DUCHOVNÍ HUDBA KARLA SKLENIČKY

Josefína Nedbalová

Karel Sklenička (1933 – 2001) byl hudebním skladatelem, jehož tvorba zasahuje do oblasti hudby komorní, koncertní, scénické, duchovní i liturgické. Kromě komponování vychovával se svou manželkou Helenou svých šest dětí, přivydělával si jako varhaník a celý život se snažil uplatnit jako umělec, přestože tomu politický režim nebyl vždy nakloněn.

Skleničkův žánrový záběr je široký, my se však nyní budeme blíže věnovat jeho liturgické tvorbě. Zde nalezneme zhudebněné české mešní ordinárium, žalmy na neděle a významné dny liturgického roku i mešní písně a písně duchovní, které lze při liturgii využít.

 

Duchovní a liturgická hudba

Do poloviny 60. let se Karel Sklenička věnoval výhradně hudbě scénické a koncertní. Do liturgické hudby se zapojoval pouze jako varhaník při bohoslužbách. V roce 1966 vznikla Antifona k obětnímu průvodu – první skutečně liturgické dílo Karla Skleničky. V době vzniku Antifony k obětnímu průvodu zkomponoval Karel Sklenička také České mešní ordinárium a pracoval na projektu několika autorů Čtení z Bible – Evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. I nadále se věnoval hudbě scénické (televizní i divadelní), toto směřování však bylo brzy zastaveno z politických důvodů.

Po II. vatikánském koncilu (v roce 1969) napsal Karel Sklenička článek Hudba a liturgie, ve kterém reagoval na závěry II. vatikánského koncilu. Mimo jiné v článku uvedl: „Zdá se, že by bylo ideální, aby liturgická hudba nabyla charismatického charakteru, jak tomu namnoze v první církvi bylo s hlásáním slova, a že by se tím vlastně stala jedním ze způsobů, jak je slovo zvěstováno. (…) Řešit na tomto místě a navíc v době dalekosáhlých liturgických změn otázku, jaká hudba má být při liturgii provozována a jaká nikoliv, není samozřejmě možné. Při zachování principu plurality a svobodného výběru lze nanejvýš stanovit, že rozhodujícím kritériem by se měla stát kvalita, ať už jde o  gregoriánský chorál, hudbu rytmickou a jazzovou či lidový zpěv.“

Z dochovaného notového materiálu se můžeme domnívat, že kromě kvality také Sklenička upřednostňoval funkčnost hudby, které podřídil veškerou svou liturgickou tvorbu.

Karel Sklenička v liturgických skladbách nejraději čerpá z gregoriánského chorálu, který obohacuje o nové kompoziční postupy, zahuštěnou harmonii a neobvyklé intervalové skoky.

Produkovat svou vlastní liturgickou hudbu mohl Karel Sklenička v kostele Panny Marie Bolestné v Praze 2 Na Slupi, kde byl už od roku 1955 varhaníkem. Po II. vatikánském koncilu pro zdejší chrámový sbor, který vedl, zkomponoval Karel Sklenička řadu mešních písní, ale hlavně žalmů a responsoriálních zpěvů. Ty už ve své podstatě čerpají ze zpěvů prvotní a starověké církve.

Žalmy jako takové jsou ve Skleničkově liturgické tvorbě ve značné převaze. Kromě Responsoriálních žalmů pro neděle a významné dny liturgického roku (1987–1989) zhudebnil i desítky jednotlivých žalmů, z nichž většina vznikla v letech 1972–1973.

Karel Sklenička se věnoval také takové hudbě duchovní a liturgické, kterou je pro nápaditost a náročnost možné uvést i koncertně. Skladby tohoto druhu komponoval nejvíce ke konci 80. a na začátku 90. let. Řadíme sem např. Tři dvojhlasy na liturgické texty, Tři trojhlasy na liturgické texty, Salve Regina, Missa brevis.

