DUCHOVNOST A DUCHOVNÍ DÍLA PETRA POKORNÉHO

MgA. Petr Matuszek /CZ/ - konzervatoř / Conservatory Teplice

Petr Pokorný, život a dílo (1932 – 2008)

Duchovnost a duchovní díla Petra Pokorného

Spirituality and spiritual works of composer Petr Pokorný

MgA. Petr Matuszek /CZ/ - konzervatoř / Conservatory Teplice

 

Věčné, věčně tajemné jsou zahrady umění. Není v nich cest dobrých a špatných, cest hlavních a vedlejších, není v nich trvalého směru putování. Tvořivé mlhy se nekonečně převalují, houstnou a řídnou, tvoří víry. Náhle se protrhnou a hle: slunné palouky voní jahodami a senem, temné houštiny čiší vlhkým chladem prastarých kapradin, měsíčně září hluboké tůně vedle blátivých kaluží a slaná tříšť bouřných moří se štiplavě usazuje na tváři, na rukou…

            A vše se neustále blíží i vzdaluje pod světly a stíny, jež vyzařuje duše poutníkova.“[1]

23. března roku 2006 měla v rámci mezinárodního festivalu Pražské premiéry ve Dvořákově síni pražského Rudolfina premiéru Lyrická symfonie Petra Pokorného. Po přibližně tři čtvrtě hodině proudu hudby panovalo v hledišti několik vteřin užaslého ticha; potom vypukly spontánní ovace, odevšad se ozývalo volání „bravo“ a potlesk nebral konce.

V kuloárech se vzápětí na mnoha místech rozproudila překvapená diskuse na téma, kde se takové obrovské dílo v tvorbě tohoto nepříliš známého českého autora vzalo, neboť hudba to byla ve svém posluchačském dopadu přímočará, místy záměrně směřovaná k nekomplikované hudební secesní nádheře, barevnosti a velkoleposti se záměrnou výstavbou zřetelného hudebně-epického (i když ne dějového) procesního oblouku… – nedivme se: doposud pro ty, kteří kdy slyšeli Pokorného skladby (a myslím teď posluchače nezatížené potřebou odborného posuzování), se skladatel jevil jako tichý introvertní autor přinášející ve svém díle posluchačsky spíše hůře stravitelné statické a komplikované hudební plochy obsahově vyjadřující introvertní obrazy křehké a zranitelné melancholie. Kde se tedy vzalo ono mocné citové vzepětí, které tak uchvátilo posluchače v Lyrické symfonii?

Pro správné analytické uchopení uměleckého díla Petra Pokorného je potřeba odkrýt a pojmenovat dva základní myšlenkové či „duchovní“ proudy, které jeho hudební jazyk vytvářely: nelze oddělit vlastní stavební hudební materiál od obsahového (často jen těžce dohledatelného či skrytého) výpovědního záměru. Ano, lze samozřejmě zjednodušeně a souhrnně charakterizovat Pokorného hudbu jako „osamocený hudební poetismus“, ovšem to by bylo pojmenování příliš jednostranné a vycházelo by pouze z jednoho úhlu pohledu, byť poslechově (a v podstatě i analyticky) asi nejvíce pochopitelného.

O životě a díle Petra Pokorného nebylo mnoho napsáno: v tištěných lexikách je jeho jméno opomíjeno, informačním zdrojem byl až v porevoluční době pouze propagační leták Petr Pokorný vydaný Hudebním informačním střediskem Českého hudebního fondu.[2] Od roku 2008 lze o skladateli poněkud aktuálnější informace najít díky internetovým zdrojům v Českém hudebním slovníku osob a institucí[3] a na portálu Musica.cz, váš průvodce současnou českou hudbou,[4] stručnější výtah informací pak lze dohledat i v internetovém archivu partitur a nahrávek skladeb české vážné hudby vzniklé převážně po roce 1945 Hudebního informačního střediska Musicbase.cz.[5]

Skladatelskému odkazu Petra Pokorného jsem se začal průběžně analyticky věnovat od roku 2008. Nejrozsáhlejšími studiemi jsou disertační práce z roku 2019 Dílo Petra Pokorného a podstata narativní symboliky v jeho tvorbě[6] a předcházející diplomová práce Narativní vzorce v rámci hudebního výraziva Petra Pokorného.[7] K Lyrické symfonii, monumentálnímu vokálně-symfonickému dílu, jsem napsal pro Hudební rozhledy samostatnou analytickou stať[8] a duchovní tematice v Pokorného tvorbě byl věnován můj příspěvek pro hudebněvědnou konferenci v rámci festivalu současného umění FORFEST v Kroměříži.[9] Je třeba do výčtu mých prací o tomto skladateli zařadit i Zprávu o současném stavu výzkumu pro revue pro hudební vědu ACTA MUSICOLOGICA v roce 2015.[10]

Život skladatele Petra Pokorného

RNDr. Petr Pokorný se narodil 16. listopadu roku 1932 v Praze na Smíchově v částečně židovské rodině. Jeho dětství v kultivované bilingvní (česko-německé) rodině bylo šťastné.

Matka Ludmila Pokorná, rozená Obrhelová (1904 Drážďany – 1979 Praha) pocházela sice z chudé rodiny českého řemeslníka a měla pouze válečnou osmiletku, ale díky četbě a sebevzdělávání se stala kultivovanou a vzdělanou dámou. V roce 1918 se otec Josef Obrhel stal úředníkem na nově zřízeném konzulátu Československém v Drážďanech.  Od útlého mládí ji tvarovalo mnohavrstevné kulturní prostředí: před válkou tancovala v Semperově opeře v Drážďanech u Maxe Reinhardta (dráhu sólové tanečnice ukončila ve dvaceti letech pro zranění kolena), vystupovala veřejně i jako pianistka (hrála na lužickosrbských koncertech Bjarnata Krawce).[11] Po první světové válce se její rodina stýkala s avantgardou (Paul Klee ad.); přibližně v té době začala „Ludi“ (jak signovala své obrazy) kreslit. Roku 1924 se rodina vrátila do Čech a tím ztratila veškeré dosavadní umělecké kontakty. Po smrti obou rodičů se Ludmila Obrhelová vdala za Alfréda Pokorného. Za druhé světové války živila celou širší rodinu obchodem s papírnickým zbožím.

