti vystupuje, a po smrti těla se pohybuje  mimo tělesnou schránku. Přece jen je to tělo, které se všemi smysly je tedy jakýmsi domem duše. Aristoteles ilustruje případ spojení dvou duší na příkladu přebývání jedné duše ve dvou tělech následujícím výrokem: Přítel, to je jedna duše přebývající ve dvou tělech.

Nejenom v řecké filozofii, ale i ve starých slovanských kultech a dalších mnoha náboženstvích je substance duše spojována s dechem. To, co je živé – má duši a dýchá. Běžně je užíván také obrat – „vdechnout něčemu duši“, což znamená oživit mrtvé. V souvislosti s mými vlastními umělecko-pedagogickými projekty jsem následně až po vytvoření některých haptických obrazů představujících duše různých krajin přemýšlela při četbě o pojetí duše u starých Slovanů, Řeků nebo i Hebrejců – tázala jsem se, jak tedy tyto moje hmatově, z prachu vytvořené obrazy souvisejí s oním ztotožněním duše s dechem. Jde zde patrně o nevědomou a nepřímou souvislost – nehmotnost duše je dle mého pojetí možno znázornit právě skrze prach. Jemné odstíny prachu, který tvoří základ barevných pigmentů země, vizualizují představu vzduchu, dechu – případně vůně. Při pohledu na obraz vytvořený z těchto jemných odstínů je možno si v imaginaci vyvolat také představu nehmotné duše, a to jak té „lidské“ tak i „duše země“. Jde tedy o to, že pouze povrchně můžeme zemi, zeminu, kraj atd. považovat za neživou. Obraz vytvářený přímo na zemi totiž animuje celou substanci země. Při dokreslování otisku sejmutého z povrchu hlíny nebo skály pak často vznikají tvary podobné živým bytostem, které však nejsou pojednány figurativně.

Tyto postavy jakoby vystupovaly z podzemí – podsvětí, což představuje také v mnohých mytologiích opakovaný příběh spojený s vírou, že duše v prostoru podsvětí trvale přežívají a příležitostně se vracejí k životu vstupováním do nově zrozených těl. Tento výklad existence spojení mezi zemí a dušemi by pak vysvětloval vznik haptického obrazu jako znázornění hranice mezi dvěma světy – světem živých bytostí s dušemi v tělech a podsvětím s dušemi bez těl. Tak tedy tvary, které mi vznikají  bezděčně, takřka pod rukama při vytváření haptických obrazů, bychom mohli vnímat jako stíny v platónské jeskyni.

Haptické obrazy se tak pro mne stávají příležitostí symbolicky zakoušet ztracenou jednotu duše a těla, každý obraz je určitým fenoménem, odkazujícím na tuto jednotu. To, co se filozofové pojmově pokoušeli a pokoušejí vysvětlit (vztah duše a hmoty), to je najednou v obraze přítomno, obraz „hovoří“ v symbolech a nepotřebuje žádné komentáře.

  1. Hranice a neohraničenost

Plátno, na něž otiskuji zemní pigmenty, je pro mne styčnou plochou, na které se objevuje vše jakoby naráz – substance hmoty země a dále pak i živly, které tuto substanci samovolně prostupují a nechávají na ní stopy. Zatímco zrakové vnímání je velmi složité, hmat a také čich jsou založeny na jednodušších senzorech. Hmatové senzory přímo souvisejí s naším tělem. To, co mne na vytváření haptických obrazů skutečně zaujalo, je to, že mají původ v této přímé tělesnosti, ale následně jsou vnímány zrakem. Předpokládám však, že jejich zrakové vnímání je spojeno znovu s vyvoláním počitků haptických.

 

 

  1. Ruka a duše

Duše – Psyché je v umění často antropomorfizována – a ačkoliv je považována za něco nehmotného, je často zosobňována prostřednictvím krásné ženské postavy, která svým zjevem probouzí bohatou všesmyslovou imaginaci. Ženské tělo na obraze – to znamená často, když opomineme zdánlivou nedotknutelnost duše, také hmatovou taktilní představivost. Pokud je tato hmatová představivost probouzena obrazem ženského těla, jsou tyto představy propojeny s erotikou. Eros ve spojení smyslovosti však neznamená skutečné dotýkání – často jde naopak o vystupňovanou nedostupnost a nedoknutelnost, kterou provází propojení Eróta s duchovními prožitky.

Hmat jako silný smyslový receptor však v souvislosti s evokací Psyché může být zapojen ještě jinak – a to bez obrazu, pouze skrze materiál. Známé je například přísloví „vdechnout materiálu duši“ – „ztvárnit beztvarou hmotu“ – „vtisknout jí myšlenku“.

To lze velmi dobře ilustrovat na bazálních hmatových etudách při práci na haptických obrazech a také při přímé práci s hlínou jako s modelovacím materiálem.

 

 

  1. Haptická malba

Obraz je většinou určen k vnímání zrakem. Malbu jako základní obor výtvarného vyjádření řadíme mezi vizuální umění. Přesto nacházíme ve spisech teoretiků umění a především ve výpovědích umělců informace o tom, že k obrazu je možno navázat hmatový vztah. Umělci vypovídají navíc v některých případech o tom, že to, co je vedlo k namalování obrazu, nebyl pouze zrak, ale také hmat, a to i v případech, kdy jsou obrazy malovány štětcem.

Haptická malba je pro mne důležitým prostředkem vyjádření spojení mých duševních hnutí s prostředím, ve kterém se pohybuji. Patrně nejsilnějším zážitkem je pro mne to, že takto navazuji vztah k novým krajinám, do kterých se dostávám při svých cestách. Hmatová vizualizace substance krajiny a také mých prožitků a duševních pochodů zachycená na haptických obrazech je tímto symbolizována a nabídnuta k tichému čtení jiným duším putujícím dalšími neznámými krajinami.

 

V Brně 30.3.2013

 

 

 

 



[1] Abraham, R., McKenna, T., Sheldrake, R.: Trialogy na hranicích Západu. DharmaGaia, Praha 2008, ISBN 978-80-86685-09-0

[2]Jan Švankmajer: Hmat a imaginace : úvod do taktilního umění : taktilní experimentace 1974-1983 (1994)

 

[3] Zemková, M.: New Wildernes. In: Gibas,P., Pauknerová,K., Stella, M. et all.: Non-Humans in Social Science: Animals, Spaces, Things. Pavel Mervart 2011, ISBN 978-80-7465-010-9

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.