Mše

Karel Sklenička zhudebnil text mešního ordinária celkem dvakrát. Latinská Missa brevis má obvyklou formu pěti samostatných vět ordinária římskokatolické liturgie (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Agnus Dei). Skladba je náročná jak z hlediska rytmického (nejedná se o homofonní sazbu), tak intonačního, neboť uprostřed frází dochází k četným disonancím, které se „vyjasní“ až na úplně posledním tónu každé fráze. Celkově se však jedná o novodobé zpracování chorálových nápěvů, nechybí typicky chorálové intervaly (kvarty a kvinty) a sólový zpěv mužského hlasu na začátku některých částí (Gloria, Credo). Během tzv. „normalizace“ byla Missa brevis provedena i koncertně, a to pod názvem Laudes musicae antique.

Ve stejném roce jako Missa brevis vzniká i České mešní ordinárium, které neobsahuje Credo. To bylo připojeno až v roce 1987. Oproti Missa brevis je České mešní ordinárium mnohem snazší z hlediska pěveckého, je také komponováno pro sólistu a lid s doprovodem varhan. Slavnostní podoba ordinária obsahuje navíc part pro bicí a trubku. Tato verze je také dostupná ve varhanních doprovodech k „Mešním zpěvům“. 1*

 

Evangelium podle našeho Pána Ježíše Krista

I přes neutěšenou politickou situaci Karel Sklenička neustále komponoval. Některé skladby sice mířily opět „do šuplíku“, jiné byly okamžitě provedeny. Mezi uskutečněná díla patří například, Evangelium Pána našeho Ježíše Krista podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, které, jak sám Sklenička vzpomíná, vzniklo díky náhlé neexistenci cenzury v roce 1968. Na Karla Skleničku se obrátil jeho přítel P. Pavel Kuneš2*, ke kterému se tehdy dostala německá gramofonová deska biblických příběhů s moderní hudbou. Karel Sklenička se s nahrávkou seznámil, a přestože se mu nelíbila její forma, zaujal ho celkový koncept tohoto projektu. Rozhodl se jít do větší hloubky nejen hudebně, ale i textově.

O svých představách hovořil se svými přáteli, především s P. Jaroslavem Kadlecem a Karlem Šprunkem. Společně uspořádali text o životě Ježíše Krista, poskládaný ze všech čtyř evangelií3* v jeden navazující celek. Konečná podoba díla je výsledkem mnoha hodin společné práce těchto tří přátel. Evangelium Pána našeho Ježíše Krista podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana uvádí prolog a završuje epilog, jejichž autorem je P. Jaroslav Kadlec.

Sklenička ve stejnou dobu navázal přátelství s hercem Národního divadla Václavem Voskou, který se uvolil namluvit připravený šestihodinový text Evangelia, a to bez nároku na honorář. Voska k tomu napsal: „Jsem hluboce přesvědčen, že v této knize je summa moudrosti a všeho poznání. S tímto vědomím jsem také k četbě přistupoval s láskou, upřímnou pokorou a s obavami. Jestli jsem svou skromnou pomocí přispěl k pochopení, jsem šťastný.“4*

Z pořadu uvedeného ve Viole vzniklo Čtení z Bible – tři gramofonové desky, z nichž jedna obsahovala starozákonní texty v přednesu Zdeňka Štěpánka doprovázené hudbou Johanna Sebastiana Bacha. Druhé dvě desky byly záznamem textů novozákonních v přednesu Václava Vosky s doprovodem hudby Karla Skleničky. Desky byly Supraphonem vylisovány a měly jít do distribuce. V tu chvíli však přišel pokyn cenzora, na základě kterého byly všechny desky sešrotovány.

Ve stejnou dobu byl dokončen i sedmihodinový projekt Evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, který byl inzerován, podomácku množen na magnetofonové pásky a distribuován zájemcům. Celkem se prodalo asi 3 000 kusů. Po zastavení inzerce zůstalo v rodině několik neprodaných kompletů. V roce 2003 se Helena Skleničková a skladatelův syn Jakub rozhodli dílo na žádost přátel obnovit. Tři roky trvala Jakubovi práce na čištění zvuku z neprodaných pásků a spolu se svou maminkou dali dohromady i doprovodné texty a přepisy chorálů včetně jejich překladů. Sada 6 CD s kompletním Evangeliem našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana je k dispozici v rodinném archivu skladatele.