Malbě se věnovala od poloviny padesátých let. Za posledních dvacet pět let svého života vytvořila kolem stovky olejomaleb a barevných grafik širokého inspiračního záběru. Její naivistická tvorba zahrnuje široké tematické spektrum – od dětsky naivního pohledu (život rodiny, portréty) přes biblickou, antickou a exotickou tématiku až po barevně hýřivou abstraktní malbu.[12] Od počátku šedesátých let vystavovala své obrazy v Československu i v zahraničí. Její obrazy byly reprodukovány v různých časopisech a ve všech tehdejších publikacích o naivním umění. Období rostoucího zájmu o její obrazy vyvrcholilo velkou soubornou výstavou na Staroměstské radnici v létě roku 1969. Sedmdesátá léta přinesla pro Ludmilu Pokornou nikde nepsaný zákaz vystavování, který byl jen s jedinou výjimkou menší výstavy v roce 1975 striktně dodržován. Zhoršující se nemoc a umělecká izolace poznamenaly poslední roky jejího života. Její obrazy najdeme např. ve sbírkách Musée d´art naif de l´Ikle de France ve Vicq u Paříže, Slovenské národní galerie v Bratislavě, v Galerii hlavního města Prahy, v Galerii výtvarného umění v Litoměřicích a mnoha dalších.

Otec Alfréd Pokorný (1906 Jindřichův Hradec – 1989 Praha) se narodil jako třetí dítě do rodiny židovského velkoobchodníka s obilím v Jindřichově Hradci. Roku 1909 zemřel jeho otec Gustav. Obchod dále vedla jeho matka Malvina až do roku 1916, kdy při státním bankrotu přišla o většinu majetku. Se svými třemi dětmi se přestěhovala zpět do Prahy, svého rodného města. Alfréd Pokorný studoval na gymnáziu, avšak z finančních důvodů, kdy matka vdova živila sama 3 děti, nemohl dostudovat. Vyučil se zlatníkem, získal tovaryšský list a pracoval krátce jako zlatnický dělník. Dále se vzdělával v oborech reklama a průmyslový design v různých večerních kurzech apod.  V letech 1926 - 1929 se mj. zabýval kreslením návrhů na šperky. Tyto návrhy prý otiskovaly německé odborné časopisy.

Roku 1932 se oženil s Ludmilou Obrhelovou, s níž měl dvě děti; Petra a o 16 let mladší Kateřinu. Ve 30. letech se už plně věnoval reklamní a designérské činnosti. Byl společníkem reklamní agentury Hofbauer-Pokorný,[13] pracoval pro Baťu, drogerii Vítek, výrobce baterií Pálu (Palaba), mýdlo Pilnáček a další. Kolem roku 1938 vynalezl skládanou papírovou tubu, patent od něj odkoupila firma SOLO Sušice.[14]

Alfréd Pokorný nadále nemohl kvůli svému židovskému původu volně vydělávat a tak si jeho žena otevřela velkoobchod s papírnickým zbožím. Zpočátku zde tajně pracoval, vymýšlel novinky (např. vánoční gratulace se vztyčujícím se stromečkem), později našel zaměstnání na Židovské obci. Společně s ženou se zapojili do odboje. Protože jejich svazek patřil do kategorie tzv. smíšených manželství, byl Alfréd Pokorný internován v Terezíně až koncem války. V květnu 1945 převzal vedení obchodu, firma však byla po roce 1948 znárodněna a zlikvidována a on nemohl zastávat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci; pracoval jako pomocný dělník a teprve po několika letech se mu podařilo dosáhnout alespoň toho, že směl pracovat jako aranžér mlékárenských výloh. Na přelomu 50. a 60. let se konečně mohl znovu vrátit k samostatné práci, ne už ovšem v oblasti reklamy (taková činnost se neslučovala se socialistickým hospodářstvím), ale výhradně v oblasti průmyslového designu. Získal mnohá ocenění,[15] s jeho jménem se váže 15 patentů a mnoho průmyslových vzorů,[16] jeho modely jsou v různých muzeích. Po sovětské okupaci 1968 se situace Alfréda Pokorného opět zhoršila. Během 70. let odešel do důchodu, dále však dělal drobnější designérské návrhy a zabýval se drobnými vynálezy. V současné době je vnímán jako nestor českého designu (vysoce ceněné jsou i jeho šperky).[17]

Petr Pokorný se začal zajímat o hudbu díky matce, se kterou měl velice blízký vztah.[18] Vyrůstal ve vysoce kulturním a kultivovaném prostředí plném hudby. Po ní zdědil i lásku k opeře, která ho neopustila po celý život – byla vždy v centru jeho zájmů: sledoval aktuální dění jak na všech dostupných hudebních scénách, tak v rámci současné tvorby po celém světě. Je zajímavé, že úcta a pokora k hudebnímu divadlu jako k zásadní formě uměleckého vyjádření mu nedovolila nikdy žádnou operu dokončit, i když po tom velice toužil a minimálně na dvou začal v různých obdobích pracovat.[19]

Během nacistické okupace země zemřela velká část jeho rodiny v koncentračních táborech. Tato hrůzná zkušenost navždy zůstala v jeho hudbě ve formě podprahového, tichého smutku.

Rodina se během války i po ní velmi často stěhovala.[20] 10. března 1948 se Petrovi narodila sestra Kateřina (provdaná Adámková, Ing. arch.). Vzhledem k tomu, že Petr se nikdy neoženil a neměl vlastní rodinu, sestra a její děti mu vždy byly tolik potřebným rodinným zázemím.[21] Nejmladší syn Kateřiny Ondřej Adámek pak převzal od svého strýce pomyslnou štafetu hudebního tvůrce a přes své mládí patří mezi nejvýznamnější současné české skladatelské osobnosti v zahraničí.[22]

 Petr Pokorný po válce získal všestranné vzdělání na klasickém gymnáziu (1945 – 51), následovalo studium klavíru na Pražské konzervatoři u Václava Holzknechta[23] (1951 – 54) a později soukromě u Ilony Štěpánové-Kurzové. Koncertní dráze se ovšem věnovat nemohl – kvůli onemocnění páteře a nejspíš i kvůli trémě. Vystudoval tedy na Vyšší hudebně pedagogické škole obor „učitel hudby“, ale další studium (především muzikologie, ale toužil i po studiu jazyků[24] a filozofie) mu již nebylo vinou špatného „kádrového“ posudku komunistickým režimem povoleno. Byl tedy rád, že mohl v letech 1954 – 59 vystudovat na Univerzitě Karlově přírodní vědy[25] (promoce 25. 6. 1959, RNDr. 15. 12. 1976) a skladbu studoval soukromě – u Miloše Nedbala, Zdeňka Hůly a Pavla Bořkovce.[26]

