VÝZNAM, SÍLA A MOC DUCHOVNÍ HUDBY V SOUČASNÉM SVĚTĚ

MgA. Jan Vrkoč /CZ/ - composer, music writer

 

Význam, síla a moc duchovní hudby
v současném světě

 

MgA. Jan Vrkoč /CZ/ - composer, music writer

 

 

motto:

 

„Skrze Ducha Svatého je Bůh přítomen.

Bez něho je nám Bůh vzdálený,

Kristus zůstává v minulosti,

Evangelium je mrtvou literou,

Církev pouhou institucí,

autorita se stane nástrojem ovládání lidí,

misie budou pouhou propagandou,

liturgie vzpomínkovým rituálem

a z křesťanství nám zbude zotročující morálka.“

                                                                                 (Ignatios IV.) *1

 

 

 

Na festivalu FORFEST jsme se po léta pokoušeli o různé definice duchovní hudby, více či méně výstižné. S duchovní hudbou je potíž. Vždycky bylo nesnadné rozlišit a definovat, která hudba je duchovní a která už není. Takové tápání kolem podstaty duchovní hudby mi připadalo odjakživa směšné. Považuji přece za „duchovní“ takovou hudbu, které se dotkl „Duch“, která nese znaky inspirace Duchem Svatým. Mně to tak bylo jasné odjakživa. Bohužel ne každému je taková definice pochopitelná a dostačující. Zřejmě se těžko posuzuje, zdali konkrétní hudba nese v sobě „pečeť Ducha“, či nikoliv. Ukázalo se také, že inspiraci Duchem Svatým chápou křesťané zcela jinak než jiná náboženství. A úplně odlišnou představu mají nevěřící. Židovský starozákonní „Duch Boží, který se vznášel nad vodami“ (srov. Gn 1,2)*2 je patrně cosi jiného než křesťanský Duch Svatý, který přebývá v srdci Božích služebníků... (srov. 1 Kor 3,16-17). *3

Za sebe zůstanu u víry křesťanské. Nezajímají mě jiné cesty, velmi mě ale zajímá Duch křesťanský. Velmi mě zajímá duchovní hudba křesťanská, nejlépe autorů křesťanů. Tedy – vyznání hudebníků není vždycky bez problému: podívejme se třeba na Bacha, napsal přece katolickou Hohe Messe, ale přitom byl protestant...; a všimněme si, nakolik křesťanství ovlivnilo dílo židovských autorů Mendelssohna nebo Mahlera...? Jak je to možné?

Podívejme se, jaký je tedy ten křesťanský Duch Svatý, který ovlivňuje celý křesťanský svět?

Už jsem se zmínil, že starozákonní Duch Boží, který se vznášel nad vodami stvoření, je zřejmě něco jiného než Duch křesťanský, Duch Svatý, který je inspirací celé křesťanské kultury. V čem je tedy podstata? Zdá se, že každý křesťan by měl tohoto Ducha Svatého znát, nosit v sobě a rozumět mu do takové míry, aby mohl bez těžkostí odpovědět na zásadní otázku: Známe Ducha Svatého?

 

1. Duch křesťanství promlouvá k člověku z jeho nitra, je duchem „zvnitřnění.“ Všichni víme, jak působí. Radí nám, abychom žili křesťansky a „byli svatí“. Nehovoří k nám zvenčí, ale zevnitř! Je přece v našem srdci, v našem svědomí. Zajímavě to vystihuje Tomáš Špidlík:

„…V životě světců mělo zvláštní důležitost tzv. rozlišování duchů. Stanovili různá pravidla, aby se člověk dobře orientoval v této oblasti. Z mnoha pravidel připomeňme jediné: autoři se snažili rozlišovat myšlenky, které přicházejí ‚zvenčí‘ od těch, které přicházejí ‚zevnitř‘. Ty vnější jsou velmi hojné a mají vnější příčinu: nějaký viditelný předmět, slyšené vyprávění, úryvek přečtené knihy, anebo vliv někoho, s nímž jsme mluvili, který nám ‚vnukl‘ nějakou myšlenku či obraz. Tyto myšlenky se liší od těch, které přicházejí z nitra, otcové to zjišťují. Jejich vznešenost přesvědčuje staré mnichy, že je to sám Duch Svatý, který žije v srdci a dává slyšet svůj hlas ‚v hradu nitra našeho já‘, jeví se jako nějaké osvícení plné pokoje. ... Syrští autoři o tom často mluví a popisují tuto zkušenost metaforou. Říkají: ‚Srdce se podobá fontáně, je-li čistá, zrcadlí se v ní nebe. Tak i v čistém srdci se zrcadlí božské myšlenky.‘“ *4 

 