 

Musica sacra nova Pragensia

V roce 1972 založil Karel Sklenička při farnosti kostela Panny Marie Bolestné na Slupi, kde působil jako varhaník, poloamatérský soubor „Musica sacra nova Pragensia“. Členové byli zčásti zpěváci ze zdejšího chrámového sboru a zčásti různí přátelé jedné členky tohoto chrámového sboru – Hany Zuklínové. Jádro souboru tvořili absolventi vysokých škol většinou v oboru matematika, fyzika a filosofie. Uskupení mělo za cíl uvádět novinky české duchovní hudby (zejména po Druhém vatikánském koncilu5*) do liturgické, ale i koncertní praxe. Podnětem pro vznik tohoto souboru bylo pozvání od německého evangelického pastora a přítele Frithjofa Meusslinga, se kterým se Sklenička seznámil během dovolené u svých příbuzných v německém Budyšíně.

Soubor připravil program tří koncertů v NDR. Celkem 30 členů se mělo do NDR dopravit a provést svůj program, který byl na místě prezentován četnými plakáty. Asi tři dny před odjezdem byl však celý zájezd zakázán. Skleničku předvolal aktivní normalizační úředník, referent Ministerstva kultury, p. Jelínek, a upozornil jej, že zájezd nebude možné uskutečnit ani neoficiálně. Kdyby se členové souboru dopravili na místo jako turisté, byl by odebrán třem kněžím (které p. Jelínek konkrétně jmenoval a které Karel Sklenička osobně znal) státní souhlas k výkonu duchovní služby.6* Koncert se z ohleduplnosti ke zmíněným kněžím neuskutečnil, činnost souboru jako oficiální skupiny byla ukončena.

Karel Sklenička i nadále působil jako varhaník v kostele Panny Marie Bolestné a pro zdejší farnost složil kromě Českého mešního ordinária ještě několik mešních písní (Mešní píseň sester Voršilek, Ranní píseň k matce Anděle, Pane a Mistře, S dary svými, Ve stínu kříže, Mešní řád k svatému Martinu). Kromě toho vzniklo i četné množství žalmů s prokomponovanou antifonou.

 

Antifona k obětnímu průvodu

 

Skladba Antifona k obětnímu průvodu byla zkomponována v roce 1966, tedy těsně po skončení II. vatikánského koncilu. Můžeme se domnívat, že se jednalo o bezprostřední reakci skladatele, na slavení liturgie v národním jazyce.

Antifona k obětnímu průvodu byla psána s intencí zřejmou již z jejího názvu. Skladba je koncipována jako liturgický zpěv pro sólového zpěváka a lid s doprovodem varhan. Z hlediska jazykového a liturgického můžeme říci, že se jedná o deset modliteb, které svěřují přinášené obětní dary Bohu. Z hlediska hudebního je klasifikace o něco komplikovanější.

Co se týče doprovodného nástroje, v původní verzi je sólista a lid doprovázen pouze varhanami. Ty mají charakter harmonické opory. Linka varhan je snadná i pro varhaníka – začátečníka. Skladbu je však možné (stejně jako mnohé další liturgické zpěvy Karla Skleničky) interpretovat například v pouze sborové sazbě, přičemž doprovodné hlasy přejímají zapsanou harmonii. Také je možné vyměnit či doplnit varhany dalšími nástroji podle toho, koho má konkrétní regenschori k dispozici a zda se jedná o „běžnou“ či slavnostní bohoslužbu.

 

Žalmy

Žalmy jsou ve Skleničkově tvorbě velmi důležité. První vznikají v 70. letech záhy po II. vatikánském koncilu. Tyto žalmy jsou plně prokomponované, počítalo se s tím, že antifonu zpívá sbor a verše jeden či dva zpěváci – sólisté. V době kolem Sametové revoluce vznikly Responsoriální žalmy pro neděle, svátky a významné dny liturgického roku. V době, kdy se Skleničkovi začala rodit vnoučata, složil pro většinu z nich jejich „osobní“ žalm, který se zpíval při křtu dítěte. Kromě toho vznikaly ještě žalmy pro jiné speciální příležitosti, například Svatební žalm, který poprvé zazněl na svatbě nejmladší skladatelovy dcery.