Po ukončení studia biologie nesměl dělat vědu, jak zamýšlel, a tak mezi roky 1959 – 75 pracoval jako učitel chemie a biologie[27] – v roce 1959 dostal umístěnku na základní školu v Unhošti, od roku 1962 pak učil na Střední průmyslové škole chemické v Praze.[28]  Z této doby se dochovalo několik Pokorného vzpomínek, které dokládají skladatelovu komplikovanou (až) přecitlivělost na společensko-sociální impulzy společnosti. Dlouhotrvající niterný dopad těchto emočně silných prožitků a jejich ventilace je pak hlavním výpovědním směřováním celé autorovy tvorby.

V letech 1975 – 91 byl Pokorný zaměstnán jako pracovník Výzkumného ústavu odborného školství[29] a napsal několik učebnic chemie. Od roku 1991 pobíral skromný invalidní důchod, plně se věnoval kompozici a aktivně se zapojil do organizace současného hudebního dění.

Počáteční hudební organizační i tvůrčí aktivity Petra Pokorného jsou spjaty především
s avantgardní skupinou vytvořenou kolem klarinetisty Milana Kostohryze[30] (společně
s Rudolfem Komorousem, Arnoštem Wilde,[31] Zbyňkem Vostřákem, Petrem Kotíkem ad.). V šedesátých letech byl v centru pražského hudebního dění: připravoval večery poezie a hudby (např. pro scénu Poetické vinárny Viola), spolupracoval s legendárním ansámblem Musica Viva Pragensis, který pravidelně uváděl jeho skladby. Vše skončilo sovětskou okupací země. Za normalizace byl Pokorný znovu na černé listině. Jeho hudba byla ignorována, uváděna byla jen sporadicky a převážně v zahraničí. To následně utlumilo i Pokorného tvůrčí aktivitu.[32] Autorsky se začíná probouzet až v druhé polovině osmdesátých let, kdy se podílel na činnosti Foersterovy společnosti a navazuje nové kontakty s interprety. Pokorný o tom sám vypráví: „Na počátku 70. let, kdy většina mých přátel odešla do zahraničí, jsem se ocitl v naprosté izolaci. Mé skladby se
(v Československu) přestaly hrát, přestal jsem mít možnost pořádat večery hudby a poezie. Poprvé (opět) zazněly mé skladby v roce 1982, na koncertě k mým 50. narozeninám. Večery hudby a poezie pak byly obnoveny v říjnu 1989 v Chodovské tvrzi.
[33]

Kompoziční exploze přichází po uvolnění „okovů“ na počátku devadesátých let. Pokorný se s vervou vrhl i do organizace a tvorby nové hudební současnosti: stojí u zrodu a dlouhá léta ve vedení mezinárodního pražského festivalu Musica Iudaica, zasedá v komisích Ministerstva kultury, Nadace Český hudební fond a Ochranného svazu autorského, je zakládajícím členem skladatelského a interpretačního spolku „Ateliér 90“, později „Sdružení ppp“ (Petr Pokorný, Peter Graham, Pavel Zemek Novák), je spoluzakladatelem Společnosti Franze Schuberta v Praze, organizuje koncerty, píše kritiky a hudební úvahy do časopisů Hudební rozhledy a Rozhlas, přednáší na hudebních konferencích (např. v rámci kroměřížského festivalu soudobé duchovní hudby FORFEST) ad. Navazuje kontakty s předními českými i zahraničními interprety (Petersen Quartett, klarinetisté Georgina Dobrée, Kamil Doležal, Ludmila Peterková, Karel Dohnal a Vít Spilka, klavíristé Steven Wray, Rudi Spring, Francesco Lotoro, Norbert Heller a Jarmila Mrazíková Češková, sopranistka Stephanie Haas, violoncellista Jiří Bárta, soubory DAMA-DAMA, Konvergence, MonEns, Ars Incognita, …), jeho skladby byly hrány na prestižních festivalech (Pražské jaro, Musica Iudaica, Starý zákon v umění, Kontrasty Lvov, Mozartstädte Salzburg, FORFEST) a na koncertech ve Velké Británii, Holandsku, USA, Německu, Rumunsku, Maďarsku, Itálii.

Petr Pokorný vydal dvě profilová CD (Happy Music Production[34]) a na mnoha dalších se autorsky podílel.[35] 21. 11. 1997 získal cenu SENIOR PRIX INTERGRAM za dlouholetou uměleckou činnost. Když 4. února 2008 po operace srdce v pražské motolské nemocnici zemřel, měl spoustu naplánované autorské práce a několik připravovaných koncertů a premiér.

 

Hudební dílo Petra Pokorného

 

Petr Pokorný je ve své tvorbě bytostním lyrikem. Formován kultivovaným židovským prostředím a poznačen krutými zážitky holocaustu i "reálného socialismu" inklinuje ke křehké, introvertní výpovědi, jejíž konstantou je hluboký smutek. Zranitelnost a senzibilita jeho hudby i její zvláštní nostalgie, směřující kamsi do času mládí jeho rodičů, dělá z Petra Pokorného zcela ojedinělý typ hudebního samotáře“. (Z charakteristiky skladatelova kompozičního stylu od Jaroslava Šťastného - zkráceno.)[36]

Petr Pokorný se věnoval převážně komorní tvorbě, přičemž výrazný podíl v jeho díle mají skladby pro sólové nástroje a dua. Více vokálních děl a skladeb pro početnější nástrojová obsazení začalo vznikat až v průběhu 80. let. Nárůst využívaného interpretačního aparátu vyvrcholil rozsáhlou Lyrickou symfonií z roku 2001 (světová premiéra se konala na přehlídce vybrané soudobé hudby v Praze „Pražské premiéry 2006“). Pro kompozice z let šedesátých je příznačné užití dodekafonie, později se zabýval časomírou, postupně však autor jakákoliv striktní pravidla opouští a stále více se přiklání k „volnému proudění myšlenek“, jak svou hudbu charakterizoval v roce 1990.[37] V šedesátých a sedmdesátých letech využíval k zápisu systémy proporční notace nebo experimentální značení dle Nikolaje Obuchova,[38] v pozdější době pro snadnější interpretační čtení většinu těchto skladeb přepsal do běžně používané „klasické“ notace.

