OPILÁ STAŘENA SOUČASNÉHO UMĚNÍ

Mgr. Antonín Gavlas /CZ/ - Association IN SIGNUM – Union of Visual Arts CZ

Opilá stařena současného umění

Mgr. Antonín Gavlas /CZ/ - Association IN SIGNUM – Union of Visual Arts CZ

 

Pokusím se jen o krátký a jistě zjednodušující exkurz do dějin umění – s otazníkem na konci. S otazníkem, kam se umění dnes dostalo – a co se s tím snad dá ještě dělat…

 

Umění provází lidstvo již po tisíciletí a v každé době mělo obrovský význam pro integraci společenského života, vždy tvořilo sjednocující a charakterizující  prvek společenství. 

Umění vlastně po celou svou existenci  zrcadlí i spolutvoří společenskou situaci. Jaká je doba a jaká společnost, takové je i umění.

 

Vzpomeňme si na typický příklad sochy Opilé stařeny z Antiky: 

 V klasicismu, tj. v době klasického Řecka, kdy se řecké státy formovaly a rozvíjely, vždy umělci zobrazovali pouze krásné ideály, ideální postavy bohů a heroů, kteří dodávali společenskému rozkvětu řád a důležitosti. Ideál kalokagathei – spojení krásy a dobra, to byl vrchol rozkvětu umění i společnosti. 

Kdežto později, v době helénismu, kdy už se blížil úpadek řecké společnosti  i kultury – tu se najednou objevují i znetvořené postavy, hrbáči, karikatury, nemocní, starci a děti – a typickým příkladem je známá Opilá stařena = škaredá, zkroucená vrásčitá postava staré ženy se džbánem vína, kterou pak ještě po další staletí kopírovali v antickém ŘÍMĚ, který Řecko postupně pohltil. (=1=)

V jakém období se asi nacházíme dnes – kdybychom měli usuzovat podle současných uměleckých projevů ve světových galeriích??

++

Ano,

Od jeskynních maleb, přes antické chrámy či hroby faraonů, až k renesanci, baroku, osvícenství a všem dosavadním směrům až po 19. století, bylo umění fenoménem, který nejen doprovázel, ale i spoluvytvářel  a spolu se podílel na společenské situaci.  Dá se říci, že lidi dané doby sjednocoval, sděloval jim důležitá poselství, šířil vzdělanost a zásadní hodnoty dané společnosti a zároveň tuto situaci ve společnosti zobrazoval. 

 

Od individualistických směrů z počátku 20. století je však všechno jinak a umění má zcela jiné funkce – pokud to tedy funkce jsou.  Jde už spíše jen o prezentace vlastních individuálních myšlenek, názorů a dovedností, které mají za cíl spíše prezentovat tvůrce samého, než aby to mělo nějaký větší význam pro společnost samu, než aby to společnost nějak dalekosáhle ovlivňovalo. 

V tomto individualistickém rozmachu 20. století vznikají desítky nových uměleckých proudů a směrů, z nichž každý se zaměřuje na jiný detail, zvýrazňuje se vždy nový přístup autora k nějaké jednotlivosti - a vznikají tak opravdu nová a novátorská díla – i když jen málokdy mají nějaký větší společenský dosah. Vždy je to jen výstřelek nějakým jiným směrem od průměru, který je jakoby stále zapotřebí opouštět a překračovat…

Tyto výstřelky „modernismu“   však přece jenom měly svoje opodstatnění. Přinášely množství nových forem, pohledů i cílů  a uměleckou tvůrčí práci nesmírně obohatily, ačkoliv už nešlo o jednotné působení na společnost, jako v minulých obdobích… 

 

Ještě větší změna v přístupu k umění než v počátku 20. století však nastala v jeho konci, vlastně už v jeho poslední třetině. Zdálo se, že vše nové již bylo objeveno a proto postmoderna začala vybírat z již hotového a „vařit druhák“.

Eklektismus a plagiátorství dostalo zelenou – a oproti relativně férovému boji o novátorství dřívějších časů dostávají se ke slovu machinace ve výběru kurátorů. Tak jako nyní konceptuální umělec už nemaluje a netesá sochy, ale pouze jen manipuluje s již hotovými předměty, tak i kurátor pouze manipuluje s množinou umělců.