Celý soubor Responsoriálních žalmů pro neděle, svátky a významné dny liturgického roku vznikl dílem náhody. Po II. vatikánském koncilu se mnozí skladatelé snažili zhudebnit žalmy, které byly zařazeny v liturgii, ovšem tyto žalmy trpěly nepřesnostmi zejména z hlediska neodpovídajících antifon. Na Mělnicku, kam jezdil Karel Sklenička se svou rodinou na chalupu, tehdy působil františkán P. Bernard Říský.7* Ten velmi vítal liturgii v národním jazyce a v 80. letech začal přesvědčovat Karla Skleničku, aby se také pustil do komponování nedělních žalmů. Kladl při tom důraz na to, aby nebyly antifony nijak modifikovány, ale aby přesně odpovídaly liturgickému předpisu podle Všeobecných pokynů k Římskému misálu.8*

Sklenička se nechtěl pouštět do zbytečné práce, neboť měl pocit, že žalmů již vzniklo nespočet. Navíc věděl, že jeho finanční situace mu neumožňuje případné žalmy vydat pro širší využití. P. Bernard byl však natolik přesvědčivý, že z jeho proseb Sklenička vyrozuměl, že snad P. Bernard někoho zná, kdo by žalmy vydal, ale že ho nemůže oslovit, dokud je nebude mít hotové v ruce. V roce 1987 se tedy Sklenička pustil do práce a zkomponoval celkem 204 responsoriálních žalmů na 34 různých nápěvů. Práce na nich trvala přibližně rok a půl. Když byly noty překresleny do tiskové podoby, přinesl je Karel Sklenička P. Bernardovi. Ten si je prohlédl, prolistoval a se slovy: „Je to perfektní. A teď už si jenom, Karlíku, sežeň nějakého nakladatele.“ mu je vrátil. Sklenička ale žádného nakladatele nebo snad dostatek peněz na vlastní vydání neměl.

Žalmy tedy ležely v šuplíku, jen v létě, když byl Sklenička s rodinou na chalupě, se hrály v kostele v obci Vidim, kde tehdy P. Bernard sloužil. Možná by byly žalmy úplně zapomenuty, kdyby se krátce po Sametové revoluci nepodařilo přes skladatelova syna sehnat nakladatelství a přes italské přátele skladatelovy rodiny také potřebné finance. V roce 1991 žalmy vyšly jako dvě samostatné knihy (pro zpěv a pro varhany) s touto předmluvou:

„Předkládám katolické veřejnosti své Responsoriální žalmy. Jsou určeny pro všechna společenství, kde je hlad po novějším českém chválení Boží slávy. Jde o 34 nápěvů antifon i veršů v obměnách pro všechny neděle, slavnosti a svátky cyklů A, B a C církevního roku.

Dávní autoři biblických žalmů mívali dobrý zvyk: pro novou situaci tvořili píseň novou. Na tuto tradici jsem se pokusil navázat i v naší době.

Nově jsem pojal jazyk. Čeština přece potřebuje osobitý prostor pro svou poetickou neopakovatelnost. Vždyť každá slabika, slovo i fráze má svou nepřenosnou délku, šířku i hloubku. A ta by měla být stále znovu objevována a deklamována. Proto bylo nutné vytvořit nová žalmotvorná pravidla. Úmyslně jsem se snažil vyhnout tomu, abych k původním (např. chorálním) nápěvům, vycházejícím z latinské přízvučnosti, vtěsnával český překlad textu. Nezdá se mi, že by to ještě dnes přispívalo duchu naší mateřštiny.

Jde tu ovšem nejen o poesii, ale taktéž o hudbu. Kraličtí překladatelé dobře věděli, že žalm lze nejen zpívat, ale i prozpěvovat, a že jde nejen o písně, ale i o písničky. To bylo inspirací pro vytvoření popěvků, které jsou spíše banální a snadno zapamatovatelné. Myslím, že jsem tím dal zpěvákovi možnost, aby nejen žalm zpíval, ale aby jej vzal za svůj a více mohl vnímat deklamovaný text žalmu a přednášel jej jako svoji vlastní zkušenost s Bohem. Nová je zde harmonie. Zde jsem si troufl navázat na novinky staré sto let, tak jak je objevili pozdní Dvořák, Debussy a Stravinskij. Nevím, je-li to v české liturgické hudbě pozdě nebo brzy.