Pokorného hudba, nevýbojná, protože opravdově básnivá, nacházela i v době pro skladatele nejtěžší kladný ohlas alespoň v zahraničí. O uvedení jeho skladby pro basetový klarinet Nacházení těžiště smutku Milanem Kostohryzem (spolu s díly J. K. Vaňhala, J. Brahmse, B. Martinů a J. Klusáka) na „The 1975 International Clarinet Clinic“ v severoamerickém Denveru napsala do časopisu The Clarinet Mary Jungmann: „Ze všech děl, která byla na programu, byla Pokorného skladba nejúspěšnější. Tato krásná, melancholická hudba byla napsána před šesti lety pro prof. Kostohryze po smrti jeho ženy. K úspěchu díla jistě přispělo i osobní zaujetí interpreta.“[39]

V transpozici pro svůj nástroj zařadila Nacházení těžiště smutku do svého repertoáru také britská virtuoska na basetový roh Georgina Dobreé, která si na základě úspěchů s touto skladbou vyžádala od Petra Pokorného další. Ta dostala název Music for Georgina a její premiéra v dubnu 1990 na veřejném koncertě britského rozhlasu v Londýně se setkala s tak vřelým přijetím, jakého se skladatel nedočkal ani ve své vlasti.

V posledních deseti letech života Petra Pokorného byl o jeho skladby takový zájem (interpretační i posluchačský), že zdaleka nestíhal pokrývat poptávku. I díky tomu se v tomto období až hektické tvůrčí aktivity postupně velmi rozšiřuje autorovo interpretační zacílení: od klasických nástrojů či uskupení, jakými jsou např. klavír (Steven Wray, Rudi Spring ad.) či smyčcový kvartet (Petersen Quartett) přes hlasové či nástrojové monology (violoncello – inspirací mu byli především Jiří Bárta a Jozef Lupták, klarinet – pro Kamila Doležala, Karla Dohnala, Víta Spilku, hlas – směřováno Stephanii Haas, Kristýně Valouškové, Gabriele Eibenové nebo Petrovi Matuszkovi – dále pak cimbál, housle, saxofony a mnoho dalších nástrojů), příležitostná nebo účelově vybraná seskupení (soubory DAMA-DAMA, MonEns, Ars Incognita, Ars Cameralis, švýcarské Orches-Trio, saxofonový kvartet Bohemia aj.) až po velká obsazení symfonicko-vokálního charakteru.

Díky rozsáhlé autocenzuře se mnohá díla převážně z prvních let Pokorného tvorby nedochovala. V pozůstalosti najdeme rukopisy, kopie a tisky 93 opusů a několik skladeb (většinou příležitostných) bez opusového značení. Dílo Petra Pokorného je zařazeno do unikátního a neustále se rozšiřujícího projektu elektronické databáze MUSICBASE, který archivuje partitury a nahrávky skladeb české vážné hudby vzniklé převážně po roce 1945. Zde jsou volně ke stažení partitury i mnoha Pokorného skladeb.[40]

Literární tvůrčí aktivity Petra Pokorného

Umělecká literární tvorba Petra Pokorného není příliš obsáhlá, všeho všudy 14 titulů básní v próze a prózy. Vrcholem je rozsáhlá epická báseň ve formě smyšlených deníkových záznamů s názvem Cestář. Mezi umělecké texty je třeba ještě započítat autorovu báseň v próze psanou ke kantátě pro soprán, baryton a smyčce Jozefova smrt op. 51. [41] Všemi texty prochází jednotící motivický prvek „cesty“, která je zde nositelem poznání a duchovního probuzení.

Do literární tvorby autora lze zařadit také několik česky nebo německy psaných úvah oscilujících mezi obecným a uměleckým textem, dvě eseje pro kolokvium při mezinárodním festivalu FORFEST Kroměříž,[42] mnoho kritik koncertů a nahrávek pro hudební periodika a v neposlední řadě i několik vzpomínkových textů, které balancují na hranici deníkových výřezů a uměleckých črt. Ryze vzpomínkovým dílem je pak rozsáhlá kniha genealogického typu Historie rodu.[43]

Pojďme se blíže podívat na již zmíněné Pokorného básnické dílo. Jednotlivé části se dochovaly i v tištěné formě, souborně (kromě Cestáře) je shrnuto v elektronické podobě pod názvem Texty. Jednotlivé hlavní části sbírky jsou: Cesta, Soumrak, Bloudící duch secese (Vůně). Z hlediska narativního směřování (a i z hlediska pomyslné hierarchie umělecké hodnoty autorovy literární výpovědi) je třeba se především zaměřit na první část cyklu CESTA (Tři texty o poznání), který obsahuje tři texty s uměleckou retrospekcí starozákonních tematických výseků: 1. Abel a Kain, 2. Ezau a Jákob, 3. Josef a Ruben. Máme zde – i pro hudební dílo autora – typické jednotící couleur locale v rámci konkrétního tableaux, v němž se odehrává zvěcnělý výsek určité latentně vnímané příběhové linie. Hláskové a slovotvorné formulace odkazují k archaickému poetickému slovosledu s básnickým akcentem na zvýraznění jazykové malebnosti asonance. V rámci sémantiky je zřejmá inklinace k archetypální podstatě metonymie a metafory. Zřetelná (tematická i systémově-stavební) souvislost s výpovědním zacílením skladeb (především vokálních) autora (a to nejenom z pohledu narativního charakteru či narativních systémových znaků) bude pro nás během následných textů a rozborů čím dál zjevnější.

Všeobecná charakteristika tematických okruhů v tvorbě Petra Pokorného

Abychom pochopili do důsledků všechny aspekty Pokorného tvorby, musíme si uvědomit, že se nejedná o izolovaného jedince zahloubaného do svých tvůrčích duchovních mystérií, ale o člověka společensky aktivního a plně začleněného do současného kulturního prostředí, který o umělecké tvorbě vážně přemýšlí a reaguje na reálné podněty své doby.