Uvědomme si, že před Boží tváří nemá nic samo o sobě žádnou hodnotu. Bůh si cení vztahy. Je psáno „království Boží je mezi vámi.“ (Lk 17, 21) *5 Tak tedy umělecké dílo nemá cenu tím, má-li originální a efektní vnější formu, důležité je, když zůstává věrné svému základnímu skrytému poslání a tím rezonuje v srdcích druhých lidí. V umění je vcelku samozřejmé, že Duch promlouvá z nitra umělcova směrem k druhým lidem. Takový tvůrce, který by jen kopíroval nějaký vnější vzor, byl by rychle nazván epigonem. Pro hudebního skladatele je prvním zákonem „z vlastního nitra růst“, jak říkal Leoš Janáček. Důležité je to i pro hudebního interpreta, pro malíře nebo spisovatele, pro vědce a pro každého, kdo něco tvoří. Křesťanská kultura je tedy tvořena zevnitř a může ji vytvářet pouze křesťansky pevná duše.

 

2. Dalším znakem Ducha Svatého je láska. Duch křesťanství je duchem lásky. Křesťané nevěří v kulturu bez lásky. Nevěří v kulturu konzumu, kulturu smrti, jak to připomínal papež Jan Pavel II.

Evangelium zmiňuje tento Ježíšův výrok: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ (Lk 12,49) *6 Nemluví na tomto místě v evangeliu Ježíš o ohni jako výhni lásky, není tento oheň láska sama?

 

Je to pro skladatele velký závazek. Duchovní hudba má být proniknuta ohněm lásky. Jsme s tím vlastně srozuměni, posloucháme-li skladby Bachovy, Mozartovy, Dvořákovy a jiných velikánů. Kolik lásky dokázali tito tvůrci vložit do svých partitur!

Tak se ukazuje, že každé umění bez lásky nemá zřejmě valnou duchovní hodnotu, je zřejmě neúplné, nedokonalé. Jak je psáno v První knize Korintským: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.“ (1 Kor 13,1-2) *7

 

3. Třetím znakem Ducha Svatého je skutečné poznání, křesťanství přináší poznání, je duchem hlubokého vnímání a pochopení často i neviditelných skutečností. „Správně vidíme jen srdcem . Co je důležité, je očím neviditelné“, říká Exupéry. *8 

„Platón tvrdil, že lidský intelekt je svou přirozeností božský, a proto může poznávat i nekonečné krásy. Křesťané opravují tento názor. Nejsme schopni povznést se vzhůru svou přirozeností, nýbrž milostí, to je osvícením Duchem Svatým. Platón však pochopil velmi dobře, že člověk žijící na této zemi, zvláště je-li mladý, potřebuje vidět před svýma očima nebeský ideál, aby nezabředl do nečistoty. Snažte se mít ideál, mějte ho stále na očích, napomínají vychovatelé. Avšak všechna napomenutí budou marná, bude-li chybět světlo Ducha Svatého.“ *9

Člověk má schopnost jemného rozlišování, vnímání, díky němuž je mu umožněno vidět Boha jako dobro a poznávat všechno božské na světě. Je to veliký dar, ale ne každý ho dokáže ocenit a užít.

Uvažme, jak mnoho úžasných a inspirativních skladeb nám odkázali třeba barokní skladatelé. Ale dnes jen málokdo jim naslouchá. Kupodivu daleko víc lidí si pouští do sluchátek bezduchý střední proud, ten ale k Bohu nepovznese. Není to škoda?

 

„Dostojevskij vypráví starou legendu o křišťálovém paláci. Postavil si jej jeden vědec. Připustil použít ke stavbě jen to, co je dokázané, jasné a rozumné. Co je tajemné, to bylo vyhozeno ven jako nehodné vědce. Učenec se do nového domu přestěhoval a byl na něj patřičně hrdý. Chlubil se jasností, průzračností, která ho obklopovala. Ale brzo se začal nudit, protože tam nenacházel dvě věci, které obveselují život: svobodu a lásku. Tyto dvě věci nemohou být nikdy ‚jasné‘.

(...) Teolog Pavel Florenskij učí, že jsou dva odlišné způsoby poznání: poznání věcí a poznání osob. U věcí nejprve poznáváme, co je zřejmé, jasné, pak se postupuje k méně jasnému, přitom se logicky uvažuje. Nakonec zbývají jen čiré domněnky, kterým příliš nedůvěřujeme. Jinými slovy, stavíme ‚křišťálový palác‘.

Ale jak dokonale poznávat skutečnosti nekonečné? Úplně jiná situace nastane, jestliže se setkáme s osobami. Ty nejsou nikdy ‚jasné‘. Jejich srdce, jejich úmysly nejsou nikdy zřejmé. Nezbývá než jiný přístup, totiž dát jim zpočátku důvěru. Jen později, po nějaké době, kdy s nimi žijeme v důvěrném vztahu, se odhalí, dají se poznat tím, že dají svou důvěru i nám.“ *10 Tak nás Duch Svatý učí a vede k poznání.