Překlad žalmů profesora Václava Bognera mi připadá – ve srovnání s jinými moderními katolickými překlady – být nejbásnivějším. Jsem rád, že mu byla v pokoncilní liturgické reformě dána přednost. Držel jsem se Bognerova textu i jeho volby antifon – pokud to jen bylo kompozičně možné – co nejpřesněji, tedy vycházel jsem důsledně z textů obsažených v lekcionáři.

Zbývají dvě pozdravení. Prvé je určeno otci Bernardovi z Řádu menších bratří, vždyť v síle jeho ducha tyto žalmy vznikaly. Druhé pozdravení patří všem, kdo se na díle podíleli. Jsou to moji nejbližší, pracovníci Východoevropské informační agentury, ale i italští přátelé z Trevisa, zvláště Silvana a Remigio Bernazzi, kteří finančním darem podpořili vydání. Nejsem si jist, zda tvoření Hospodina bolelo. Toto tvoření – byť bolavé – bylo dobré. Karel Sklenička.“

 

Závěr

Skleničkova tvorba není úplně známá, přesto se jedná o jedinečnou hudební osobnost. Jeho přínos do liturgické hudby spočívá především v jeho schopnosti vybudovat na relativně banální melodii nosný hudební obsah, který vychází jak z textů, tak ze Skleničkova osobního prožívání víry. Doufejme, že jeho dílo se bude častěji ozývat v našich kostelích.

Josefína Nedbalová

(Autorka je vnučka skladatele Karla Skleničky.)

 

 

============

poznámky:

1

„Mešní zpěvy“ - sbírka liturgických zpěvů byla vydána v roce 1989 ve Vatikánu.

 

2

P. Pavel Kuneš, *1937. Katolický kněz. Byl vysvěcen v červnu 1961, pracoval v mnoha farnostech a církevních institucích. Působí v Klecanech u Prahy. (Viz Pavel Kuneš (1937), dostupné online: http://bit.ly/2ov2J89 [5.4.2017].)

 

 

3

Vycházeli při tom z Colova překladu – prof. Prof. Rudolf Col, *1902 +1964. Katolický kněz, biblista, profesor Teologické fakulty v Olomouci, v roce 1947 přeložil z řečtiny Nový zákon. (BSŠZ, 2008, 9. sešit, S. 442.)

 

 

4

Tato slova byla v roce 1969 připojena k průvodnímu textu díla, když ho Sklenička posílal do rádia Svobodná Evropa, které mělo dílo vysílat.

 

5

Druhý vatikánský koncil (1962-1965), do života církve přinesl velkou obnovu liturgického života, jeho hlavní úsilí spočívalo v ekumenismu, řešily se zde otázky míru a bezpečí, náboženské svobody, lidských práv, otázky sociální, pastorační témata atd. Velkým tématem bylo zavedení národních jazyků do liturgie.

 

 

6

Státní souhlas k výkonu duchovní činnosti byl udělován jednotlivým duchovním na základě jejich žádosti. Žádost musela být schválena příslušným místopředsedou krajského či okresního národního výboru. Evidence duchovních sloužila při vyměřování platu, ale také bylo přidělení tohoto souhlasu hojně zneužíváno pro ponižování a zastrašování. Nepohodlným duchovním byl souhlas odebrán, nejčastěji z důvodu trestného činu „maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi.“ Každý držitel souhlasu byl nucen složit slib věrnosti republice. Zákon o udělování tohoto souhlasu byl zrušen 20. listopadu 1992. (§ 2 zákona č. 218/1949 Sb. a §§ 16 a 17 vládních nařízení č. 219 - 223/1949 Sb.)

 

 

7

P. Bernard Říský, *1925 +2004. Český katolický kněz, člen františkánského řádu, mezi lety 1951 a 1960 byl vězněn. Od roku 1968 směl opět působit jako kněz, v aktivní službě setrval až do své smrti. (Viz P. Bernard Drahoslav Říský, dostupné online http://bit.ly/2oaVIWx [30.3.2017].)

 

8

Žalmy jsou nedílnou a neměnitelnou součástí liturgie a mělo by se preferovat jejich zpívání před předčítáním. (BERGER, 2008. Str. 574-576.)

 

 

Copyright © 2011-18 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.