Mnohé nám napoví jeho publikační činnost: ve svých teoretických esejích se Pokorný zabýval především dopadem hudby na posluchače, a to z mnoha hledisek. Často zde navazoval na myšlenky „hudebního disidenta“ klavíristy Tomáše Tvaroha: „Myslím, že největší zážitek nám dává takové umění, které definuje to, co se již v jakési amorfní podobě vyvinulo v nás samých … S tím souvisí i pojmy „pochopit“ a „procítit“. Pochopit lze jakékoliv umění, pokud na to člověku stačí inteligence, zatímco procítit je možné jen umění, které nějakým způsobem souzní s naším nitrem“.[44]

V Pokorného skladbách se dají vystopovat dva základní duchovní proudy. Tím prvním je již zmíněný pro skladatele charakteristický „křehký niterný poetismus“, tedy ryze osobní rovina, kterou sám skladatel tematicky charakterizoval – místy symbolicky, místy doslovně – jako téma poutníka, putování, cesty… Tento odkaz k archetypu starých gnostických textů najdeme v konkrétní formě již v komorní kantátě Hadí královna veršů op. 18 z roku 1983, později v monodramatu Krajinou prochází pištec op. 40 z roku 1991, v hudební scéně Putování op. 55 z roku 1999 a v mnoha dalších vokálních skladbách.[45] Dalo by se říct, že motiv „věčného osamoceného poutníka“ prochází dílem Petra Pokorného opravdu kontinuálně a v posledních patnácti letech byl čím dál zřetelnější a zásadnější.[46] Velmi často se postava poutníka spojila s postavou „Pištce“ – ten předznamenává vždy jasně čitelný autobiografický prvek: jeho motiv se objevuje tehdy, když je autorova výpověď natolik křehká, že potřebuje pro své sdělení prostředníka.

Citát z poezie Petra Pokorného, básní v próze Josef a Ruben, osvětlí tematickou symboliku autorova hudebního vyjadřování lépe, nežli zdlouhavé slovní popisování:

Zmocnili se mne a vsadili mne do studny. Sedaje na jejím téměř vyschlém dně, pozoroval jsem v příšeří – neboť studna byla hluboká – postupně narůstající hmotnost kamenů ve stěně, uschlých trsů tuhé trávy a drobného hmyzu mezi hroudami ztvrdlého bláta. Rozkošatělá hmotnost mého tehdejšího světa – a byl to můj svět – mne obklopovala, zavalovala mne, prorůstala mnou. V nehnuté srozumitelnosti příčinných drah jsem nalézal velikou krásu. A v obdivu nad dokonalostí zákonů studny jsem již zcela zapomněl, že ke mně pronikalo jen velice chabé světlo.

I stalo se, že k okraji studny přišel Ruben. Ale nevztáhl ruku a nenutil mne vyjíti ze studny, ačkoli byl silný a statečný. Což věděl, že vyšed, litoval bych ztráty svého světa, stoje v mohutném jasu slepý a neschopný viděti cestu?  Naklonil se přes obrubeň a promluvil ke mně. Mluvil o čtyřcestí, které je křižovatkou i středem, které od věků dělí i pojí nekonečné zahrady ducha. O čtyřcestí, které je chladem i žárem, jasem i tmou. Tehdy jsem zatoužil ihned stoupat do světlých výšin i klesat do mlhavých hlubin, ihned se procházet oněmi zahradami. Tehdy jsem zatoužil ihned vystoupit ze studny, ale Ruben mne přiměl setrvat. Dlouho jsem ještě žil v kypivé hmotnosti svého světa, jeho dokonalost se však počala naplňovat netrpělivou předtuchou světlých prostor. Teprve tehdy, až jsem se zbavil vší netrpělivosti, teprve tehdy jsem porozuměl, že mi tak Ruben, zabrániv mému odchodu ze studny, umožnil prožívat postupující přeměnu každého kamene, každého stébla trávy, každé žilky hmyzího křídla, celého mého světa. Pozvolné prosvěcování jednotlivých věcí se tak slévalo v jediný obrovský jas, jenž naplňoval veškerý vnitřek studny. A tehdy jsem poznal, že stěny studny mne již nikterak neomezují v pohybu a že – aniž bych ze studny vyšel – jdu. Jdu po cestě. Po cestě odchodu i návratu, po cestě přibližování i vzdalování.“[47]

Samozřejmě se nesmíme v hledání tematické jednotnosti zaměřovat pouze na vokální díla; pokud je ovšem nejdříve využijeme jako klíč a text jako vodítko k porozumění skladatelova hudebního jazyka, zjistíme, že určitá konkrétní vnitřně křehká výpověď je často jednotně zakódovaná v charakteru použitého melodického a rytmického materiálu. Ten pak nalezneme v mnoha dalších instrumentálních skladbách, zejména z posledního autorova tvůrčího období. A mimo jiné právě i díky „přejímání“ charakteristických výrazových hudebních prvků přichází do tvorby Petra Pokorného v posledním období větší srozumitelnost a zjednodušení hudebního jazyka ve všech aspektech.

Tyto hudební výrazové „stopy“ můžeme nacházet téměř ve všech komorních opusech z posledního období. Nejvíce čitelné pak jsou v cyklech pro sólový klavír, který se po roce 1995 stal jakýmsi autorovým „intimním deníkem“.[48] Vyvrcholením těchto niterných duchovních výpovědí je třívětá klavírní skladba Tristia op. 79 z let 2003 – 2004, kterou Pokorný považoval za svoje vůbec nejdůležitější dílo. Je to poprvé, kdy se skladatel vědomě vyrovnává s nejbolestivějším tématem svého života, s nacistickým holocaustem.