Již nejde o to, jestli namalujete něco nového, nějaký svůj původní nápad, ale jde o to, jestli se budete hodit kurátorovi do jeho konceptu a galeristovi do jeho finanční strategie.  Umělec se stává nesamostatným, téměř nesvéprávným a závislým na libovůli kurátorů a galeristů. (=2=)

Z umění se stalo odvětví průmyslu a jeho hlavním cílem je vydělávání peněz, namísto předávání nějakých závažných poselství a myšlenek.

+

Vznikají tak kliky a téměř sekty  na sebe navázaných umělců a kurátorů – a úspěšný je jen ten, komu se podaří dostat do tohoto „Vnitřního okruhu“ vyvolených a uznávaných – jak to popsal Igor Malijevský v článku Vnitřní okruh. (=3=)  Pak i nekvalitní a bezcenné dílo získává posvěcením kurátora obrovskou hodnotu a na aukcích se draží za statisíce dolarů. Že tady jde o korupci, podvody a neférové manipulace s veřejným míněním i s cenami uměleckých předmětů, to je očividně nasnadě.  A ti „vyvolení“ autoři toho i patřičně využívají – a chrlí nesmyslná a nechutná díla do veřejného prostoru.

Potvrzení tohoto stavu mimoděk učinil i jeden z našich nejznámějších výtvarníků jiří David v katalogu výstavy Nová intimita (=4=) – kde doslova píše:

„..Přesto se nestačím divit, kde se berou, kde se rojejí ti další přiblblíci, … a že nás nikdo nedokáže rozkrejt, když všem blbnem hlavu a oni za to ještě solej prachy,  a když je vydržíš blbnout dost dlouho všelijakejma čistejma idejema, vznešeností, nonkonformnostma, tak solej o to víc. … A jseš v tom až po uši. Plnej sladkobolných moudrých hoven, které dovedně vypouštíš všem těm idiotům do nastavených ksichtů a nestačíš se divit, jak ti to žerou… A když si ochočíš navíc pár odborníků, pár dalších pisálků, máš na pár let vystaráno…“

 

Tak nějak podobně – plné „vypouštěných moudrých hoven“ - vypadají ve světě i všechny velké mezinárodní přehlídky umění, ať už jde o Dokumentu v Kaselu, anebo o zřejmě nejznámější Benátské Bienále. Z Benátek jsem se vrátil jen před několika dny a ukáži zde pár fotografií – ale mohu vše shrnout do jedné charakteristiky: Blýskavé šou, plné nesmyslných instalací a obrovských objektů se složitými technologiemi, ale se žádným smysluplným obsahem. A pokud šlo nějak obsah rozeznat, šlo téměř na 100% o nějakou formu apokalypsy, o destrukci, ničení a zmar.  Opět deformované postavy, zrůdné nestvůry, nesmyslné excesy – prostě Opilé stařeny ve všech podobách a velikostech…

Podobné je to i s veřejně udělovanými cenami, kdy si nějaký „Vnitřní okruh“ nafoukne lesklou bublinu a tu pak vydává za světovou jedničku.  Také naše Cena Jindřicha Chalupeckého za posledních pár let je toho jen dokladem. Že nejde o skutečné umění, ale jen o prázdné konceptuální manipulace a dokonce až o pornografii, to vyjádřil ve svém nedávném článku i J. B. Krtička. (=5=)  Ale opět – tento „okruh“ má ochočených pár pisálků, pár redaktorů, a když se to pak ještě prezentuje ve státní televizi, tak na to ještě dostanou milionové granty.

 

Že je to úpadek umělecké tvorby a kultury vůbec, to není potřeba zdůrazňovat.  Ale opět to jen zrcadlí celospolečenskou situaci ve světě. Jak povrchní, bláznivý a dekadentní je svět, takové je i jeho umění.  Plné velkých Opilých stařen – kdy se více  prezentuje blýskavý povrch efektních nesmyslů a zvráceností, než kvalitní obsah humanistických a duchovních hodnot či alespoň nějakých estetických zážitků.

+++

 

Tento jednoduchý a jistě zjednodušující úvod jen nastínil obecný pohled na současný stav. Ale já zde chci vyjádřit ještě i jiný úhel pohledu – ze strany tvůrce. A to je opravdu nelehký úkol – protože autor je vždy ovlivňován okolím, tvorbou svých kolegů i oním obecným duchem doby, ale zároveň se opět chce odlišit od ostatních a ukázat svoje jedinečné kvality.

