Zahradní ateliér / Garden Studio - 2009

Druhá polovina 80. let už míří cíleně k velkým figurálním kompozicím / Bolest bytí, Zmrtvýchvstání, Zážeh / které se drží důsledně určité „osobní symboliky“. Toto označení pochopitelně kulhá, není přesné – konečně jako většina definic. Neměl jsem potřebu se vřazovat do nějakého „neo“ směru. Pluralita postmoderny nabízí demokraticky všem rovnou měrou stejnou možnost se osobitě vyjádřit – alespoň se to tak nějak vždy tvrdilo: zrovnoprávnění všech disciplín, druhů umění. Proč se tak nikdy nestalo je opravdovou záhadou. 20. století se po dvou totalitních režimech nikdy nevzpamatovalo a nesetřáslo manipulativní styl jednání – včetně zmanipulovaných dějin.

Malba nebude nikdy doopravdy svobodná, pokud bude posluhovat konceptu, nebo jiné , pěkně vypadající a všemi komisemi protěžované doktríně. Podobá se to staré anekdotě: chceš-li něco zakázat, nepovolit nebo alespoň zbrzdit – sestav komisi…

The second half of the 80s directed specifically to large figural compositions / Pain of Being, Resurrection, Ignition /, which strictly adhere to a "personal symbols". This designation is obviously limping, not correct - finally, like most definitions. I did not feel needness to include myself into some "neo" trend. Democratic pluralism of postmodernism offers to all equally the same opportunity to express originality - at least it somehow always asserted rights to all disciplines, arts. Why did this never happened is a real mystery. After the two totalitarian regimes - 20th century had never recovered from manipulative style of treetment  - including the flawed history.
Painting will be never truly free, if it will serve to conceptualism or other nice looking doctrine. There is an old joke: if you want to ban something, do not allow or at least slow down - drafted by the Commission...