Tou druhou „duchovní“ rovinou v díle Petra Pokorného je určitá univerzálnost veřejných výpovědí ve skladbách z posledních let. Zde můžeme dekódovat zřetelnou potřebu duchovního veřejného vyznání, která je ovšem pro většinu posluchačů doposud skrytá. Marně bychom ji hledali v konkrétním textovém nebo hudebně - citačním vyjádření, ale najdeme ji skrytou v harmonických vazbách, ve formálním rozvržení (toto je výborně čitelné v některých autorských úpravách starších opusů!) a v celkovém vyznění směřujícím k potřebě všeobecného splynutí s jednotou božského poznání a tím i se všeobecnou harmonií. Touhu po duchovním sjednocení ovšem autor nechápal jako primárně osobní záležitost, ale jako záležitost celku, celého společenství a jeho duchovních i intelektuálních potřeb. Pro Petra Pokorného je jedinec pro Boha příliš zanedbatelnou jednotkou, aby se jí zabýval, ale každý jedinec spoluvytváří obraz společnosti jako takové, která pak jako celek předstupuje před Boží tvář. Skladatelova potřeba duchovní deklarace (byť skrytá) šla ruku v ruce se ztotožněním se s některými prvky humanistických ideálů a můžeme ji nacházet například v evoluční práci s motivy a tématy, která ve svém ideovém (a tím i částečně tvůrčím) procesu připomíná Beethovena. „Rozklíčovat“ tyto vazby znamená pochopit tvůrčí práci skladatele, jeho dílo a hlavně souvislosti a kontinuitu vývoje v jeho tvorbě.[49]

Pokud spojíme tyto dva pohledy na duchovní směřování Pokorného díla, dojdeme k syntéze ve dvou posledních velkých orchestrálních skladbách: v Lyrické symfonii op. 75 a v Madrigalech léta (Madrigali dell´Estate) op. 86. Pro obě skladby je myšlenka „osamělého poutníka“ základní linií. Obě přinášejí do doposud spíše poslechově těžší hudby Petra Pokorného radostnější tóny. Hudba se stává průzračnou a formálně i harmonicky zřetelně uchopitelnou. Skladatel se zde přihlásil ke specifickému secesnímu orchestrálnímu zvuku s jasnou návazností na Gustava Mahlera nebo ještě spíše Alexandra Zemlinského oproštěného od veškeré pompéznosti, a zároveň i bez jakékoliv inklinace k eklekticismu; autor na těchto základech vědomě postavil vlastní kompaktní a originální kompoziční styl, který je svěží, neotřelý a plný barev. Je srozumitelný a přehledný, přestože se nijak nepodbízí. Tyto dvě do značné míry rozličné skladby mají ve svém vyznění zřetelnou společnou gradaci definující až Beethovenskou vzpouru proti smrtelnosti a nevyhnutelnosti osudu, která vede ke katarzi harmonického smíření v představě všeobecného duchovního sjednocení.

Poslední symfonické skladby zaujímají v tvorbě Petra Pokorného výjimečné místo: skladatel zde představil nový styl svého rukopisu, tj. zjednodušení hudebního jazyka a zprůhlednění harmonicko-melodického myšlení. Zároveň přinesly do jeho doposud spíše pochmurné (i když vždy poetické!) tvorby více projasnění, prostoty a radosti. Škoda jen, že smrt nedala autorovi možnost tento nový směr ve své tvorbě (a i ve svém životě) více rozvinout.

 

 

[1] POKORNÝ, Petr. Vstup. In: Texty: souborné vydání poezie Petra Pokorného, s. 1 (v elektronické podobě v majetku Petra Matuszka, nedatováno).

[2] Petr Pokorný. Praha: Hudební informační středisko Českého hudebního fondu, 1991.

[3] ČÍHAL, Petr. Pokorný, Petr. In: Český hudební slovník osob a institucí [online]. Brno: Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, ©2008 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z:

http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&action=record_detail&id=5263

[4] Skladatelé: Pokorný, Petr. In: Musica.cz: váš průvodce současnou českou hudbou [online]. Praha: Hudební informační středisko, ©2011 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.musica.cz/skladatele/pokorny-petr.html

[5] Pokorný, Petr [databáze partitur Petr Pokorného]. In: Musicbase.cz [online]. Praha: Hudební informační středisko, © 2012-2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.musica.cz/skladatele/pokorny-petr.html

[6] MATUSZEK, Petr. Dílo Petra Pokorného a podstata narativní symboliky v jeho tvorbě. Podrobný katalog hudebního díla Petra Pokorného s analytickým vhledem do komorních děl posledních deseti let jeho tvorby. Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, 2019.

[7] MATUSZEK, Petr. Narativní vzorce v rámci hudebního výraziva Petra Pokorného. Magisterská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, 2013 [cit. 2019-03-30]. Dostupné z:

http://is.muni.cz/th/333782/ff_m/

[8] MATUSZEK, Petr. Petr Pokorný: Lyrická symfonie. Hudební rozhledy. 2008, č. 10, s. 48. – 49.

[9] MATUSZEK, Petr. Duchovní směřování ve skladbách Petra Pokorného z posledních let. In: Festival Forfest Czech republic: Kolokvium [2009], online [cit. 2018-04-05]. Dostupné z:

 http://www.forfest.cz/?id=32&action=text&presenter=Colloqy

[10] MATUSZEK, Petr. Petr Pokorný: aktualizovaný seznam skladeb – současný stav výzkumu. In: ACTA MUSICOLOGICA.CZ, revue pro hudební vědu. Brno, 2015, ISSN 1214-5955 [online, cit. 2019-03-30]. Dostupné z: http://acta.musicologica.cz/14-02/09.htm

[11] Možnosti hry na klavír později ovlivnila špatně srostlá zlomenina levého zápěstí.

[12] POHRIBNÝ, Arsén. Rusalka vystupuje z tůně – naivní a fantaskní obrazy z Čech a Moravy. Katalog. Brno: Dům umění města Brna, 1968.

DOLEJŠ, Jiří. Naivní malířky Československa. Katalog. Litoměřice: Severočeská galerie výtvarného umění, 1977.

MATYÁŠOVÁ, Eva. Naivní malířství. Praha: Odeon, 1986.

Festival Uprostřed Evropy – Mitte Europe. Litoměřice: Galerie výtvarného umění Litoměřice (nedat.).

KOSTROVÁ, Zita a Katarína ČIERNÁ. Návraty k insite: pocta Štefanovi Tkáčovi 1931-1989 : insitné umenie zo zbierok SNG. Katalog. Bratislava: Slovenská národná galéria, 1992.

JIRÁČEK, Antonín. Zrcadlo srdce, zrcadlo duše. Katalog. Cheb: Státní galerie výtvarného umění v Chebu, 2001.

MALÝ, Zbyšek a Alena MALÁ. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2010, sv. 11, Pau-Pop. Vyd. 1. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2003. ISBN 80-86171-16-7.

[13] Společné podnikání s A. Hofbauerem (do roku 1936) dopadlo neslavně – jeho společník utekl s penězi.

[14] Firma za něj Alfrédu Pokornému splatila pouze část dohodnuté ceny, k dalšímu placení nedošlo; nacistická okupace nejspíš umožnila firmě nedodržet závazky vůči občanovi židovského původu.