 

Jako autor chci taky přinést svoji trošku do mlýna – trochu svých nápadů do té pokladnice světových dějin umění. Ale je tu hned několik velkých překážek:

Za 1. se ten můj individuální malý vklad dnes zcela ztrácí v milionech dalších obrazů milionů dalších světových tvůrců, v záplavě a přebytku depozitářů světových galerií.   A za 2. – i když se náhodou do těch depozitářů a galerií dostanu, tak se to z celospolečenského hlediska nakonec stává zbytečným – protože abyste vytvořil něco současného, něco, co charakterizuje současnou společnost, něco, co je dnes IN – tak musíte vytvořit opět leda další Opilou stařenu. 

 

Ano, dnes se už žádné velké vznešené a krásné ideály nezobrazují. Mluví se spíše o civilizační apokalypse, o ekologické, válečné či imigrační krizi, o konzumní společnosti, která nemá jiné ideály, než další konzum.  A i když si uvědomujeme zrůdnost takovéhoto chování a vidíme, jak si zaplavujeme planetu jedy a odpady, přesto nejsme schopni se z tohoto směru otočit zpět.  Ideál kalokagathei je nenávratně minulostí, krása a dobro je zde jen vzpomínka na zašlé časy.

 

A současné umění to jen zobrazuje a doplňuje.  Jen náznak krásy v obraze je považován za kýč, harmonie a melodie v hudbě za staromilství, filmy bez potoků krve ani nemohou jít do distribuce, protože by si na sebe v této situaci nevydělaly…

Aktuální jsou jen deprimující výjevy rozpadající se společnosti. Opět deformovaná těla, grimasy zrůdnosti a vulgarity, chaos tvarů, barev i zvuků, destrukce na každém kroku…   

Správná výstava musí být doplněna rozřezanou krávou či rozkládajícím se žralokem dle Damiana Hirsta, či přímo zvětšenými modely a odlitky fekálií dle Josefa Beuyse.  (viz foto z výstav..)  V českých poměrech buď musí člověk mlátit hlavou o zed podle Krištofa Kintery,  nebo si lít na hlavu pivo podle současné instalace Rafanů v Sovových mlýnech. Ještě je také velmi aktuální psát do obrazů sprosté texty podle Václava Strratila či Jiřího Davida – např. v jeho současné výstavě v ostravské galerii Fiducia.  …  

Prostě výstavu bez nějaké formy Opilé stařeny dnes už nenajdete – a čím opilejší a zrůdnější, tím aktuálnější.

 

+

A ted se do toho proudu zařaďte jako tvůrce, který si tento úpadek uvědomuje a chce tvořit jinak, má jiné názory a jiné ideály. Zdá se vám, že opilých stařen je už přespříliš – ale když namalujete něco pozitivnějšího, něco méně dekadentního, tak se holt žádnému kurátorovi nebudete hodit do jeho zvrácených konceptů a zůstanete jen před branami galerií …

 

+

Bohužel ale naše doba a společenská situace nás takto determinuje. Kolik je románů a filmů o zkáze lidstva, o eko-katastrofách, o nárazu komety, o mimozemšťanech, kteří vysávají lidstvo či spalují  Zemi…  A ideály pokroku?  -  opět se to zasekne, když člověkem vyrobená umělá inteligence se obrátí proti svému tvůrci a zničí lidstvo jako největšího cizopasníka planety.

Kde tu chcete hledat ideály?  A jak je chcete ještě předávat druhým, když všichni mají plné hlavy, oči i uši jen celoplanetárních katastrof?

Dříve, když např. v Antice šlo o zánik jedné říše, jedné civilizace, tak se na její místo hned tlačila druhá – a nakonec v globálním měřítku zase o takovou katastrofu nešlo.  Přišla jiná civilizace a opilé stařeny minulých dob vystřídali bohové a hrdinové doby novější. 

 

Ale co přijde po dnešní civilizaci?  Pokud se lidstvo samo vyhubí a ještě si to s chutí nafilmuje a pustí si to on-line, a k tomu ještě kakofonickou hudbu?  

Komu pak budu ukazovat svoji nově pojednanou  Opilou stařenu? Anebo naopak – komu ukazovat sličné děvy v květinových zahradách, když to všechno už bude jen minulost? 

 

Nechci působit pesimisticky – i když to tak podle dosavadních řádků jistě vypadá. 