 

4. Další znak Ducha Svatého: křesťan tvořivě naplňuje vhodnou formu. Duch křesťanství je duchem tvůrčího naplňování formy. „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“. (Mt 5,17) *11

 

Vezměme si takový příklad: V dějinách hudby vidíme, že mnoha tvůrcům je jakoby vymezena jedna oblast jejich působení, drží se „svého kopyta“. Málokdo se umí věnovat různým žánrům, spíše se každý tvůrce jakoby specializuje na to „své“: Rossini nebo Wagner psali jen opery, ale nepsali symfonie. Chopin nepsal opery, ale klavírní díla, Paganini se nevěnoval operám, a Liszt nepsal nic pro sólové housle. Možná právě Duch Svatý už předem určil těmto hudebníkům obor jejich činnosti, jistě je inspiroval a posvětil jejich úsilí, aby co nejvíce vynikl jim svěřený talent. Pak jsou ovšem výjimky, všestranní hudebníci, kteří píší hudbu v širokém záběru. To jsou velikáni, například Purcell, Bach, Mozart, Dvořák nebo Martinů, v novější době třeba Hindemith, Messiaen...

 

5. A poslední, důležitý znak Ducha Svatého: Duch křesťanství je duchem zdokonalování se, stálého učení se. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48) *12

„Křesťan má před svým duchovním zrakem Boží dokonalost, jíž měří všechny pozemské věci a životní situace. (…) Vnímá Boží dokonalost a sám si ukládá nutně se zdokonalit. Duch křesťanství obrací věřícího člověka k Bohu na nebi a k Boží činnosti na zemi. *13

 

Toto je právě jedinečnost Ducha Svatého, starozákonní lidé neměli před očima tento ideál, také ateista se nemá vůbec s čím poměřovat. To je právě výsada jen křesťanů. Tak Duch Svatý vnáší křesťanství do rodinného života, do služby, do vzdělání, do politiky i do umění a vědy.

 

„Často slýcháme tvrzení: ‚umělci vyjadřují ve svém díle sami sebe.‘ Avšak sami umělci s touto definicí nesouhlasí. Když totiž tvoří, chtějí vyjádřit něco, co ji přišlo jako inspirace. Antičtí Řekové mluvili o Múzách a viděli v inspiraci tajemný božský hlas. Umělec cítí, že je nucen přijmout hlas, svobodně se s tím hlasem ztotožní, chce s ním spolupracovat. Hlas mluví neviditelně, a umělec chce dát hlasu viditelnou, konkrétní formu v malbě, soše, básni, hudbě... Není to nijak snadné. Umělec trpí, je jako posedlý tím hlasem, donucen poslouchat ho. Přichází-li inspirace od Ducha Svatého, pak nepřichází ‚zvenčí‘, protože Duch Svatý je ‚duší naší duše‘, patří k našemu ‚já‘.“ *14

 

Na začátku jsme uvedli jako motto: „Skrze Ducha Svatého je Bůh přítomen.“ Dovolím si to parafrázovat: „Duchovní hudba sama je Boží přítomnost.“ Hudba totiž má takovou moc, že nám přibližuje živého Boha. Mějme před sebou vždycky vysoké ideály! 

 

„Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky...“

 

 

___________________________

poznámky:

 

1. Výrok patriarchy Ignatia IV. na Čtvrtém shromáždění Ekumenické rady církví roku 1968 ve švédské Uppsale

2. Bible, Gn 1, 2: „Ale nad vodami vznášel se Duch Boží“. (Ekumenický překlad, vyd. česká biblická společnost, Praha 1985)

3. Bible, 1. Kor 16-17: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“

4. Špidlík, Tomáš: Duch Svatý... znáš ho? str. 15, vydala Konference vyšších řeholních představených, Praha 1997

5. Bible, Lk 17,21

6. Bible, Lk 12,49

7. Bible, 1 Kor 13,1-2

8. Saint-Exupéry, Antoine de, Malý princ, str. 44, Praha 1989

9. Špidlík, Tomáš: Duch Svatý... znáš ho? str. 20

10. Špidlík, Tomáš: Duch Svatý... znáš ho? str.23

11. Bible, Mt 5,17

12. Bible Mt 5,48

13. Iljin, Ivan Alexandrovič: Základy křesťanské kultury, str. 34, vydalo Refugium, Velehrad-Roma, s.r.o. 1997

14. Špidlík, Tomáš: Duch Svatý... znáš ho? str. 28

 

 

Copyright © 2011-20 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.