[15] Vítězství v soutěži Díla na návrh šicího stroje Minerva, mezinárodní uznání na 2. Biennale v Lublani za měřící přístroj typu Li (1966) atd.

[16] Návrh a model šicího stroje, telefonu, řada měřících přístrojů pro Metru Blansko s jednotnou stupnicí ad.

[17] Pokorný Alfréd. In: abART [online]. Praha: Archiv výtvarného umění, © 2005-2006 [cit. 2013-04-05] Dostupné z http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?Fvazba=osobanavystavach&IDosoby=27324

Tschechische Angewandte Kunst und Industrial Design von 1918-1968: Verzeichnis der Ausstellungsgegenstande [kolektivní katalog]. 1969.

RABAN, Josef. Alfréd Pokorný. Tvar: časopis pro užité umění a průmyslové výtvarnictví. 1970, roč. 21, č. 1, s. 28-32

 MALÝ, Zbyšek a Alena MALÁ. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2010, sv. 11, Pau-Pop. Vyd. 1. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2003. ISBN 80-86171-16-7.

Český filmový plakát 20. století [kolektivní katalog]. Brno: Moravská galerie, 2004.

[18] Ze vzpomínek Kateřiny Adámkové, sestry Petra Pokorného: „Petr s mámou vášnivě hráli hry: halmu, pak go, karty kvarteto jsem hrávala s nimi. Petr každý večer vytáhl figurky a desku a šel s mámou hrát dlouho do noci. Hodně chodili do divadel, v 50 letech byli členy klubu E. F. Buriana D 34. Máma a Petr byli hodně společenští. Táta a já ne; raději něco dělat než jít mezi lidi. Hry nás bavili jenom někdy…“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, 4. 11. 2011, stylisticky upraveno. Kopie v majetku P. Matuszka.)

[19] Jmenujme alespoň záměr napsat operu Lítice o 7 obrazech na vlastní libreto (podle parafráze antické tragédie Pavla Naumana z roku 1961), na které pracoval mezi lety 1979-1982 (podle datování skic).

[20] 1934 Řeš, 1936 Podolí, 1936 nábřeží v Holešovicích, 1945 U Smaltovny.

[21] Ze vzpomínek Kateřiny Adámkové: „Když jsme s Petrem navzájem přišli na návštěvu, tak jsme si hned někam sedli a mluvili a mluvili až do večera, kdy byl rozchod. Ten, kdo hostil, předem uvařil jídlo. Aby nás nezdržovalo. […] Vdala jsem se a nic neměla. Oba studenti bez peněz. Petr mi dal svůj nábytek. […] Petr byl neuvěřitelně vzdělaný a celý život mi vyprávěl: od pohádek, přes antické báje a dějiny, historii… vše. I biologii a chemii, jazykovědu atd. V Motole na JIP, týden před smrtí se mu udělalo lépe a začal recitovat Ilias v originále. A smál se. […] Miloval moje děti a prvního vnuka Vojtu.“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, 4. 11. 2011, kopie v majetku P. Matuszka.)

[22] Ondřej Adámek již během studia pražské Akademii múzických umění začal paralelně studovat skladbu na Conservatoire National Superieur v Paříži. Postupně získal Cenu Mezinárodní edice Editions Musicales Européennes (2006), cenu Brandenburg Sinfoniker Biennale (2006), první cenu Metamorphoses (Belgie 2002, 2004) a  IMEB (Bourges 2003), stipendium Culturesfrance (Kjóto Villa Kujoyama 2007/2008), Conservatoire de Paris (2005-2006). Adámkovu hudbu hrálo mnoho předních světových orchestrů a ansámblů; jedním z posledních úspěchů bylo provedení Endless Steps na sedmdesátém ročníku prestižního festivalu ve švýcarském Lucernu. Provedení řídil Pierre Boulez, který byl i objednavatelem skladby.

[23] Václav Holzknecht navštěvoval Pokorného rodinu již za války, Petr Pokorný tedy využil této známosti a na konzervatoř nastoupil do jeho třídy.

[24] Státnice z němčiny získal až 25. 11. 1974.

[25] Ze vzpomínek Kateřiny Adámkové: „Petr často dělal něco za někoho […]Typické pro Petra bylo, že dělal pokusy k diplomce na biologii Jirkovi Horkému. To byl záletník, který neměl čas na školu a Petrův kamarád. […] Skončilo to až v 90. letech, když pomohl založit Atelier, Schubertovu společnost, [aktivně se zapojil do činnosti] Umělecké besedy a další a pak nějak, když bylo hotovo, stál vedle. Nevím přesně, jak to bylo, vím, že z toho byl nešťastný a byl nemocný a nechtěl na takové věci dávat svůj čas. Měl pocit, že už má času málo.“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, 4. 11. 2011, kopie v majetku P. Matuszka.)

[26] Kateřina Adámková píše o tom, že Pavel Bořkovec jejímu bratrovi po letech řekl: „Já už nemám nic dalšího, co bych Vám mohl sdělit…“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, nedatováno, kopie v majetku P. Matuszka.)

[27] Z vzpomínek Kateřiny Adámkové: „Jak to bývalo u nás doma, cca 1959 a dál? Přišla jsem ze školy a po obědě jsem si sedla ke stolu s mámou, psala jsem si úkoly nebo něco dělala (kreslila, studovala Jana Husa, herbář apod.). Pak přišel domů Petr (učil v Unhošti) a taky si k nám sedl a opravoval sešity apod. A pak když jsme měli už gramofon, pouštěli jsme si desky Naše první deska byla Malá noční hudba a pak písně Paula Robesona. Pak přišly další a další desky vážné hudby a opery. Když jsme byli malí, máma nám předzpívávala celé opery. Pak řekla – 'a  teď jsme přišli my' – tj. balet opery drážďanské. Ta idyla! Táta většinou pracoval – dělal modely.“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, 4. 11. 2011, kopie v majetku P. Matuszka.)