Naopak – tuto dekadenci, která se světem rozlévá už od 80-átých let, si velmi uvědomuji a už skoro 30 let naopak propaguji pozitivní přístup k životu i k umění a už v počátku 90-tých let jsem v Ostravě s několika přáteli založil hnutí VOX HUMANA, kdy jsme formou výstav, dotací a soutěží podporovali mladé výtvarníky, kteří dovedli zobrazit okolní svět v pozitivních barvách.  Autory, kteří se snažili zachytit krásu života a opravdový  hlas člověka (=vox humana) v optimistické formě. 

10 let jsme pořádali Bienále mladých výtvarníků s tímto humanistickým zaměřením, vydávali jsme katalogy s texty odborníků, vydali jsme i manifest Vox humana – ke kterému se připojily stovky umělců i v mezinárodním měřítku a zdálo se, že  jsme schopni aspoň v nějaké formě konkurovat valící se destrukci ze světových galerií. Dá se říci, že jsme měli podobnou snahu jako tento festival FORFEST o nějaké zkulturnění a zduchovnění současného umění.  

Bohužel umělecký svět je již tak nasáklý  tímto negativismem  a efektními výstřelky destrukce, že i nás to převálcovalo a i z finančních hledisek jsme museli projekt Vox humana ukončit.

 

Stále se však ale nevzdávám naděje, že se situace jednou otočí a lidi si uvědomí slepou ulici, do které se tímto druhem tvorby hrnou.  Lidské nitro, lidské vědomí i veškeré lidské snažení se vždy upíralo k nějakým vyšším cílům, k vyšším hodnotám, k nějakému řádu - a pokud někdy převážil ne-řád a chaos, musel být vždy vystřídán novým řádem. 

Jaký ten nový řád bude, na to si ještě počkáme, ale -  buď naše civilizace opravdu zanikne (a zřejmě ji již nic nevystřídá, protože planeta se stává neobyvatelnou…)  - anebo se snad lidstvo ješět vzpamatuje, přestane  vzájemně ničit sebe i Zemi a dostane nový impulz jak k životu, tak i k umělecké tvorbě.

Tento festival FORFEST je také jedním takovým impulzem, jedním krůčkem k duchovnějšímu obrazu světa, ale sami vidíme, že poměrně zaniká v množství jiných, větších a ukřičenějších akcí.

 

Abychom obstáli a mohli konkurovat celosvětovému  trendu vyprázdněných šou či digitální animací oživených nových Opilých stařen,  muselo by se stát něco zásadního.  Např. nějaký obrovský krach na burze s uměním, kdy by všechny takto nafouknuté bubliny praskly a mohlo by se začít s novým uměním, s novým pozitivním impulzem.  Anebo by musel povstat nějaký silný ministr kultury, který by toto zajistil ze své funkce. Anebo by se prostě museli všichni lidé vzpamatovat a všechny tyto souvislosti si uvědomit a obrátit své myšlení o 180°. 

Zřejmě se ale nic z toho v dohledné době nestane a nám nezbývá, než nějak vedle onoho hlavního proudu dekadentní kultury Opilých stařen koexistovat.  Udržet si aspoň nějaké místo, aspoň nějakou pozici pro duchovnější a pozitivnější tvorbu. Nějakou formu nezávislého umění, které by  mohlo žít paralelně s oficiálními proudy. Takový jakoby nový undeground, kde se bude vytvářet a prezentovat to, co by se správně v normální společnosti mělo vytvářet vlastně v oficiální sféře, kdyby nebyla ovlivněna tímto ne-řádem.

Pokud byste měli někdo nějakou konkrétní radu – těším se na ni…

                                   Mgr. Antonín Gavlas

 

++++++++++++++++  ++++++++++++++++++ +++

Odkazy :

1=           José Pijoan:  Dějiny umění, 2. díl, str. 180

2=           Ivan Mečl : MÝTUS SVĚTA UMĚNÍ, Umělec 1/2008

3=           Igor Malijevský: Vnitřní okruh,  Praha, 20.9. 2013

4=           Jiří David: katalog výstavy Nová intimita, Praha, 1991

5=           Jiří Bernard Krtička: IMPOZANTNÍ SLOVA + NICOTNÉ ČINY = ŽÁDNÉ UMĚNÍ. Zamyšlení nad fenoménem Chalupeckého ceny, klamáním veřejnosti a příčinami konceptualismu – ze 17.1.2019 na webu :  www.ceskegalerie.cz

Copyright © 2011-20 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR.