SLEZSKÉ RUDOLTICE, KOUTY NAD DESNOU, TŘEBOVICE: SVĚTLA A STÍNY MECENÁŠŮ MORAVSKO-SLEZSKÉHO POMEZÍ / KOUTY NAD DESNOU, SLEZSKÉ RUDOLTICE AND TŘEBOVICE - THE LIGHTS AND SHADOWS OF PATRONS OF THE MORAVIAN - SILESIAN BORDER

PhDr. Marek Pavka PhD /CZ/ - art historian, political scientist, reporter of Czech Television

Prvním mecenášem, kterého bych chtěl popsat, je hrabě Albert Josef Hodic. Ten se narodil v roce 1706 na rodovém zámku ve Slezských Rudolticích. V mládí absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, při které se seznámil s těmi nejčelnějšími evropskými dvory. To ho pravděpodobně později inspirovalo k velkolepému stylu života ve Slezských Rudolticích.

V roce 1734 se oženil s markraběnkou Žofií z Bayreuthu. Díky svému nákladnému způsobu životu s ní byl nějakou dobu na útěku před věřiteli, až se v roce 1736 stává komořím císaře Karl VI.. V této funkci byl pověřen organizováním dvorních slavností, které byly díky tomu, že císař strávil mládí na Iberském poloostrově, ovlivněny tamní pompou.

V roce 1741 se Hodic vrací na rodový zámek ve Slezských Rudolticích, kde provedl radikální úpravy. Zřídil v něm divadlo a taneční sál, přičemž mezi jednotlivými místnostmi zámku vedly tajné chodby, takže hrabě se mohl nečekaně objevovat v různých částech sídla. Obdobně transformoval zahrady. Ty byly vyzdobeny sochami antických hrdinů, průplavem s gondolami, indickými pagodami, jeskyní druidů, gotickými ruinami a byzantskou kaplí. V městečku liliputů se pohybovaly děti jeho poddaných v náležitých kostýmech. Obdobně stylizované byly i hospodářské budovy panství, kdy kravín se podobal antickému chrámu a dobytek pil z mramoru. Po manželčině smrti rozšířil zámek o funkční harém a chrám, kde vystupoval jako velekněz.

Udržoval kontakty po celé Evropě a dvakrát zámek navštívil pruský král Fridrich II., který jím byl tak nadšen, že o něm složil dvě básně. Při jedné z návštěv král a hrabě hráli šachy na obří šachovnici v zahradě, kde jednotlivé figurky představovali Hodicovi poddaní.

Hrabě měl jedinečný přístup k uměleckému životu na zámku. Skládal sice pro něj i takový Carl Ditters z Dittersdorfu, ale Hodic chtěl obecně namísto najímání cizích umělců, aby umění na zámku vytvářeli jeho poddaní, kterým poskytl náležité vzdělání. Sám složil 120 básní a písní, 2 frašky, 2 opery a 1 pochod.

V roce 1776 mu zámek zkonfiskovali věřitelé a Hodic odjíždí do Berlína, kde po dvou letech na pruském dvoře umírá. Hlavním věřitelem bylo olomoucké biskupství, které se navíc velmi nedůvěřivě dívalo na Hodicův frivolní způsob života, takže nechalo rozorat zámecké zahrady. Už v roce 1790 po nich nezůstala ani stopa.

Josef Albert Hodic vzdělal v uměleckých oborech celkem 90 svých poddaných, kteří se po jeho smrti uplatnili v Německu, Rakousku i Rusku. Jeden z nich, Karl Hanke, skládal symfonie, kantáty i balety. 

 

Druhým mecenášem, kterého bych rád představil, byl místopředseda olomoucké obchodní a podnikatelské komory Otto von Primavesi. Ten byl členem olomoucké bankéřské rodiny lombardského původu. V roce 1905 se setkává se sochařem Antonem Hanakem a jeho prostřednictvím se seznamuje se společností Wiener Werkstätte specializující se na secesní užité umění, v níž pracovali přední umělci. Od roku 1911 začíná jeho bližší spolupráce s touto firmou, jejímž hlavním mecenášem se stává. Díky tomu známý architekt Josef Hoffmann zmodernizoval Primavesiho banku a vilu v Olomouci a postavil chatu v Koutech nad Desnou.

Ty se díky Primavesiho stykům stávají centrem společenského života a jezdí sem umělci jako Gustav Klimt či Franz Kafka. Josef Hoffmann popisuje život ve venkovském sídle v Koutech nad Desnou následovně:  „Byl to příjemný život s procházkami, koupáním a sluněním v přírodě, krátkými vyjížďkami autem, improvizovanými slavnostmi a mnoha pěknými večery, které zpestřoval Hanak zpěvem nádherných písní za doprovodu loutny.“

Idyla však skončila první světovou válkou. Během ní se změnil vkus Evropanů a ti přestali kupovat zboží Wiener Werkstätte. Otto Primavesi se pokusil firmu zachránit tím, že do ní vložil peníze své banky, ale ani to nepomohlo. Jeho banka zkrachovala, chata v Koutech nad Desnou v roce 1922 vyhořela, v roce 1925 se Primavesi rozvádí a v roce 1926 spáchal sebevraždu.

 

Významným kulturním centrem byl i zámek v Třebovicích. Zde žila Marie Stonawská, která proslula pod literárním pseudonymem Maria Stona. Narodila se v roce 1859 a zprvu žila v Chropyni. V roce 1888 se vrací do Třebovic, které díky svému úsilí velmi pozvedla. Její poezie a próza byla vydávána ve Vídni, Drážďanech, Berlíně i Lipsku. Psala německy, ale ovládala i lašštinu a pokoušela se o syntézu slovanské a germánské části Slezska. Obdobným způsobem spojovala začínající ostravské umělce a talentované děti se zahraničními osobnostmi, které často navštěvovaly její zámek, kde se snažila vést salon, jehož vzorem byl salon Idy von Gutmannové ve Vídni, jejíž rod vlastnil doly a hutě na Ostravsku a Karvinsku.

Maria Stona se znala s lidmi, jako byl Oscar Kokoschka, Bertha von Suttner, Theodor Herzl, Marie Ebner-Eschenbach nebo Georges Clemenceau. Jejímu zámku se tak přezdívalo Slezský Výmar, Slezský Aranjuez nebo Slezské Athény. Jedním z mladých umělců, které podporovala, byl Ilja Hurník, jenž se díky ní mohl začít hudebně vzdělávat.

Maria Stona zemřela v roce 1944 a tak se již nedožila dramatického konce druhé světové války, kdy zámek vydrancovala sovětská vojska. Stav zámku se po válce zhoršoval a byť se Petr Bezruč vyslovoval pro jeho záchranu, byl roku 1958 stržen.

 

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.