[28] Z vzpomínek Kateřiny Adámkové: „Ředitelem té školy byl Rudolf Kucler – Petrův přítel. Ten měl po 1969 problémy a chtěli [KSČ] školu zrušit. A tenkrát Petra přemluvil, aby šel do strany a tím Kuclera a školu zachránil. Petr dělal zástupce ředitele za tu Neumannovou (poznámka autora: Neumannová, aktivní – dle výrazu K. Adámkové „extra tvrdá“ – komunistka, t.č. na mateřské dovolené). [V té době] taky začal kouřit […] a celá další léta se tím trápil. Vrátila se ta Neumannová, něco bylo a Petr musel odejít z té školy […] Tohle mu v životě vadilo – nebyl to totiž on. Na přelomu 1988-9 podepsal Chartu, vystoupil z KSČ a se Skalníkem a Kořánem založili Artforum…“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, 4. 11. 2011, kopie v majetku P. Matuszka.)

[29] Zde se aktivně zabýval rozmnožováním a rozšiřováním samizdatové literatury – ze vzpomínek Kateřiny Adámkové: „Doma schovával i kufr knih J. Kořánovi. Měla jsem tak [k dispozici] jak Revolver Revue, tak Informační servis, četla jsem vždy Havlovy hry a tak…“ (z psaných poznámek Kateřiny Adámkové, 4. 11. 2011, kopie v majetku P. Matuszka.)

[30] S ním se přátelil již od r. 1945.

[31] 1968 emigroval.

[32] Mezi roky 1970 a 1985 napsal pouze 7 skladeb.

[33] Petr Pokorný. Praha: Hudební informační středisko Českého hudebního fondu, 1991.

[34] Umlkání – komorní skladby; DAMA DAMA, Kocianovo kvarteto, Modschein, Saxofonové kvarteto Bohemia, Petr Jiříkovský, Petr Matuszek ad. (1997, HMP 4020). Klavírní skladby – Jarmila Mrazíková Češková (2007, HMP 0822 P).

[35] Např. Czech Comporatory Clarinet Music (Panton 1995, 81 1397-2 131; interpreti Ludmila Peterková a Kamil Doležal), Na prahu světla (Happy Music 1996, HMP 0012 P; interpreti Petr Matuszek a Amy Lynn Barber), Česká soudobá hudba – Ateliér I. (Český rozhlas 1999, CR0115-2 131; interpreti Petr Matuszek a Novákovo trio), Solo for voice (INDIES 2000, MLM918-2; interpreti Petr Matuszek a Martin Kos), Ars Incognita – Artificial Intelligence (Wolf Records 2001, WORE 200117-2) ad.

[36] In: Jaroslav Šťastný. Solo for voice. Booklet k CD Petra Matuszka. Brno: Indies Records, 2000, MLM918-2, s. 4.

[37] Petr Pokorný. Praha: Hudební informační středisko Českého hudebního fondu, 1991, s. 2.

[38]Samozřejmě existuje zápis plně vyhovující, Obuchovova notace. Tu však interpreti nemají rádi. Při zápisu volím spíše horizontální logiku, zápis, který odpovídá logice vedení hlasů. Tím se ovšem dostávají do vertikály, do souzvuku tóny snížené i zvýšené, které mají z hlediska znějícího souzvuku identickou platnost.“ (Z průvodního textu autora ke Dvěma zpěvům na básně Rainera Marii Rilka, 1993, v elektronické podobě v majetku P. Matuszka)

[39] Petr Pokorný. Praha: Hudební informační středisko Českého hudebního fondu, 1991.

[40] Pokorný, Petr [databáze partitur Petr Pokorného]. In: Musicbase.cz [online]. Praha: Hudební informační středisko, © 2012-2013 [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.musica.cz/skladatele/pokorny-petr.html

[41] Věnováno Dr. Dvorah and Dr. Moshe Yegar. Prvně provedeno 7. 9. 1995 v rámci festivalu Starý zákon v umění, kostel sv. Šimona a Judy v Praze (Kristýna Valoušková – soprán, Petr Matuszek – baryton, orchestr Atlantis, dir. Vítězslav Podrazil. V témže obsazení nahráno na CD vydavatelství Oliverius The Old Testament In Music. 1995, OL 0003-2  131).

[42] POKORNÝ, Petr. Duchovní hudba – útočiště!? In: Festival Forfest Czech republic: Kolokvium [2003] [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.forfest.cz/?id=142&action=text&presenter=Colloqy

POKORNÝ, Petr. Může být hudba nositelem ideologie? In: Festival Forfest Czech republic: Kolokvium 2005 [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://forfest.cz/colloquium/2005/12.htm

[43] POKORNÝ, Petr. Historie rodu. Rodinné historky.  2. vydání (rozšířené o několik fotografií). Nákladem
7 kusů vyd. Jakub Adámek a Eva Kalová. Praha: vánoce 2002, 152 s. Čtvrtá část knihy Historie rodu Léta klamných nadějí (květen 1945 – únor 1948) nevydána, pouze v elektronické podobě (34 s., dopsáno 10. 11. 2006). Obojí v elektronické podobě v majetku P. Matuszka.

[44] Z korespondence Petra Pokorného, bez bližšího bibliografického údaje.

[45] Také vrcholné symfonicky-vokální dílo Lyrická symfonie z let 2000 – 2001 patří mezi skladby, kde je myšlenka „osamělého poutníka“ základní linií.

[46] Nelze místy nevidět myšlenkovou podobnost s tematickou paralelou v cyklu písní Zimní cesta od Franze Schuberta na básně Wilhelma Müllera nebo v knize Josefa Čapka Kulhající poutník.

[47] V majetku Petra Matuszka, nedatováno.

[48] Do té doby napsal Petr Pokorný pouze jedinou skladbou pro klavír, a tou je Umlkání z roku 1969 (později jí autor přiřadil opusové číslo 13a), která byla ovlivněna jednak šokem ze sovětské okupace Československa, jednak upálením Jana Palacha. Pro její zápis skladatel použil kombinaci Obuchovovy notace a grafického záznamu.

[49] Tyto aspekty lze najít nejvíce v jeho posledních symfonických skladbách, jako jsou Lyrická symfonie
op. 75 pro soprán, tenor, violoncello a orchestr na slova Pauly Ludwig a Ivana Golla z let 2000 - 2001, Madrigali dell´Estate (Madrigaly léta) op. 86 pro hlas a komorní orchestr na texty italského secesního básníka Gabriele d´Annunzia z roku 2006, ale i v jeho posledním saxofonovém kvartetu a v dalších komorních skladbách pozdního tvůrčího období (mimo jiné i v Galantních písních op. 91 na básně Václava Lucemburského z roku 2007, kde by tento způsob skryté výpovědi člověk jen těžko předem hledal).

Copyright © 2011-20 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.